Pochází od Písku a štěkáním je obklopena od dětství. „Doma jsme měli vlčáky. Když jsem se přestěhovala do Prahy, pořídila jsem si pudlíka,“ líčí Hana Rettová, která na Sedmičce žije již 45 let. Celý život pracovala jako zdravotní sestra, nejprve v Nemocnici Na Františku a později pod Petřínem. „Byla to krásná práce, sice náročná, ale úžasná v tom, že můžete pomáhat lidem. Když vypukla pandemie, hlásila jsem se jako dobrovolník, ale bohužel, už jsem sama ve věku rizikové skupiny.“ A protože nemůže pečovat o pacienty, stará se alespoň o pejsky. „Jsou to moje miminka, sama jsem děti mít nemohla, tak mi nahrazují obrovský kus lásky. Sice jsem to kdysi zkoušela s kočkou, ta vás ale s takovou láskou vítat nepřijde.
Má svoji hlavu. Psi jsou prostě psi,“ pochvaluje si bývalá sestřička. Společnost jí kromě biewera Matýska dělá i jorkšír Jeffrey, kterého si adoptovala od neziskovky Tety v akci. „Původně ho měla mladá rodina, která se o něj vůbec nestarala. Vážil jen něco přes kilo a hrozně se bál, neuměl se pohybovat venku, jediné, kam trefil, byla hospoda,“ popisuje seniorka, která se ze všech sil snaží bojovat i proti takzvaným množírnám, kde psi často žijí v hrozných podmínkách. „Píšeme petice, zkontaktovali jsme i nějaké poslance, bohužel nepomohlo ani povinné čipování. Množírny stále fungují dál. Když už totiž někdo pošle na veterinární stanici podnět, kontrola se musí předem nahlásit, což se zcela míjí účinkem. A ani čipování nikdo moc nekontroluje,“ stýská si Hana Rettová. Sama se několika pejsků z množírny v minulosti ujala. „Leonce bylo už devět let a říkala jsem si, že ji nikdo nebude chtít. Rok jsme o ni s veterinářem bojovali, měla nádor na ledvinkách a moc dlouho tady se mnou nepobyla. Stejně jako Sebastian. Ten byl chudák tak dlouho v kleci, že ani neuměl pořádně chodit, prý to bylo ze zablokované krční páteře. Navíc neměl ani pořádnou imunitu a také brzy odešel.“
Venčit chodí nejčastěji do Letenských sadů. „Nejradši mám procházky velmi brzy ráno, to jsme v parku sami. Bohužel kvůli oválu jsme přišli o psí louku. Každý den jsme venku bez ohledu na počasí alespoň hodinku,“ popisuje pejskařka, které vadí psí exkrementy v ulicích.
„Poslední dobou se to hrozně zhoršilo. Možná je to tím, že je méně lidí v ulicích, nevím. Sama mám vždy plné kapsy pytlíků a štve mě, když to jiní pejskaři neřeší. Minule jsem na to jednoho majitele upozornila, ale dostala jsem sprostě vynadáno. Navíc měl svého pitbula navolno a to vám hned trochu zatrne.“
Jinak si ale svou „partu“ nemůže vynachválit. „Pejskaři – to je svět sám pro sebe. Jsme tak trochu švihlí, šišláme na pejsky a jsme opravdu trochu jiní. Znám tu spoustu ženských. Když se ale potkáme v ulicích bez psů, máme problém se poznat,“ směje se Hana Rettová.