Vím, že pocházíte z Vinohrad, ale kudy vedla vaše cesta do Holešovic?
Se Sedmičkou máme společný rok 1984, kdy jsem se poprvé podívala do vyhořelého Veletržního paláce. Tehdy jsem se seznámila i s Jiřím, protože sháněl psycholožku, která by mu pomohla se scénářem filmu, jejž chtěl v sutinách točit. Vůbec jsem tenkrát netušila, do čeho jdu, a dnes je z toho snímek, ve kterém nejen účinkuju, ale i běhám nahá po schodech bývalého kina, kde je dnes Studio Hrdinů.
Máte na Sedmičku i další vzpomínky?
Druhá přesmyčka pochází také z komunismu v roce 1988, kdy se nám podařilo v bývalých jatkách v holešovické tržnici uspořádat výstavu nezávislého umění. Jmenovala se Forum 88 a stál za ní Theodor Pištěk s Jiřím. Já jsem měla na starosti organizační práce. Postupně se přidali další lidé, jako třeba kunsthistorik Jiří Šetlík. Pamatuju si, že z toho byl šílený průšvih. Vystavovali na ní zakázaní umělci typu Zdeněk Beran, Karel Nepraš nebo Stanislav Kolíbal. Jiří na ni připravil instalaci v podobě klece s uvězněnými figurami. Každá výstava tehdy musela být posvěcená kulturními inspektory, kteří rozhodovali, co se smí a co ne. A protože nás na Sedmičce nechtěli, spolupracovali jsme se skvělým inspektorem Jiřím Halíkem z Devítky. To byl báječný chlapík, který se později stal kvestorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Perfektní byl v tom, že na první pohled působil jako ostatní komunisté – byl obtloustlý a nosil tesilové oblečení –, ale byl vstřícný a zaštiťoval nám každý nápad. V televizi z toho bylo tenkrát haló – mluvilo se o obdivu k ošklivosti a západnímu kultu ohavnosti, ideologické diverzi a podobně. Jenže reportáže přilákaly do tržnice tři tisíce lidí denně. Výstavu se snažili ukončit estébáci, kteří to zkoušeli přes zelináře, jimž tehdy tržnice patřila. Ale ti se jim postavili: „Ne ne, teď sem chodí tisíce lidí denně, koupí si po cestě mrkev nebo kedlubnu, a my to přece nezavřeme.“
A co akce Veletržní palác?
To byla disidentská práce architekta Miroslava Masáka, kterému byla svěřena rekonstrukce a jenž si v jednom křídle zřídil ateliér. Jiří si s ním tehdy domluvil přístup do paláce, ale nesměl o tom nikdo vědět. Tehdy se vevnitř začalo potajmu fotit a točit. Spolupracoval s nimi slavný kameraman Jaroslav Kučera, ale jak všechno vznikalo potají, musel kotouče s filmy popisovat smyšlenými názvy, aby mu je na Barrandově vyvolali. Kučera však začátkem devadesátých let zemřel, takže se spousta materiálu bohužel poztrácela. Z toho, co zbylo, sestříhal Jiří Brožek osmiminutovou smyčku, která byla k vidění před dvěma lety ve Veletržním paláci na Jiřího výstavě 1984 Rok Orwella.
Veletržní palác vyhořel v roce 1974 a chátral prakticky až do začátku devadesátých let. Jak na vás to místo působilo?
Bylo to úžasné. Zbyl z něj jen skelet potažený igelitem, který i uvnitř neustále šustil. Do toho tam lítali holubi, všude byl nepořádek, střepy. Běhala jsem tam bosa a dodnes žasnu, že jsem si nepořezala nohy.
Shodou okolností se nedávno na tom samém místě, ve Studiu Hrdinů, předávaly „dobrovolnické“ ceny Via Bona. Jak jste s Hestií dopadli?
Z téměř sto padesáti přihlášených jsme se dostali mezi tři finalisty. Nominovali jsme filantropa Pavla Faiereisla.
Kde jste se s ním seznámila?
