Bohuslav Brouk napsal řadu knih, zde obálka knihy Stoupa života z roku 1938, jež vytvořila Toyen
Bohuslav Brouk se narodil 19. listopadu 1912 v Praze do dobře situované rodiny Jaroslava Brouka (1884–1953), spoluzakladatele známé sítě obchodních domů Brouk a Babka, a Josefy Broukové (rozené Pařízkové, 1889–1939). Z matričních záznamů farnosti při kostele sv. Antonína v Holešovicích zjistíme, že tou dobou rodina bydlela v nedaleké Veverkově ulici č.p. 729. Po ukončení základní docházky na obecné škole nastoupil Bohuslav ve školním roce 1923/1924 na Druhé státní československé reálné gymnázium v Praze (dnes Gymnázium Jiřího Gutha-Jarkovského), které ovšem nedokončil. Po krátkém intermezzu na pražské občanské škole začal na přání otce studovat obchodní akademii v Karlíně, kde v roce 1931 odmaturoval. Kvůli zájmu o studium medicíny složil o rok později jako externí student zkoušku dospělosti ještě na klatovském gymnáziu.
Zázračné dítě české avantgardy
Kariéru v rodinné firmě Bohuslav Brouk odmítl a dal přednost širokému spektru módních dobových zájmů – od psychologie přes filozofii k literatuře. Ještě jako gymnazista se nadchl pro psychoanalýzu. Své první texty a překlady na téma Freudova učení otiskl v Revue Devětsilu nebo v časopisu Tvorba. Bylo mu pouhých sedmnáct let, když se dostal do kontaktu se staršími budoucími kolegy a přáteli z řad československé avantgardy. Do jejich okruhu jej údajně přivedl o dvanáct let starší básník Vítězslav Nezval. Brouk se stýkal prakticky se všemi, kdo v meziválečném avantgardním hnutí něco znamenali – Jindřichem Štyrským, Toyen, Konstantinem Bieblem, Vladimírem Holanem a dalšími výtvarníky, spisovateli, architekty, hudebníky nebo teoretiky.
Vysedával s nimi po různých kavárnách, hospodách, ale často je brával také do svého rozlehlého bytu. Ten se nacházel nedaleko Letenské pláně v domě na adrese V Zátiší 8 (dnes Haškova, dříve také Rösslerova), který koupila společnost Brouk a Babka a zřídila zde prodejnu motocyklů a velocipedů. V bytě měl Brouk rozsáhlou sbírku moderního umění, obrazy Emila Filly, Jana Zrzavého, Toyen nebo Jindřicha Štyrského. Spisovatel Jan Pilař v knize Sluneční hodiny: vzpomínky (1989) líčí své dojmy z Broukova bytu slovy: „Ve velké místnosti, spíše sále, byly na všech stěnách pověšeny v několika řadách obrazy od stropu až k podlaze. Bylo to úchvatné shromáždění české moderní malby. Soukromá galerie, které se patrně v té době máloco vyrovnalo.“ Mecenášem umění, především svých přátel, se Brouk mohl stát díky svému rodinnému zázemí. Začátkem čtyřicátých let byla totiž společnost Brouk a Babka na svém ekonomickém vrcholu. Provozovala řadu velkých obchodních domů, tzv. Broukáren, kromě Prahy také v Brně, Liberci, Bratislavě nebo Ostravě. Vůbec první velký obchodní dům Brouk a Babka byl otevřen roku 1919 a stával na Belcrediho třídě (dnes Milady Horákové 64). Nejslavnější ale navždy zůstane Bílá labuť, která se do této sítě moderních center nákupu zařadila o dvacet let později.
