Kolik scénářů jste už takhle napsal?
Dřív jsem pracoval hodně z La Casa Blů na Starém Městě, kde vznikli třeba Samotáři. Pak jsem se ale přestěhoval na Letnou – to bylo někdy v letech 1998 a 1999 – kde už vzniklo v podstatě všechno od Roku ďábla dál.
Takže Příběhy obyčejného šílenství, Karamazovi nebo Terapie?
Přesně tak. Karamazovi byli jen adaptace divadelní hry, ale po kavárnách jsem napsal i scénáře, které se nikdy nenatočily. Objem práce je vždycky větší, než co se nakonec objeví v kinech.
Co je pak s těmito scénáři dál?
Nic, ty prostě v šuplíku shnijí. Je to siláž, která se postupně rozloží. Někdy z nich zužitkuju nějakou scénu nebo postavu. Ale pokud scénář neprokáže dostatečně rychle svou životnost, tak ho vyřadím.
Zahrála si někdy Letná vašich filmech?
Ve Ztraceni v Mnichově si nezahrála Letná, ale Holešovice. Jde o scénu, kdy Martin Myšička s Jitkou Schneiderovou sedí v autě pod nadjezdem v Bubenské u holešovického nádraží. Pro film by byla geniální také elektrárna v Holešovicích, ale tam se mi nikdy nepodařilo natáčení domluvit. V Samotářích jsem zase využil podjezd u Výstaviště, kde Saša Rašilov potká cestou z rádia prostitutku Tatianu Vilhelmovou. Taky jsme na Letné k Samotářům točili závěrečnou scénu u kyvadla, kterou jsme stále nemohli dokončit, protože nám nepřálo světlo. Letná je pro filmaře skvělá svým charakterem. Stejně jako třeba ulice pokryté graffiti v dolních Holešovicích. Nejvíc nás zajímají lokality, které samy o sobě mají kouzlo a nemusejí se příliš upravovat.
Jak na takových místech vypadá natáčení?
Lokace zajišťuje vždycky jeden člověk, takzvaný lokační manažer, což je hrozně důležitá osoba. Má kontakty na všech městských částech a úřadech Prahy a musí velmi dobře znát i zbytek Čech. Ví nejenom to, jak to kde vypadá, ale také jak rychle se co dá zařídit a za jak draho. U filmu se některé věci plánují dlouho dopředu, ale když pak něco nevyjde, musí se náhradní lokace vyřešit ze dne na den. A takový lokační manažer ví, že zařídit parkovačku na dvacet míst trvá na jednom obecním úřadě dva dny, zatímco na jiném dva týdny. Takže je schopný například říct, že lokaci do pozítří nezařídí na Osmičce, ale na Sedmičce třeba ano. Většinou se točí uvnitř nějakého domu, kam je potřeba svítit okny. Tudíž se musí zvenčí nainstalovat světla, a pokud je byt v prvním nebo druhém patře, najedou na místo jeřáby, ze kterých se svítí. Když je ulice úzká, jeřáby ji celou zablokují. Dále se samozřejmě řeší přísun elektrického proudu – jestli se spolehnout na naftové agregáty, nebo se raději někam levněji připojit s tím, že potřebujeme velký odběr v řádu stovek kilowattů. Ve výsledku pak člověk zjistí, že musí v ulici vyparkovat třeba sto metrů.
Hodně se točí v Kamenické nebo Čechově ulici. Co sem filmaře nejvíc láká?
Jde o souhru více věcí – jednak ochotu radnice vycházet štábům vstříc při záborech, dobrou cenu za lokace, ale také atmosféru čtvrti. V Čechovce třeba točil David Ondříček operaci Anthropoid, kvůli které jeho štáb předělával dláždění v několika ulicích. Což znamená místo vyblokovat na tři dny. Tady to zrovna šlo, protože Čechovka se dá objet jinudy.
Existují na Sedmičce místa, která jsou u filmařů oblíbená, ale místní o nich nevědí?
Hodně se mezi štáby mluví o pavilonu Expo 58 v Letenských sadech. V něm jsem jednou točil seriál Terapie. Je to zajímavé místo, které je pohledům zvenčí skryté.
Budete tady v okolí natáčet i váš příští film Modelář?
Momentálně jsem teprve ve fázi druhé verze scénáře, ale láká mě nový Trojský most. Je nádherný a určitě bych ho rád ve filmu měl. Takže jsem už pro něj napsal jednu scénu.
Jak dlouho trvá, než napíšete scénář k celovečernímu filmu?
Dlouho, protože ho píšu vždycky ve třech různých verzích, mezi kterými potřebuju alespoň půl roku pauzu. Takže dva roky minimálně. Scénáře píšu plnicím perem a na každý si kupuju zvláštní blok – líp se mi tříbí myšlenky. Text potom přepisuju do počítače. Nejlíp se mi pracuje v Nacafe, Lajce, Kavárně Pod Lipami a v Letce.
Máte po kavárnách otevřené účty, nebo platíte po každé návštěvě?
Platím pokaždé. Chtěl jsem si mnohokrát nechat otevřený účet a v Nacafe by to asi šlo, ale co kdybych třeba nečekaně zemřel?
Film Ztraceni v Mnichově si bere na mušku různé historické výklady mnichovské dohody. Inspiroval jste se při psaní i holešovickým Malým Berlínem?
Zajímavý nápad, ale když to beru zpětně, tak vlastně ne.