Pavel Faiereisl za mnou přišel před deseti lety s tím, že se mu daří v podnikání a že by rád začal páchat nějaké dobro. Měl dobré nápady, ale byl zároveň dost nedůvěřivý. Proto jsme se domluvili, že optimální by bylo, kdyby sám založil neziskovku, později pojmenovanou Etela, a my jako Hestia bychom projekt realizovali. Rozhodli jsme se zaměřit na pomoc zdravotně a sociálně znevýhodněným dětem. Část peněz putuje, jak já říkám, na „chudáčky“, tedy děti, které jsou ležící, slepé nebo jinak postižené. A my jim pak zajistíme asistenta nebo nejrůznější rehabilitační pobyty, aby si i rodina trochu oddechla. Je totiž smutným pravidlem, že s těmito dětmi zůstávají maminky samy, protože chlapi většinou utečou. U sociálních případů se dětem platí různé kurzy, kroužky nebo tábory.
Jakou máte za tu dobu odezvu?
Funguje to výborně. Pan Faiereisl už ze svých úspor přispěl částkou přes šest milionů korun. V Hestii nám s administrací pomáhá i jeho žena Jana, protože nám chodí desítky žádostí. Všechno to musíme pročíst, vykomunikovat a vytelefonovat, pak zkontrolovat vyplněné dotazníky, ujistit se, že žadatelům peníze přišly a zároveň že je příjemci nerozfofrovali za něco jiného.
Jak jste se vy jako psycholožka k dobrovolnictví dostala?
Léta jsem pracovala v Poradně pro rodinu. Když začala válka v Bosně a Hercegovině, Jiří dostal nápad zorganizovat sbírku pro Sarajevo. Tak jsem s ním začala zařizovat kulturně-humanitární pomoc. A protože je výtvarník, zaměřil se hlavně na umělce. S Šimonem Pánkem z Člověka v tísni se nám podařilo do Bosny vypravit dva náklaďáky papírových archů ze Štětí a Jirka pak vezl v krosně malířské barvy. Když ho chytili Srbové na hranicích, tak si mysleli, že se zbláznil. Každý v té době pašoval cigarety a podobně, ale on měl v batohu barvičky. Dali jsme také dohromady sbírku českého umění, která je nyní v majetku Národní galerie Bosny a Hercegoviny. Když se v prosinci 1995 podepsala v Daytonu mírová dohoda, letěli jsme s Václavem Havlem v jeho speciálu do Sarajeva zahájit výstavu.
Naše cesty s Člověkem v tísni tehdy financoval Open Society Fund. A jak já se hned s každým spřátelím, tak se na mě obrátila jeho ředitelka Marie Kopecká: „Podívej se, oni pořád z té Ameriky píší, aby se u nás víc rozvíjelo dobrovolnictví. Ve Státech na to mají zaplacený vzdělávací program se studijními pobyty a já bych byla ráda, kdybys jela ty.“ Tak jsem letěla do USA. Bylo nás tam osm Východoevropanů, naše první kroky vedly do Washingtonu, kde jsme chodili po institucích a dostali nalejvárnu, a pak jsme se rozjeli do hostitelských rodin. Já měla štěstí, že jsem bydlela v Kalifornii. A tam jsem najednou pochopila, že dobrovolnictví opravdu může fungovat na profesionální bázi. Nezisková centra tam totiž běží jako skutečný byznys – mají svého šéfa, PR, finanční specialisty, fundraisery, programy i smlouvy s městem.
Oslovilo vás to?
Ano, takže jsem po dvaceti letech odešla z psychologické poradny, kde mě to už unavovalo, a také jsem cítila, že jsem po Bosně ztratila pro tuhle práci tu správnou empatii. V roce 1998 jsme s kolegou Jiřím Tošnerem založili Dobrovolnické centrum Hestia a začali ho budovat krok za krokem.
Jaké musí mít člověk vlastnosti, aby mohl být dobrovolníkem?
