Kde jste radši, v lese, nebo v divadle?
To je těžká otázka. Ale vlastně je to bezvadná kombinace. V lese jsem totiž většinou sám. Bývaly i doby, kdy jsem týden nikoho nepotkal. Když jsem v lese, tak se těším do divadla, a když jsem potom v divadle, kde je spousta lidí a často stoupá adrenalin, tak si říkám, už abych byl zase v lese, tam je svatý klid. (smích)
To se vám to báječné doplňuje. To vám asi mnozí kolegové z divadla závidí.
No, ono to není vždycky idylické, člověk tam musí chodit, i když leje nebo mrzne. A teď je to spíš smutné kvůli kůrovcové kalamitě.
Zavinili jsme si tenhle problém sami?
Nic není černobílé. Já nemám moc rád kritiky, kteří neustále volají po obnově původní krajiny. Víte, tady už nic původního není, žijeme v kulturní krajině, kterou člověk už několik set let ovlivňuje, kultivuje, ale i destruuje. Někdy děláme hodně velké pitomosti, ale zase ne všude. Určitě bychom se měli chovat jako součást krajiny, ale není to tak, že můžeme za všechno.
Připadá mi, že v souvislosti s kůrovcem jsou všichni hodně zaskočeni. To se to opravdu nedalo předvídat?
Dalo, ale netušili jsme ten rozsah. Nicméně obdobná situace tady byla před sto lety, kdy se přemnožila mniška, což je takový nepatrný motýlek, jehož housenky sežraly všechny smrkové porosty. Dokonce jsou leckde pomníčky, které zvěstují, že cca v roce 1920 byla mnišková kalamita. Všechny smrkové lesy byly tehdy sežrané a bohužel se to zase zalesnilo smrkem.
Skladba lesa přitom hraje docela důležitou roli…
Ano, samozřejmě. Pokud je les smíšený a různověký, je odolnější, monokultury jsou nejzranitelnější. A stojí za tím bohužel ekonomika. Každý, kdo pracuje se dřevem – hornictví, stavebnictví, nábytkářství, všichni chtějí smrk. Má totiž dobré mechanické vlastnosti, navíc rychle roste. Buk, dub, to jsou všelijak pokroucené kmeny, naopak smrk má pěkný rovný kmen, takže se to dobře zpracovává. Ale obliba smrku není nic nového, to začalo už v devatenáctém století.
V Česku můžeme vyrazit do přírody i do lesa zcela bez omezení. Moc se to neví, ale tahle svoboda pohybu je třeba ve srovnání s Velkou Británií dost unikátní…
To je pravda, máme na to dokonce zákon. Ale důležité je, aby se lidi chovali v lese slušně. Třeba neničili plůtky, které chrání nové stromečky před zvěří. Takový houbař, který tam vidí jednu houbu, je schopen celý plůtek pobořit, o tom bych mohl vyprávět hodiny. Dalším nešvarem jsou samozřejmě odpadky a pak čtyřkolky, které nemají na lesních cestách co dělat.
Možná jsem přecitlivělá, ale přijde mi, že těžaři po sobě vždycky v lese nechají hroznou spoušť. Jde to dělat šetrně?
Záleží na tom, v jaké pracovní fázi do lesa přijdete, a také na počasí. Když se to dělá během sucha, je porušení půdy minimální, když prší, je to jinak. Porušený povrch je ale málokdy v neprospěch, naopak to přispěje k přirozené obnově, na tom rozrušeném povrchu lépe klíčí nové stromečky.
To jen my houbaři nadáváme, že je v lese nepořádek. (smích)
Za bolševika byl na Vltavě stranický vládní objekt, takový uzavřený kus lesa, kde měli chaty potentáti. Jednou vznikla šílená aféra, protože manželka jednoho z nich šla na houby a roztrhla si silonky. Svolala se obrovská komise, ředitel lesního závodu byl zelenej strachy a nějaký potentát na něj křičel: „Vy máte v tom lese ale neuvěřitelný bordel…“ Ukázalo se, že ten les byl úplně normální, jenom tam rostly ostružiny a maliny. Ale na houby se přece nechodí ve vysokých podpatcích a v silonkách. (smích)
Tak to není můj případ. (smích) Máte nějaké oblíbené místo v lese?
