Z okna se díváte přímo na stadion. Co by za to asi někteří fotbaloví fanoušci dali, ale jak se takhle blízko žije vám?
Fotbal trvá dvě hodiny, to se dá přežít, i když pohled na řvoucí burany je pravým opakem vznešeného lidství. Já chápu, že se chlapci s vysokou hladinou testosteronu musí někde vybít, když nedělají fyzicky náročnou práci, nemusí jít na vojnu ani do války a bůhví, jestli mají holky. Chléb a hry, to byla ideologie upadající Římské říše, kde si mocní za jídlo a hry získávali přízeň prostého lidu, kterým pak manipulovali. Hry se zkrátka lidu musí umožnit.
V Británii se fotbalové dění a fanoušky podařilo kultivovat natolik, že dneska na zápasy mohou chodit i rodiny s malými dětmi. Proč to u nás nejde?
Asi proto, že tam na stadionech zakázali alkohol. Každopádně fotbalový stadion nepatří do centra města, ale do rezervace.
Co byste ještě zakázala?
Určitě ten nesmyslný novoroční ohňostroj, který plaší ptáky, děsí psy, stojí majlant, ale lid v Praze zastaví dopravu, protože ten bengál musí popadesáté vidět.
Co z posledních událostí v Praze 7 nějak zasáhlo do vašeho každodenního života?
Jednoznačně otevření tunelu Blanka. Jeho stavba nás trápila sedm let, já jsem se ráno v sedm probouzela výbuchem pod postelí, ani jsem si nemusela nastavovat budík. Dlouho tu nejezdily tramvaje, nedalo se jít přes pláň, padaly nám omítky. Třída Milady Horákové je teď poloprázdná, ten klid si Letná, podle mne nejlepší čtvrť v Praze se dvěma nádhernými parky, zaslouží.
Celý život se nějak angažujete ve veřejném dění. Co vás přimělo zvednout se ze židle naposledy?
To vím úplně přesně, tramvaj číslo dvanáct. Před časem nějaký osvícený úředník vymyslel, že dvanáctka nepojede přes nábřeží, kde nikdo nebydlí, ale přes Letnou. Všichni jsme byli nadšeni, že máme přímé spojení se skvělou galerií DOX v Holešovicích, s Malou Stranou a smíchovským nádražím. Jenže pak zase nějaký neosvícený úředník chtěl linku vrátit zpátky na nábřeží. Rozhodla jsem se, že to tak nenechám, a tak jsme s galeristkou Letenského Montmartru Kateřinou Ebelovou a Jiřinou Dienstbierovou vytvořily petici za uchování letenské trasy. Petici jsme odnesly na radnici a na její přímluvu dvanáctka jezdí vesele dál přes Letnou.
Do jakých podniků ve svém okolí ráda chodíte?
Do Bodegy ve Šmeralce a do Lokálu u Stromovky. Mám ještě moc ráda hospodu v Ovenecké ulici, tu klasickou čtyřku, kde to jede od rána, a to je taková moje vzpomínka na staré časy. A co mě kromě hospod jako filmařku na Letné těší, že tu máme artkino Oko.
Jste matkou syna a dcery, obě vaše děti (Olga Špátová a Jakub Sommer) jsou výrazné tvůrčí osobnosti. V čem jste je vychovávala stejně a v čem jinak?
Vždycky jsem se hlavně snažila, aby jim ani nepřišlo na mysl, že jeden má na úkor druhého nějaké výsady nebo že by snad jeden byl víc milován než ten druhý. Mateřská láska má být bezvýhradná. My rodiče trpíme tím, že si příliš bereme k srdci povinnost svoje potomky vychovávat.
Myslíte, že bychom je měli nechat být jen tak?
Děti potřebují jídlo a lásku. To je všechno. Výchovné poučky jsou na nic, nejsolidnější výchovnou metodou je vlastní příklad. Naše děti byly vedeny přísně, jedly to, co dostaly, a neměly příležitost být drzé na mámu, natož na tátu. Je mi líto dětí, kterým rodiče neurčí mantinely odtud potud, protože takové děti, kterým se mylně říká rozmazlené, jsou nešťastné, zoufalé. Děti vidí v rodičích bohy, o které se můžou opřít, kteří je zachrání. Jenže když jsou ti bozi slabí, manipulovatelní a nepevní, je pro děti obtížné vidět v otci a matce záchranáře.
