V Praze 7 se nachází velké množství významných architektonických památek z první poloviny 20. století. Domy, veřejné budovy i industriální stavby jsou běžnou součástí našeho života a oceňovanou připomínkou někdejší tváře naší čtvrti. Urbanistická a architektonická kvalita těchto staveb je značná a vytváří nadčasový základ unikátní atmosféry Prahy 7. Přesto se poměrně často stává, že se některá z těchto významných staveb ocitne v ohrožení demolicí nebo necitlivou přestavbou, která by navždy změnila její charakter. V takové chvíli je třeba vždy znovu a znovu vysvětlovat význam a kvalitu stavby a přesvědčovat jejího majitele, aby namísto demolice volil cestu obnovy a adaptace, která by zachovala to hodnotné a zároveň umožnila vdechnout budově nový život.
Stane-li se, že takto ohrožená stavba je v majetku města, zdá se přirozené, že jako dobrý hospodář a nejdůležitější strážce kulturních hodnot v území půjde příkladem: to, co vyžaduji od jiných, bych měl sám činiti. O to smutnější je skutečnost, že se v tuto chvíli stahují mraky nad Libeňským mostem, který je jednou z nejvýznamnějších industriálních holešovických staveb a spadá do majetku a gesce hlavního města. Most je jedním z vrcholných děl významného českého architekta Pavla Janáka a je unikátní svou konstrukcí i architektonickým výrazem.
Koncepce pražských mostů
Libeňský most byl postaven v letech 1924–28. Duší celého projektu a autorem obloukových částí mostu byl Ing. František Mencl, přednosta mostního odboru ve stavebním úřadu pražského magistrátu, který se důsledně zabýval nejen technickým ztvárněním mostu, ale i pozicí a působením mostů v rámci celé Prahy. Mencl dle vlastních slov vnímal soubor pražských mostů jako „jednotnou harmonickou skupinu, řešenou z vyššího hlediska bez jednotlivých zálib a předsudků,“ ve které je třeba „dbáti žádoucí rozmanitosti, aby byl každý most pokud možno jiný, od předešlých odlišný“. Libeňský most se od počátku představoval jako těžký a důkladný, a to jednak proto, aby se odlišil od současně prováděného lehkého až „filigránského“ mostu Trojského, jednak z technologických důvodů: představa pevného robustního mostu dobře odpovídala zvolené technologii dusaného betonu bez kovových výztuží a jistá masivnost architektury byla dle Menclova soudu namístě i vzhledem k mohutným náspům, ze kterých se tento v podstatě krajinný most z velké části sestával.
Tomuto Menclovu názoru vyšel podle soudu historika umění Rostislava Šváchy „ideálně vstříc Janákův robustní puristický styl, k němuž právě v polovině dvacátých let architekt dospíval po svém kubistickém a rondokubistickém údobí“. O vysokém dobovém hodnocení Janákova ztvárnění mostu svědčí mimo jiné fakt, že byl jako jediný z pražských mostů postavených za první republiky publikován v dobovém architektonickém tisku. Řečeno opět slovy Rostislava Šváchy, Libeňský most lze pokládat za „vysoce hodnotný článek v řetězci pražských klenutých mostů z první poloviny 20. století, za nenahraditelnou součást působivého Menclova konceptu jednoty a zároveň i rozmanitosti pražských mostních děl“.
Zabránit rozšíření
Desetiletí bez koncepční údržby a nezájem bohužel přinesly postupné významné chátrání mostu, a když připočteme povodně z roku 2002, není divu, že technický stav mostu se v tuto chvíli rozhodně nedá označit za dobrý. Právě tato skutečnost se stala záminkou pro minimálně deset let prosazovanou „radikální přestavbu“, která by však znamenala faktický zánik mostu a jeho nahrazení novou konstrukcí. Takzvaná rekonstrukce by, mimo jiné, již tak velkorysý most dále rozšířila o 6 metrů a vytvořila předpoklad pro nárůst dopravy na úroveň čtyřproudé tranzitní komunikace. Tento od počátku sporný projekt bohužel v uplynulých letech získal všechna potřebná povolení a jeho realizaci už téměř nic nebrání.
Vzhledem k závažnosti situace proto vydala Rada MČ Prahy 7 dne 14. dubna 2015 stanovisko, v němž konstatovala, že neshledává k plánovanému rozšíření a zkapacitnění Libeňského mostu žádný důvod. Uliční profil na holešovické i libeňské straně totiž zcela odpovídá šířce mostu a jeho dnešní kapacita vyhovuje současnému i budoucímu městskému i místnímu významu. Most vyniká urbanistickou i architektonickou hodnotou a je významnou technickou památkou. Vzhledem k nespornému významu mostu požaduje MČ respektovat architektonické řešení mostu a v případě nutnosti snesení některých částí a vytvoření jejich přesné repliky. Citlivá oprava bude totiž levnější než navržená radikální přestavba a omezení dopravy bude pravděpodobně trvat kratší dobu. Rozšíření, které by z mostu vytvořilo tranzitní kapacitní komunikaci, považuje MČ Praha 7 za zcela nežádoucí – vytváří totiž mimo jiné prostor pro tunelová spojení v oblasti Palmovky. Na základě těchto důvodů vyzvala MČ Praha 7 Magistrát hl. m. Prahy, aby aktivně hledal a nalezl možnosti technického řešení opravy stávající mostní konstrukce tak, aby Libeňský most mohl nadále sloužit svému účelu.
Jaký bude výsledek celé situace, není prozatím jasné. V současné době probíhají intenzivní jednání, která by podle názoru MČ Praha 7 měla ideálně vést k nalezení kompromisu a faktické záchraně Janákova mostu. Ten v tomto závažném případě není jen unikátním architektonickým dílem, ale i symbolem toho, jak chceme v budoucnosti přistupovat k zachování kvalit a paměti našeho města.
A jak se na budoucnost mostu dívá opozice?
ODS
„Jsme pro zachování stávajících jízdních pruhů. Rozhodnutí, zda most zrekonstruovat, či postavit nový, by záleželo na ceně obou variant.“
ANO
„Je především nutné zahájit rekonstrukci mostu, a to co nejdříve, obzvlášť když je vydané platné územní rozhodnutí a stavební povolení.“
ČSSD
„Libeňský most jednoznačně potřebuje zásadní rekonstrukci, ale ČSSD je v každém případě pro zklidnění mostu.“
TOP 09
„Podporujeme co nejdřívější opravu mostu, plánované rozšíření průjezdu mezi Palmovkou a Holešovicemi nám však vadí.“
Pavel Janák (1882–1956) je jedním z nejvýznamnějších českých architektů první poloviny 20. století. Podobně jako jeho generační souputník Josef Gočár i Janák ve svém díle prošel pozoruhodnou cestou od kubismu přes rondokubismus až k purismu a funkcionalismu. Mezi jeho nejvýznamnější pražské stavby patří palác Adria (s Josefem Zaschem, 1922–25), hotel Juliš (1931–33) či návrh urbanistického řešení osady Baba (1929–31). Neméně zásadní jsou Janákovy rekonstrukce a adaptace památek (adaptace Černínského paláce na ministerstvo zahraničí v letech 1927–34, role hlavního architekta Pražského hradu po odchodu Jože Plečnika v roce 1936, obnova letohrádku Hvězda v letech 1948–52). Na Praze 7 je vedle Libeňského mostu jeho dílem i most Hlávkův (1909–12), který byl prohlášen nemovitou kulturní památkou.