Bohatá a různorodá kulturní scéna je jedním z ukazatelů vyspělé společnosti a tou se v České republice určitě můžeme pyšnit – dokonce i během uplynulého roku s covidem. I když ve všech jiných ohledech poslední dobrou značně pokulháváme a ani neexistují spolehlivé statistiky kulturního dění v Evropě, vypadá to, že kultura má mnohem tužší kořínek než pohostinství a turismus. A když nemohou diváci přijít do sálů, dorazilo divadlo do našich obýváků.
Hlediště na gauči
Jedním z průkopníků streamovaných představení se stala Jatka78 a jejich domovský soubor Cirk La Putyka. Už 11. března loňského roku uvedla pro prázdné hlediště inscenaci Memories of Fools. Příběh kluka, který chce být astronautem, díky živému vysílání na internetu zhlédlo 60 tisíc lidí a na platformě Darujme.cz se vybralo 600 tisíc korun. „Za první dva a půl měsíce zavřených divadel jsme odehráli dvě stě představení a odvysílali dvaadvacet živých vysílání. Překvapila nás jejich sledovanost. Třeba kabaret POTaLESK vidělo naživo padesát osm tisíc lidí, ale do dneška jich je už sto třicet tisíc,“ žasne Rosťa Novák, principál Cirku La Putyka, souboru, který nedávno v Cenách divadelní kritiky získal titul Divadlo roku.
Přes internet se loni uskutečnila i řada premiér. A již zmíněné Ceny divadelní kritiky dokonce zavedly i novou kategorii divadlo z karantény. Hodně souborů mělo ale ze streamování obavu, chyběly jim zkušenosti i technika. Přesto byly někdy k záznamu svým způsobem přinuceny. „Rozhodly jsme se hledat jiné způsoby a neposkytovat natočené záznamy představení. Premiéru Vran jsme ale kvůli dotacím musely uskutečnit a rozhodly jsme se pro sestříhaný záznam. Chtěly jsme divákům poskytnout malou ochutnávku a nedávat všanc celé představení, které není určené pro kameru. Ohlas byl ale mimořádně pozitivní, základní symbolické vstupné bylo 50 korun a lidi mohli dobrovolně přispět jakoukoliv jinou částkou, což udělala většina z nich. Teď jsme se rozhodly, že natočíme naše další představení Kaffeeklatsch. Přeneseme jej do kavárny, které jsou teď zavřené, a tím jej přizpůsobíme kameře,“ říká Andrea Vykysalá, členka ženského pohybového souboru Holektiv, který tvoří spolu s Evou Starou a Karolínou Křížkovou.
Většina tvůrců by jistě souhlasila s tím, že online záznam divadelního představení, koncertu či výstavy živou událost nenahradí. „Záznam rozhodně není plnohodnotná náhrada, je třeba hledat atraktivnější formáty, které budou mít blíž k filmovému zážitku. U nás to skvěle umí režisér Viktor Tauš, který přinese vždy něco navíc. I díky němu jsme spustili projekt TV Naživo,“ pochvaluje si ředitel divadla Jatka78 Štěpán Kubišta. Od listopadu TV Naživo odvysílala v Multiplexu 23 a O2 TV neuvěřitelných 59 premiér, z toho 21 přímých přenosů, ve kterých účinkovalo 518 vystupujících, její chod zajišťovalo přes 200 spolupracovníků. Kromě souborů Cirk La Putyka a Jatek78 viděli diváci i tvorbu Vosto5, Divadla Na zábradlí, Divadla Minor a řady dalších. Projekt měl velký ohlas a momentálně se jedná o jeho pokračování ve spolupráci s Českou televizí. Na filmový pásek vsadil i soubor Wariot Ideal z dalšího sedmičkového divadla Alfred ve dvoře. V prosinci uvedl premiéru dokumentárního filmu Frame raté 18, jenž zachycuje jeden z mnoha pracovních dní tohoto divadelního souboru. Film najdete na YouTube kanálu Motus/Alfredvedvoře.