Prodejna motocyklů a velocipedů v ulici V Zátiší, dnes Haškova
Provokativní myslitel
V roce 1932 nastoupil Brouk na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde se chtěl věnovat psychiatrii, přesněji psychoanalýze. Vydržel zde ale pouze dva semestry a následně přešel na katedru biologie Přírodovědecké fakulty UK. Ještě během studií medicíny, tedy jako dvacetiletý, vydal svoji první knihu o psychoanalýze (Psychoanalysa). Následovalo několik dalších textů, z nichž se větší pozornosti dostalo eseji O smrti, lásce a žárlivosti (1936) pojednávající o fenoménu sebevraždy. Nezaujatý vhled do přihrádky lidské duše, kde se rodí myšlenky na dobrovolnou smrt, však způsobil, že první vydání knihy bylo kvůli „veřejnému podněcování ke zločinu“ soudně zabaveno.
Broukův zájem se v té době ale neomezoval pouze na texty o psychoanalýze, aktivně začal také vystupovat na obhajobu surrealistického umění, které bylo některými psychiatry napadáno jakožto patologický jev. Vydání klíčového Štyrského textu Emilie přichází ke mně ve snu (1933) doprovodil Brouk doslovem, ve kterém obhajuje pornofilní umělecká díla před pokryteckou měšťáckou morálkou, jež ovšem sama tíhne k adoraci pornografických kýčů.
V roce 1934 se Brouk stal také jedním ze zakládajících členů Skupiny surrealistů v ČSR. Netrvalo dlouho a opět potvrdil svoji pověst enfant terrible české avantgardy. V roce 1936 se konaly velkolepé oslavy k stému výročí vydání Máje, proti nimž se českoslovenští surrealisté vymezili sborníkem Ani labuť, ani lůna. S nejostřejší kritikou vystoupil právě Brouk, který protestoval proti zbožšťování a vyprázdněnému uctívání géniů a dále poukazoval na všelijaké příživníky, kteří si „z nadbytku času a nedostatku jiných schopností vzali za úkol sloužiti Máchovi doživotně, a vybudovati si tak na slávě Máchově svoji kariéru“ (z textu Máchův kult). Od máchologa Karla Janského si tímto vysloužil žalobu pro urážku na cti. Na základě rozsudku byla následně publikace konfiskována a vytištěno druhé, opravené vydání.
Na Přírodovědecké fakultě UK promoval Brouk v říjnu 1937. Následně se přihlásil ke studiu estetiky na Filozofické fakultě UK, které ukončil po druhé světové válce rigorózní zkouškou ze sociologie, filozofie a estetiky. Nadále zůstal aktivní ve své publikační činnosti. Namátkou můžeme zmínit eseje O funkcích práce a osobitosti, Stoupa života (obě 1938) nebo Strach z oddechu: úvaha o negativním smyslu lidské aktivity (1939), ve které kritizuje koncept pracovitosti, neboť „to, co tak mnohé lidi žene z práce do práce, je hrůza před sebepoznáním“.
Bonviván Sláva
Během války se nechal Brouk zaměstnat jako estetický poradce v nově otevřeném obchodním domě Bílá labuť. I přes svůj svérázný názor na institut manželství, který přetavil v text Manželství – sanatorium pro méněcenné (1937), se v roce 1940 oženil s Miroslavou „Áťou“ Bulovovou (1917–1994), sestrou manželky Konstantina Biebla Marie. Brzo se stal otcem dvou synů, Ivan přišel na svět rok po svatbě a Vladimír o čtyři roky později.
Bohuslav se svou první manželkou Miroslavou, 40. léta
V krátkém čase mezi osvobozením republiky a únorem 1948 Brouk veřejně působil jako politický komentátor, a zařadil se tak mezi osobnosti typu Václava Černého nebo Ferdinanda Peroutky. Obnovil také svoji koketerii s KSČ (prvně v sobě sympatie ke komunismu objevil v době gymnazijních studií, kdy za nimi můžeme hledat vliv kamarádů a určitý vzdor vůči buržoazním rodičům) a dokonce se stal šéfem obvodní stranické buňky. Brzy však sám poznal svůj omyl a rozloučil se se stranou dopisem, v němž oznámil, že z jejích řad vystupuje. Jeho rezignace však nebyla přijata a oficiálně byl vyloučen.