Za prvé musí být spolehlivý, neměl by být moc nadšeně emoční a také by to měl být racionální člověk, který ví, proč to dělá, že něco dává, ale také dostává zpátky. Rozhodně by to neměl být mesiášský typ, někdo, kdo chce ostatní lidi předělat, zachránit nebo infikovat svými ideály a nápady. Na začátku jsme si mysleli, že se nám budou hlásit bohaté manželky úspěšných mužů podobně jako v Americe. Ale ani omylem. Tady pomáhají většinou zaměstnaní aktivní lidé s vyšším vzděláním. Podílejí se na něčem, co má smysl, a zároveň poznávají nový svět. Američané po nás původně chtěli, abychom náš program asistence dětem nazvali jejich termínem Big Brothers, Big Sisters. Ale to u nás opravdu nejde hlavně kvůli Orwellovi. Zvolili jsme raději takzvaných Pět P: přátelství, pomoc, prevence, podpora a péče. Jedno dítě od nás dostane jednoho dospěláka, většinou vysokoškoláka, který se mu na základě přátelského vztahu jeden den v týdnu věnuje.
Pokud k vám přijde člověk, který nikdy nedobrovolničil, na co se ho jako první zeptáte?
Na motivaci. Proč to chce dělat, co si od toho slibuje a co očekává. V Programu Pět P každý dobrovolník prochází podrobným školením a musí se účastnit supervizních skupin. Každý měsíc hovoří s psychologem jednak o tom, jak se vyvíjí jeho vztah s dítětem, o situaci v rodině nebo ve škole, ale také o sobě, co prožívá, protože dobrovolníci jsou někdy konfrontováni s těžkými osudy.
Hlásí se vám víc muži, nebo ženy?
Hlásí se samozřejmě víc holky. Teď už máme i dost kluků, protože je přivedly právě dívky. Což je skvělé, neboť už od začátku vědí, do čeho jdou.
Vzpomenete si na dobrovolníka, který se vám ze začátku nezdál, ale pak jste byli překvapení?
Ano, takové případy jsou hlavně u kluků, dívky bývají otevřenější. Ale je pravda, že bychom potřebovali víc chlapů, protože mezi klienty máme víc kluků. Jsou zlobivější. Fakt je ten, že fungují docela dobře i s dívkami, což je v Americe vyloučené. Tam musí být v páru stejné pohlaví. My máme řadu dvojic, které tvoří dospělá žena a problémový puberťák, a funguje to skvěle. Představte si, že je vám dvanáct, přijde hezká holka a vezme vás do kina nebo do bazénu. Ve škole pak spolužáci koukají.
Naplňuje vás to?
Ano, kromě Hestie jsem založila také neziskovku Symposion – FP, kde funguju jako předsedkyně a produkční. A za těch dvacet čtyři let musím říct, že jsem docela dobrá produkční. I když jsem vystudovaná psycholožka, dala jsem dohromady několik výstav s mezinárodní účastí, řadu uměleckých projektů i knih. Funguju takhle v Symposionu – FP od roku 1992 a nikdy jsem za práci nedostala ani korunu, takže jsem vlastně vzorný dobrovolník. Psychologové jsou dost specifická a řekla bych i uzavřená skupina lidí, ale já se mohla díky dobrovolnictví seznámit s mnoha umělci, architekty, kunsthistoriky nebo literárními vědci. Jak se člověk krok za krokem učí novým věcem, krásně se mu otevírá svět.
PhDr. Olga Sozanská (*1947)
je spoluzakladatelka Centra pro dobrovolnictví Hestia, jehož posláním je zajistit, aby bylo dobrovolnictví přístupné všem a aby se v něm spojoval lidský a profesionální rozměr. Kromě toho Hestia spolupracuje s o. p. s. Etela, která od roku 2007 pomohla více než 130 zdravotně nebo sociálně znevýhodněným dětem. Olga Sozanská také se svým mužem – malířem a sochařem Jiřím Sozanským – zorganizovala v rámci sdružení Symposion – FP desítky uměleckých projektů v ČR i zahraničí nebo kulturně-humanitární pomoc pro Bosnu a Hercegovinu. Na Sedmičce bydlí sedmý rok. Více se o dobrovolnictví dozvíte také na www.hest.cz.