I přes jistá omezení znamenaly online přenosy a záznamy ještě jedno obrovské plus. Zpřístupnily totiž pestrou kulturu metropole i regionům. „Díky online produkci se naše představení dostala i do těch nejodlehlejších koutů republiky a možná to do budoucna někoho naláká přijet do Prahy a vidět nás naživo,“ doufá Štěpán Kubišta. Možnost sledovat záznam živé kultury na internetu jistě ocenili i rodiče s malými dětmi nebo lidé s handicapem, pro které je cesta do divadla komplikovaná i za normální situace.
Kulturní první pomoc
Kromě streamovaných představení a záznamů hledaly divadelní soubory i jiné cesty, jak se dostat k divákovi. Jatka78 například loni v listopadu otevřela výdejní okénko kultury, kde se podávala „mikrodávka živé kultury pro kulturně závislé diváky“. Soubor se inspiroval také záběry z Itálie, kde lidé zavření doma zpívali a hráli na balkonech a ostatní se k nim spontánně přidávali. A tak vyrazili za diváky. Hráli na dvorcích, v autech, v zahradách nebo vnitroblocích. „Den předem jsme vylepili plakát, co se kdy bude dít. A za večer jsme stihli i šestnáct vystoupení. Od začátku jsem věděl, že chci svoje lidi udržet za každou cenu, ne jako slavný Cirque du Soleil, který ze dne na den propustil 4700 cirkusových umělců, “ popisuje Rosťa Novák, který projekt s názvem #kulturunezastavis inicioval. Poslední dobou začal kulturou oživovat výlohy nebo obecní rozhlasy. S ohledem na zhoršující se pandemickou situaci se ale na konci února rozhodl tyto aktivity pozastavit a přišel s další novinkou. „Vždy pro nás byla a je na prvním místě bezpečnost. Poté, co vláda vyhlásila další lockdown, ale nemůžeme zůstat nečinně sedět a nic nedělat. Z uměleckého přetlaku i z frustrace ze stále se zhoršující situace rozsvěcíme v divadelním sále a začínáme hrát. Pro prázdné hlediště, zato 24 hodin denně.“ Do projektu s názvem Umělec v izolaci nastoupil jako první sám Rosťa Novák, záznamy i živý přenos jsou k vidění na FB a YouTube kanálu souboru.
Koncem února, kdy začal vznikat tento článek, by za normálních okolností nejen na Sedmičce probíhala přehlídka toho nejzajímavějšího z nového divadla, festival Malá inventura. „Do poslední chvíle jsme pracovali se třemi variantami festivalu, což vás samozřejmě stojí třikrát více energie,“ popisuje ředitelka festivalu i organizace Nová síť Adriana Světlíková. Ve hře bylo i streamování pro veřejnost, nakonec ale 19. ročník přehlídky proběhl v souladu s jeho aktuálním mottem – Milujeme offline. „Myslím si, že onlinu mají všichni už dost, navíc kvalitní streamování si žádá větší rozpočet a spousta věcí se na rozdíl od živého divadla ztratí, takže my si tím vlastně chráníme diváka, aby ho to spíš neodradilo do budoucna,“ glosuje Světlíková. Na živé divadlo tak mohli dorazit pouze profesionálové z divadelní branže – režiséři, producenti či dramaturgové. „Divadla hrají, všichni jsou otestovaní, mají respirátory a rozestupy a také máme velmi omezený počet diváků. Naším cílem ale bylo udržet kontinuitu a ukázat, že umělci nelenoší, naopak je divadelní obec velmi činorodá. Letos jsme vybírali ze 120 představení za loňský rok, spousta projektů diváka v hledišti ale vůbec nezažila,“ upozorňuje Světlíková.