Která část života s dětmi byla pro vás jako matku nejobtížnější?
Říká se, a je to pravda, malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že dětem od puberty po celou dospělost nesmím dávat nevyžádané rady. Že radu je možné dát jenom ve dvou případech – když jsem o ni požádána nebo když jde o život.
Sama ale dobře vím, že rodiče měli mnohokrát pravdu.
To už dneska tuší i moje děti. Samozřejmě že jsem i já už nesčetněkrát slyšela tu větu: Mámo, tys měla pravdu! Rodiče se svými zkušenostmi vědí, jak se asi budou různé situace vyvíjet, jak dopadnou, navíc znají svoje děti jak své boty. Jenže každý člověk si musí pusu nabít sám, aby se opravdu poučil. Já jako milující matka jsem byla vždy připravena svým dětem pomoct, i když vím, že jsem kolikrát neměla.
Proč?
Protože v případě dospělých dětí není rozprostírání záchranných rodičovských sítí příliš prospěšné. Ne vždycky jim pomáháte, když jim pomáháte. Jenže je tak těžké nechat je spadnout, když víte, že je to bude bolet! Přiznávám, že zrovna to moc neumím.
Na čem teď pracujete?
Teď právě točím film o dvou generacích studentů, z let šedesátých a z roku 1989, kteří usilovali o demokratickou změnu totalitního režimu. Tyto dvě generace mladých lidí měly důvod angažovat se, usilovat o svobodu.
Proč jste si vybrala zrovna téma protestujících studentů?
Já se ve všech svých filmech snažím upozorňovat na to, jak snadno můžeme přijít o svobodu a jak je pro nás nezbytná. Takže mě přitahovalo i tohle téma. Chci na tom zároveň ukázat rozdíl mezi současnou a dřívějšími generacemi studentů. Obávám se totiž, že dnešní mladí lidé mají smůlu v tom, že blahobyt je nebezpečnější než útlak. Je jim příliš dobře.
Co je podle vás nejpodstatnější problém, kterým teď jako česká společnost procházíme?
Chybí nám elity, které by ve společnosti nesly mravní poselství. Nebo spíš naše elity mlčí. Českému národu chybí idea, pro kterou by lidé byli ochotni angažovat se ve veřejném dění, nahlas protestovat proti lži a nespravedlnosti. Vadí mi pasivita občanské společnosti, která byla ještě přednedávnem aktivnější. Ale také vůle překonat svoje ego, být empatičtější ke spoluobčanům, třeba i k sousedům. Přála bych si, abychom byli my Češi k sobě laskavější a zdvořilejší.
A vy sama jste zdvořilá?
A jak! Když jdu se psem po letenském parku, každého zdravím, starého, mladého. Nejdu přece po Václaváku, já Letnou považuju za sousedské malé město ve veliké Praze.
Za dva roky budou prezidentské volby, vidíte někoho, kdo by dokázal současného prezidenta vystřídat?
Já měla jenom jednoho a to byl Václav Havel. Taková osobnost tady teď určitě není a podle všeho ani nebude. Takže jediný zvolitelný prezident je pro mě Jarda Jágr. A nejen proto, že má číslo 68.
Olga Sommerová (*1949) absolvovala katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU. Coby režisérka Krátkého filmu Praha natáčela dvanáct let dokumentární filmy pro kina na formát 35 mm, po revoluci začala tvořit pro Českou televizi. Natočila přes sto dokumentárních filmů, za něž získala čtyřicet cen na domácích a mezinárodních filmových festivalech. Zabývá se hlavně sociálními tématy a mezilidskými vztahy, feminismem i historií naší země. Na základě úspěšného filmu O čem sní ženy vydala tři stejnojmenné knihy rozhovorů a knihu O čem sní muži, které se staly bestsellery. Je předsedkyní Českého filmového a televizního svazu a první místopředsedkyní Liberální ekologické strany LES.