Víte, všude najdete krásná místa. Pamatuji si, že jsem byl kdysi na Mostecku, kde bych opravdu nechtěl bydlet, a přiznávám, že jsem k té oblasti přistupoval a priori s despektem, ale i tam najdete krásná zákoutí. Obecně mě hodně rozčiluje, když slyším, že nepotřebujeme tolik zemědělské půdy. Půdy i lesa bychom si měli vážit. Když totiž jednou někde vybetonujete sklad, brambory ani stromy tam už nezasadíte.
Máte oblíbený strom?
Samozřejmě, a to hned dva. Máme chalupu v Jiřicích u Humpolce a tam nám na návsi stojí nádherná lípa, je asi 600 let stará, říká se, že pod ní kázal Jan Želivský. Tu úplně nejkrásnější lípu máme ale na naší zahradě, to je mladice, je jí s bídou 300 let.
O lípě se říká, že je to nejlepší dřevo na loutky. Vyřezal jste si někdy nějakou?
Ano, loutky se odjakživa dělají právě z lípy, je to měkké dřevo, dobře se opracovává, ale do toho jsem se nikdy nepustil. Jako malý jsem kašíroval maňásky.
Jaké byly vlastně vaše divadelní začátky?
Po bratrovi, který měl výtvarné ambice a hezky maloval, jsem zdědil několik scén – les, světnici a hrad, a postupně jsem si pořizoval 18centimetrové loutky. Dokonce jsme měli i soubor – čtyři kluci a dvě spolužačky. Občas jsme nacvičili nějakou hru a pozvali děti z baráku. Maminka s námi měla obrovskou trpělivost, představení jsme totiž s tou horou dětí vždycky pořádali v naší kuchyni. Naše poslední inscenace byla Kašpárek loupežníkem, tu hru jsem si opsal z repertoáru Říše loutek.
A svou první návštěvu v Říši loutek si pamatujete?
No já jsem tam jako kluk vlastně moc nechodil, žil jsem v dejvické části Bubenče, říká se tam tomu „za domama“, je tam takové náměstíčko uprostřed bloku domů z dvacátých let. V jednom z těch domů vzniklo loutkové divadlo, dneska je tam zkušebna dejvického divadla. Měl jsem to opravdu za rohem, takže jako divák jsem tam chodil dost často.
Předpokládám, že to byla amatérská scéna…
Ano, bylo to hned po válce, tehdy ještě fungovala řada spolkových a sokolských loutkových divadel. Uvádí se, že před válkou jich v republice bylo na tři tisíce. O mnoho těchto scén jsme ale bohužel přišli, když bolševici v padesátých letech zakázali Sokola a všechny další spolky. Já jsem napsal knihu o souborech, které fungují do dnešní doby alespoň 50 let, a každý druhý má začátky právě v Sokolu. Soubory, které tu čistku přežily, se uchytily u závodních klubů ROH či osvětových besed. To byl i případ Říše loutek, která byla jako spolek zrušena a přešla pod Městský dům osvěty.
Mělo to vliv na program?
Samozřejmě. Byly doporučované hry, například jedna osvětová beseda vyžadovala nastudovat každý rok jednu českou klasiku, jednu hru ze SSSR a jednu z lidově demokratického bloku. Ale záleželo na benevolenci konkrétního vedení.
Kdy jste se tedy v Říši loutek ocitl poprvé?