S ohledem na aktuální epidemiologickou situaci je jisté, že na opravdové živé produkce si ještě budeme muset nějaký ten měsíc počkat. A přestože má internetové divadlo v našem obýváku řadu výhod – můžete při představení kouřit, chroupat chipsy a nechat si zapnutý mobil –, přeci jen ten cvrkot v šatně, sklenička vína o přestávce i občasné pokašlávání z hlediště, ale hlavně živí herci na dosah prostě chybí. Stejně jako my, diváci, chybíme hercům.
Křehké duše
„Hodně lidí se drželo prakticky celý minulý rok, ale už je to dlouhé, a právě teď se to láme a mnohým docházejí psychické síly. Umělci mají často velmi křehkou duši, řeší nejrůznější přetlaky a úplně nejvíc jim chybí situace, kdy musí jít se svou kůží na trh. Jsme teď trochu taková krizová psychologická linka a samozřejmě odkazujeme na pomoc k odborníkům,“ líčí Adriana Světlíková z Nové sítě, která provozuje horkou linku určenou především pro pomoc s nejrůznějšími dotacemi. „Když se někde objeví nějaká forma podpory, tak to nastudujeme a pomáháme s vyplněním formulářů – někdy je to náročnější v tom, že musíme státním úředníkům vysvětlovat, že umělec nepracuje ty dvě hodiny, co trvá představení na scéně, ale že na ty dvě hodiny zkouší třeba i tři měsíce,“ podotýká Světlíková. Finance jsou totiž jednou z věcí, které velice trápí i divadelní provoz. „Naše fixní náklady nejsou malé, 75 % ale dokážeme za normálního režimu pokrýt ze vstupného. Teď nám však navíc odešel náš generální partner ČSOB, a tak jsme vypsali program patronů. V tuto chvíli nám pravidelně přispívá už 300 fanoušků, pro které, jakmile to bude možné, přichystáme zajímavý patronský program,“ slibuje Kubišta z Jatek78. Řada nezávislých umělců i scén je podle Adriany Světlíkové na finanční problémy svým způsobem zvyklá. „Nezávislí umělci a soubory na tom nikdy nebyli finančně extra dobře a jsou zvyklí, že peníze musí vydělat bokem i za normální situace, takže v tomhle měli oproti stálým scénám tak trochu výhodu.“ Jak ale doplňuje tanečnice a performerka Andrea Vykysalá, situace je vždy individuální. „Pořád ještě nepropadám stavům deprese a paniky. Třeba matky samoživitelky, lidé, kteří pracovali na dohody, restauratéři a hoteliéři jsou na tom určitě hůř. Ale i pro mnoho umělců je situace opravdu obtížná. Sama za sebe ale mluvím z pozice herečky na volné noze, která má zázemí, tedy manžela se stabilním zaměstnáním. Kdybychom byli oba z branže a měli děti, byla by to zcela jiná situace. Zatím ale nevím o souboru, který by tuhle bezprecedentní krizi nepřežil.“
A vy jste kdo?