Jak se vám daří při natáčení vycházet s místními obyvateli? Radnice stále řeší stížnosti na zabrané ulice a rušení nočního klidu.
S tím mám problémy jedině tehdy, když si doma v Čechovce opékám na zahradě buřty. To na mě volají sousedi policii. Je to takový náš kolorit: já pak strážníkům nabídnu pár špekáčků, oni mne na oplátku nutí oheň uhasit, protože prý někoho omezuje. Jistě, lidé jsou nesnášenliví všude. Ale výhoda Letné je v tom, že má přirozenou skladbu obyvatelstva, což znamená, že tu nepřevažují byty v krátkodobém nájmu. Lidé mají ke své čtvrti vztah – někdo si okopává zahrádku, jiný zase volá policii. Důležité ale je, že Letná je jedna z mála rezidenčních čtvrtí v Praze.
Co je její největší přednost?
Určitě to, že tu funguje kino, navíc klubovým způsobem a s kvalitními snímky. Bio Oko je jedno ze zhruba pěti zásadních pražských kin. Důležité jsou parky, a to jak ten klidný, tedy Letenská pláň, tak divoká, chladná, ponurá Stromovka.
Víte o tom, že existují plány postavit na Letné nebo na Štvanici letní kino? Byl byste jako filmař pro?
Ne, letní kino bych určitě nechtěl. Pro filmaře, který usiluje o určitou kvalitu projekce, je letní kino neštěstím. Nikdy v něm nemůžete dosáhnout dobrých podmínek, protože filmy vždycky kazí parazitní světlo a zvuk, takže pak projekce nestojí za nic. Letní kina dávají smysl v některých lokalitách mimo města, ale do centra Prahy podle mě nepatří.
Když se ještě vrátíme ke Ztraceni v Mnichově. Jednu z hlavních postav tvoří devadesátiletý mluvící papoušek žako, kterého jako živoucí relikvii přivezl do Prahy k výročí Mnichova Francouzský institut. Papoušek patřil předválečnému premiérovi Édouardu Daladierovi, od kterého pochytil spoustu urážlivých výkřiků jako „Hitler je super“ a „Češi jsou srabi“. V Praze se pak najednou rozmluví. Kde jste na něj přišel a jak na film reagovala například francouzská ambasáda?
Předobraz mám v Churchillově papouškovi – dědici Churchilla jeho existenci sice později popírali, ale ví se, že papouška skutečně choval. Film jsme točili mimo jiné i přímo ve Francouzském institutu, kde na nás byli moc hodní. Čeští Francouzi drží našemu filmu palce, Francouzi ve Francii se o něj nezajímají. Pořád nás ale v Institutu dost hrají. Koneckonců jde také o rehabilitaci Francie.
A co vy, chováte taky papoušky?
Vůbec ne. Kdysi jsem měl korelu a andulku, jenže korela byla dost agresivní a nepříjemná, takže vůči papouškům nemám žádný velký sentiment. Ti tři žakové, se kterými jsme točili, byli ale skvělí. Opravdoví profesionálové, kterým nevadilo větší množství lidí ani několik hodin na place.
Když jsme u ptáků – komu jste v březnu fandil, když ze zoo uletělo hejno ibisů? Opeřencům na útěku, nebo zaměstnancům zahrady, kteří je po Praze honili se sítěmi?
Asi zoo, ale tohle nechci moc komentovat, protože nevím, jak dlouho by ibisové přežili ve volné přírodě.
Co dalšího vás v nejbližší době čeká kromě Modeláře?
Pro HBO jsme právě začali točit třetí sérii Terapie a na příští rok chystám vlastní seriál Dabing street podle své divadelní hry v Dejvickém divadle. Takže mám vystaráno. Na podzim bych chtěl ještě napsat hru o geniálním chemikovi Antonínu Holém, kterou si u mě objednal Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd.
Ta se bude také hrát v Dejvicích?
To zatím nevím. Bude v ní vystupovat spousta postav a nejsem si jistý, jestli dá Dejvické divadlo dohromady tolik herců v jeden termín, protože všichni hrají v různých seriálech. Takže hru napíšu a uvidíme, kam půjde.
Co ji třeba uvádět v chemických laboratořích Akademie věd?
To by asi nešlo, i když si ji ústav přímo objednal. Holý byl veliký chemik. Nebyl sice tak slavný jako vynálezce kontaktních čoček Wichterle, ale jeho objevy byly stejně důležité. Díky němu je dnes HIV léčitelná choroba.
Už máte představu, kdo se objeví v hlavní roli?
Ještě ne, protože ve hře bude vystupovat spousta postav – částečně fiktivních a částečně reálných. Na vývoji léku se totiž podíleli tři zásadní vědci, které bude obklopovat řada smyšlených hrdinů. Holý bude takové mé divadelní pokračování Teremina.
Petr Zelenka (*21. 8. 1967)
Filmový a divadelní režisér, dramatik a scenárista. Natočil filmy Knoflíkáři, Rok ďábla, Příběhy obyčejného šílenství, Karamazovi nebo Ztraceni v Mnichově. Za scénář ke svému poslednímu filmu získal letos na jaře Českého lva. Pro televizi HBO připravuje seriál Terapie. Za divadelní hru Příběhy obyčejného šílenství, kterou sám režíroval v Dejvickém divadle, a za hru Očištění z roku 2010 obdržel Ceny Alfréda Radoka. Jeho inscenace se hrají po celém světě. Na Letné žije šestnáct let.