Jako jeden z prvních začal publikovat příspěvky, ve kterých brilantně odhaloval komunistickou ideologii a praxi. Příteli architektu Karlu Honzíkovi napsal, že „svět bude takový, jaký si jej uděláme, a je trapný pohled na intelektuály, kteří jen trpně registrují potlačování svobody“. Za své články byl komunisty ostře napadán. Není tedy překvapením, že po komunistickém převratu byl jedním z prvních vyloučených ze Syndikátu českých spisovatelů ani že mu vzhledem k předchozí aktivitě hrozilo zatčení. Osudy popraveného Záviše Kalandry a neštěstí Karla Teiga nebo Konstantina Biebla naznačují, jak by to asi i s Broukem dopadlo. I to jej dost možná přimělo k emigraci.
Emigrace
Přesné datum, místo a bližší okolnosti Broukova přechodu státní hranice směrem do americké okupační zóny na bavorském území nejsou známy. Je však pravděpodobné, že byl převeden v některé ze skupin, jež organizoval novinář Josef Schrabal. Dle výpovědi tehdy již bývalé manželky Miroslavy jí Brouk počátkem dubna oznámil, že se pojede podívat do lázní Běloves, kam v minulosti čas od času jezdíval i se švagrem Konstantinem Bieblem. Tam ale nikdy nedorazil a naopak byl 5. dubna 1948 zaregistrován v záchytném táboře Goetheschule v německém Řeznu, kde stejně jako ve všech obdobných zařízeních na německém území panovaly velmi náročné životní podmínky. Na denním pořádku byl nedostatek potravin, ošacení i léků.
V květnu 1948 obdržel Brouk na československém konzulátu ve Frankfurtu nad Mohanem cestovní pas a v prvních červnových dnech se ocitl na francouzské půdě – bez manželky i synů, které zanechal v komunistické domovině. Zakotvil v Paříži, kde se angažoval v Radě svobodného Československa a v redakci Zpravodaje československé emigrace, do kterého rovněž přispíval. Stýkal se s dalšími emigranty, s malířkou Toyen či básníkem Františkem Listopadem. Spolupracoval s novinářem a politikem Hubertem Ripkou nebo s významným českým výtvarným teoretikem Františkem Kovárnou. Přesto se zde cítil opuštěný. „Jdeš Paříží bez cíle, protože svoboden,“ napsal ve své básni s názvem Exil. V cizině vydal pod pseudonymem Jan Vlasák cyklus skeptických úvah o současné civilizaci s názvem Dopisy z exilu příštím milenkám (1949).
Nový domov
Po určitou dobu pobýval také v Lyonu, kde se živil manuální prací. Z Francie se však snažil dostat za každou cenu. Jako místo svého dalšího působení si vybral Spojené státy, ale jeho plány ztroskotaly. Nakonec se v únoru 1951 vydal na palubě lodi Skaubryn do daleké Austrálie. V té době totiž australská vláda podporovala příliv imigrantů, vypravovala lodě s evropskými uprchlíky, kterým hradila cestu a do začátku jim poskytla i symbolický finanční obnos. Léta prožitá v Austrálii byla pro Brouka o poznání šťastnější. Jeho dva doktoráty z přírodních věd a filozofie mu však nebyly k užitku a i zde se musel živit prací pod svou odbornou úrovní. Po epizodě v továrně na výrobu plastů nastoupil na místo laboranta v Commonwealth Serum Laboratories v Parkville. Krátce po příjezdu se tu seznámil s vychovatelkou Libuší Kalinovou (1922–1968), která do Austrálie připlula ze Spojeného království. Mimo jiné i z ryze praktických důvodů (Bohuslav byl údajně nešikovný a především nepraktický muž) s ní vstupuje ve svazek manželský už v září 1951.