Zdá se, že stát kulturu nenechal na holičkách. Podpory je relativně dost, na koho se ale v první chvíli úplně zapomnělo, byli lidé ze zákulisí, kterých je přitom ve světě divadla zhruba třikrát víc než na jevišti. „Hodně lidí z těchto branží jako kulisák, osvětlovač a podobně si muselo hledat práci jinde, pracují teď na stavbách, v rozvážkových službách. Obzvlášť to postihlo lidi z hudebního průmyslu a eventů a je otázka, zda budou moci naskočit zpět,“ obává se Adriana Světlíková a pokračuje: „Ráda bych pochválila jak magistrát, tak ministerstvo kultury, jež vypsaly mimořádné dotační programy na online kulturní akce, které vznikají během pandemie. Na druhou stranu ale u klasických dotací magistrát, na rozdíl od Ministerstva kultury, nezrušil nutnost kofinancování z jiných než veřejných zdrojů. Což je opravdu paradoxní, když nemáte žádné příjmy. A jak je vidět, šetřit se na dotacích do budoucna bude.“
To dokazuje i zkušenost tanečnice a pedagožky Andrey Vykysalé. „Na celoroční činnost jsme zatím obdržely míň peněz, než s jakými jsme počítaly. Financí na kulturu bude obecně míň i po republice, kam jsme si zvykly jezdit na nejrůznější městské slavnosti a podobně. Ačkoliv byla loni řada akcí zrušená, mnoho festivalů se nakonec konalo v komornější verzi. Letos ale budou zřejmě všichni pracovat s mnohem menším rozpočtem. Teď je konec února a já bych za normální situace už měla diář zaplněný vystoupeními na květen až červenec. Zatím je ale téměř prázdný.“
Současná krize také odhalila dost bizarní fakt, že stát toho o své kultuře a jejích tvůrcích ví jen pramálo. „Ministerstvo kultury vůbec netuší, kdo v Česku kulturu tvoří. Nezná nezávislé tvůrce, ví jen o příspěvkových souborech a divadlech, které od něj čerpají nějakou dotaci. Řadě umělců to zatím nevadilo, byla to volná profese. Ale ve chvíli, kdy stát začal rozdávat kompenzace, se ukázalo jako problém, že v ČR stále neexistuje status umělce,“ vysvětluje Štěpán Kubišta, který je také předsedou Asociace nezávislých divadel. Ta funguje již čtyři roky a snaží se prosazovat zájmy nezávislých souborů.
Pandemie tak měla další pozitivní efekt, urychlila totiž propojování profesionálů. Například organizace divadla, tance a nového cirkusu teď fungují pod zastřešující platformou scénických umění České středisko ITI. „Musím říct, že díky covidu se kultura v naší společnosti trochu víc zviditelnila. Už se nemluví jen o zemědělství a lyžařských areálech, ale i o umělcích, což je dobře,“ pochvaluje si Světlíková. Obecně pak covidová krize přiměla celou komunitu tvůrců k mnohem většímu semknutí a vzájemné pomoci. Například divadlo Alfred ve dvoře nedávno nabídlo své prostory několika nezávislým divadelním projektům. Střechu nad hlavou tak aktuálně sdílí třeba s Musaši Entertainment Company či souborem PY. „Navazujeme na naši tradici podpory mladých souborů a umělců. Oba projekty teď mohou intenzivně zkoušet a těšíme se, že se snad letos dočkáme obou premiér. Kromě toho připravujeme další inscenace, jako třeba Vzpomínky na Togoland rezidentního souboru Handa Gote, a pracujeme na online programu, který uvádí různé intermediální projekty divadelníků a audiovizuálních umělců, určené přímo pro obrazovky,“ uvedla Pamela Kuťáková z Alfredu ve dvoře.
S divadelníky na procházku
‚Divadelní soubory stále hledají i další formáty, jak se dostat k divákům, třeba rozhlasové podcasty. Divadelní rozhlasovou stanici Radio Tygr si můžete naladit na webových stránkách Tygra v tísni, souboru z Vily Štvanice. Cestou podcastů se vydalo i další zdejší seskupení, Geisslers Hofcomoedianten, které touto formou představilo své oblíbené baroko. Pustili se také do netradiční bojovky, jež vám zpříjemní procházku opuštěným centrem Prahy. Venkovní online hra s názvem Hero of the White Hill: ten, který tam byl vás zavede do doby povstání českých protestantských stavů proti císaři. A jak autoři slibují, „nebojte se nudného dějepisu, jak už je u Geisslerů zvykem, legrace musí být i na popravišti…“ Vše, co potřebujete, je mobilní telefon s daty. Po registraci získáte odkaz na stránku a s ním i místo prvního zastavení. Tady zjistíte odpověď na otázku, která vám odemkne první video, a pak už můžete vyrazit na cestu od stanoviště ke stanovišti, od jednoho historického příběhu k dalšímu. Chybět nebude defenestrace místodržících z oken Pražského hradu, korunovace Fridricha Falckého, pohled na bitvu na Bílé hoře ani poprava 27 pánů na Staroměstském náměstí. Ale žádný strach, krev nepoteče a načančané paruky také nečekejte. Proč by ostatně Fridrich Falcký nemohl nosit kšiltovku? Geissleři se i u této divadelní procházky drží svého principu, kdy spojují staré s novým a vážné se zábavným.
Neplánované prázdniny využívají divadelní soubory také k intenzivnímu zkoušení. Na připravovaných premiérách pracuje třeba Studio Hrdinů. Představení Pig Boy 1986/2358 v režii Lindy Duškové a Zlatý řez Jana Horáka proběhla bez diváků, premiéra třetího kousku Moje říše je z tohoto světa v režii Miroslava Bambuška se uskutečnila začátkem března. „Divadlo jede kromě pravidelného reprízování naplno. Před prázdným sálem ,reprízujeme‘ naše nové inscenace, tak abychom je udrželi ve formě, než je budeme moci prezentovat před veřejností. Je to samozřejmě frustrující období, snažíme se navzájem podporovat a motivovat. Zprávy s negativními výsledky testů na COVID-19 už ani pořádně nesdílíme, prostě na testy chodíme a těšíme se na naše publikum,“ komentuje aktuální dění ve Studiu Hrdinů jeho umělecký šéf Jan Horák.
Jak připomíná Adriana Světlíková z Nové sítě, uplynulý rok s covidem byl sice extrémně těžký, na druhou stranu ale dal prostor obrovské kreativitě a zcela novým propojováním žánrů i formátů. „Vzniklo toho tolik, že na příští jubilejní 20. ročník Malé inventury uvažujeme o zcela nové sekci, retrospektivy roku 2021, který byl v mnoha ohledech velmi plodný.“ Svým způsobem přínosná je takhle krize i pro samotné tvůrce. „Začali jsme přemýšlet, jak dělat věci jinak, trochu jsme ten náš rozjetý vlak mohli zastavit a popřemýšlet, kam jedeme a proč, přehodnotit naše priority. Vyzkoušeli jsme si televizi a řadu dalších formátů a všechny tyhle zkušenosti v budoucnu určitě využijeme,“ hodnotí ředitel Jatek78 Štěpán Kubišta. Podobně pozitivně to vnímá i Andrea Vykysalá, jež se svým souborem Holektiv hrála před diváky naposledy loni v září. „Měly jsme naplánováno hned několik projektů, v Národním divadle jsme měly zkoušet novou operu v režii Vladimíra Morávka. Hodně věcí odpadlo a vlastně mi to udělalo dobře. Zjistila jsem, že se nemusím honit, že stačí, když budu dělat jeden projekt a budu víc doma s rodinou. Díky pandemii jsme se jako soubor pustily do věcí, které jsme si dlouho chtěly vyzkoušet, ale nebyl na ně čas, prostor ani energie. Třeba náš nedávný projekt Vrány, což je site specific představení v prostoru Českého muzea hudby s živou hudbou. Pořád přemýšlíme, co můžeme dělat. Aktuálně připravujeme nové představení s dalším souborem, děláme online lekce ranních rozcviček a tance a s ohledem na vývoj pandemie přehodnocujeme plány a možnosti.“
Na čerstvém vzduchu
Poslední příležitostí, jak získat přirozený kontakt s divákem, bylo loňské léto, kdy uvolněné restrikce umožnovaly venkovní produkce. Toho využily nejen Holektiv a Jatka78, ale třeba i Divadlo Vila Štvanice. „Za normálních okolností bychom se do letní scény asi nepouštěli, víme, kolik to s sebou nese produkční zátěže. Ale díky velkému tvůrčímu pnutí jsme nakonec za pouhý jeden měsíc dokázali zprodukovat letní program na tři měsíce,“ popsala Aneta Kučeříková z Divadla Vila Štvanice. Na letní hraní jako jednu z prvních možností, jak se vrátit do normálních kolejí, spoléhají soubory i