Bohuslav s manželkou Libuší v Melbourne, přibližně rok 1954
Z hlediska literárního bylo Broukovo australské období velmi plodné. Bohužel se však většina tvorby nedochovala nebo je v lepším případě doposud nezvěstná. Výjimkou je rozsáhlý filozofický spis O šalbě svobody a filosofie: pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam, na němž začal pracovat v roce 1953 a dokončil jej nedlouho po svém příjezdu do Spojeného království. Tam se rozhodl (tentokrát i s manželkou) přesídlit po sedmi letech strávených v Austrálii. A to i přesto, že měl postaráno o slušné živobytí a dokonce se stal naturalizovaným Australanem. S celkovou atmosférou v zemi ale nebyl spokojen, neboť v porovnání s Československem nebo Francií představovala Austrálie stále ještě zaostalou společnost, jak po stránce materiální, tak především kulturní.
Zpět v Evropě
Loď s Bohuslavem a Libuší na palubě připlula k břehům Spojeného království v listopadu 1958. Brouk získal v Londýně místo středoškolského pedagoga a později působil jako biolog na North Western Polytechnic. Tou dobou měl za sebou již několik publikačních počinů, vydal například sbírky Dvacet let svobody: 1945–1965 nebo Ohlasy básní českých, kde parafrázoval verše předních českých básníků. Během roku 1967 za ním přijeli na návštěvu bývalá manželka Miroslava se synem Ivanem a o rok později jej navštívil i mladší syn Vladimír.
V dubnu 1968 podlehla svým zdravotním neduhům jeho druhá žena Libuše Brouková. Krátce poté, přesněji po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, nabídl Brouk její sestře, aby za ním přijela do Londýna i se svojí nezletilou dcerou. Ludmila této příležitosti využila a nedlouho po svém příjezdu, 27. září, byli s Bohuslavem oddáni. Jejich soužití však netrvalo dlouho a po pěti letech se rozvedli. Mezitím, koncem roku 1970, prodělal Brouk mozkovou příhodu, jejíž následky spočívaly v jistém omezení pohybu a možnosti psát.
Během léta 1972 se Broukovi naskytla příležitost navštívit Československo. Pocity ze svého dvoutýdenního pobytu shrnul v dopise svému příteli profesorovi patologie Zdeňku Hrubanovi, který emigroval do Spojených států, slovy: „Tož, vyjel jsem ‚domů‘ se smíšenými pocity a se smíšenými pocity jsem se též navrátil. Praha je, jak bývala – jenom špinavější, zanedbanější, sešlá.“
V polovině sedmdesátých let se Broukův zdravotní stav začal dále zhoršovat. K důsledkům nadměrného kouření a cukrovce se připojily problémy se zrakem. Potíže se později zkomplikovaly dopravní nehodou, ke které došlo nedlouho před jeho smrtí. Vedle celoživotního pesimismu přispíval navíc ke zhoršování jeho stavu i pocit opuštěnosti, který vzhledem ke své nepraktičnosti snášel velmi těžce. Bohuslav Brouk zemřel ve svém nuzném malém bytě na severním předměstí Londýna na následky krvácení do mozku 19. ledna 1978. Zcela příznačně bylo jeho tělo nalezeno až několik dní po úmrtí. Pohřeb se pak uskutečnil s minimální účastí, což odpovídalo jeho samotářskému životu.
Soudce kultury, umění i veřejného vkusu
Bohuslav Brouk bývá charakterizován jako jedna z nejpozoruhodnějších person české meziválečné avantgardy, enfant terrible, bytostný surrealista, fascinující spisovatel nezpochybnitelných literárních kvalit a neprávem zapomenutý autor, který nám prostřednictvím svých textů dodnes nabízí velice neotřelý pohled na okolní svět. Již méně často je zmiňován jako introvert, cynismem a skepsí zakrývající svou citlivou povahu, či jako muž, který se s odchodem do exilu nikdy vnitřně nevyrovnal.
Enfant terrible české meziválečné avantgardy Bohuslav Brouk, pravděpodobně rok 1943