letos. Do karet to trochu nahrává divadlu Jatka78, které se již dlouhou dobu připravuje na rekonstrukci svého kamenného sídla v tržnici. S novou venkovní scénou tak počítali ještě před covidem. „Nejprve jsme si chtěli koupit nějaké použité šapitó ve Francii, pak jsme si ale řekli, že by bylo celkem fajn mít stan přesně podle našich představ a potřeb. Už rok nám ho šijí v Itálii a do Prahy by měl dorazit každým dnem,“ prozradil Štěpán Kubišta. Sídlo novodobých nomádů v ceně rodinného domku s výstižným názvem Azyl78 a kapacitou 500 až 800 diváků zakotví v květnu na pomezí Stromovky a Výstaviště. Útočiště a možnost bezpečné a dost možná jediné povolené produkce zde Jatka78 nabídnou i dalším kamenným divadlům. Do Stromovky bychom se tak mohli vypravit třeba na Divadlo pod Palmovkou, představení Městských divadel pražských, VOSTO5, Divadla Minor a řady dalších. Azyl78 bude v provozu od poloviny května do konce září, ale kdy přesně se tato scéna otevře, je stále velkou neznámou.
Zatímco Britové již vědí, kdy dojde ke znovuotevření jejich kulturní scény – mimochodem pro divadla operují s datem 17. 5. –, v Česku si na přesný termín budeme muset asi ještě dlouho počkat. Jak se však shodují všichni námi oslovení profesionálové, bylo by dobré znát den D s určitým předstihem. „Divadla nejsou obchody ani hospody, nejde otevřít ze dne na den. Vstupenky běžně prodáváme s tříměsíčním předstihem, ale asi nakonec nebude problém se situaci přizpůsobit. Myslím, že kdybychom zítra dostali možnost divadla otevřít, jsme schopni nějaké představení odehrát a určitě i někdo přijde. Ideální by ale bylo vědět to aspoň pár měsíců předem,“ přeje si Kubišta.
Otázkou nicméně zůstává, jak na obnovenou kulturní nabídku zareagují diváci. To divadelní obec momentálně straší asi možná úplně nejvíc. „Ti, co do divadla nechodili ani před pandemií, zřejmě chodit nezačnou, a je otázka, jestli se vůbec někdy vrátíme do stavu před covidem. V Praze je hodně divadel, každý den si můžete vybrat hned z několika představení, je to tak trochu boj o diváka. Myslím, že se divácká obec dost zúží, lidé si navíc také nebudou moci dovolit chodit s celou rodinou třikrát měsíčně do divadla, budou více šetřit,“ předpovídá Andrea Vykysalá. Její obavy sdílí i Adriana Světlíková: „Strach je v nás zakořeněný a dlouho potrvá, než lidi zase získají důvěru a začnou chodit do větších kolektivů. Obecně si budou více vybírat, jak stráví svůj volný čas. Klidně to může trvat dva až tři roky, než se situace dostane do normálu, návštěvnost divadel klesne tak na pětinu a ze strany nejrůznějších institucí a podpor by se na to nemělo zapomenout.“
Je velmi pravděpodobné, že po více než rok trvajícím životě s proticovidovými opatřeními bude mít řada z nás opravdu jiné starosti než chodit do divadla. Na druhou stranu ten chvilkový únik do jiné reality by mohl být pro nás všechny velkou vzpruhou a osvěžením z šedých pandemických dnů. Teď je ale nejdůležitější, abychom zápas s virem co nejrychleji úspěšně zvládli.