Můj táta měl dobrého známého, jednoho ze spoluzakladatelů Říše loutek, Václava Bartha, a ten nás tam jednu neděli pozval. Bylo mi 12 let, rodiče seděli v hledišti a mě vzali hned do zákulisí. Tehdy to na mě působilo jako obrovské divadlo, vyjeveně jsem stál, pak ke mně přišel mohutný chlap a povídá: „Člověče, tak dlouho tady jseš a ještě neumíš ani pořádně ten hledáček vzít, tamhle sviť.“ To byl sám mistr Sucharda (sochař a zakladatel divadla, pozn. red.). Já byl vyjevenej. Pak mi řekli, že ve středu je zkouška, tak jsem dorazil a už jsem tam zůstal.
Byl jste tam nejmladší?
To ne, tam vždycky byly děti herců, děti se přebalovaly na stole, a když už byly k něčemu, tak se jim něco vrazilo nebo třeba sborově recitovaly.
A vy jste hledáčkem svítil na loutky…
Ano, každý nováček začínal s hledáčkem. Já byl ale vlezlej a pořád se do všeho motal, takže jsem pomáhal stavět scény, to bylo úžasný. My tam totiž máme specialitu, nad kterou laici žasnou. A to jevištní výtah, kdy plocha celého jeviště, to je 1 x 5 metrů, sjíždí o dvě patra níž do skladu dekorací. Tam mě to bavilo. Pak mi také někdo vrazil do ruky loutku, abych ji podržel, když běžel hrát na piano. (smích)
V Říši loutek se hraje o víkendech. Volný víkend vám asi nic neříká.
To tak naštěstí úplně není, na repertoáru máme 13–14 her a ne každý hraje ve všem. Občas člověk ten víkend i má.
Dalo by se říct, že je Říše loutek takové rodinné divadlo?
Tak těch rodin je tam víc, ale je pravda, že se postupně zapojují další a další generace. Například dědu současné předsedkyně divadla přivedl do Říše loutek v roce 1922 jeho šestiletý syn, později vystudovaný dětský lékař, který řadu let divadlo vedl. Teď to převzala jeho dcera Žofie Janatová, tedy třetí generace. Chodí tam i její děti a děti jejích sourozenců.
A co vaše děti?
Já mám čtyři holky a dvě z nich hrajou. Chvíli se podílel i jeden vnuk, ale bohužel nebydlí v Praze, tak to měl složité a dal se na sport.
Máte vlastně dost následovníků? Bude za sto let Říše loutek stále existovat?
No, to jsem zvědavý. To víte, za minulého režimu nebylo tolik možností, jako mají mladí lidé dnes. Vidím to na tom našem dorostu. Když nám bylo okolo dvaceti, chtěli jsme jet jeden víkend na hory. Tehdy nám ale správní výbor řekl, že jsme se snad zbláznili. Tak jsme sklapli kufry a nikam jsme nejeli. Dneska se ti mladí samozřejmě neptají, v lepším případě nám to oznámí, v tom horším prostě nepřijdou. Chodí zpívat, plavat a loutky jsou jen jeden z jejich mnoha zájmů a povinností. V souboru mi občas vyčítají, že jsem si jako archivář či dramaturg nevychoval nástupce. To ale nemůžete rozhodnout na nějaké členské schůzi. Vždycky, když jsem viděl jiskřičku zájmu, tak jsem se tomu člověku věnoval.
Jste tedy v souboru stále otevření případným zájemcům o loutkové divadlo?
Ano, když někdo přijde a má zájem, tak ho nikdy neodmítneme. Svého času k nám chodili lidi, kteří chtěli studovat na AMU, ale neměli zkušenosti. I ty jsme uvítali, i když bylo jasné, že u nás nevydrží. Ti, které to chytlo, odešli k profesionálům – třeba někdejší hvězda hradeckého Draku Vláďa Marek je náš odchovanec. Radek Beran z Buchet a loutek u nás také působil při studiu na AMU. Začínal u nás herec Ilja Racek. Teď tam taky máme šikovného kluka, ale studuje konzervatoř a taky odejde.
Vy jste se nikdy nechtěli profesionalizovat?
Už po válce se vytipovávaly amatérské soubory, které měly projít profesionalizací. Říše loutek byla jedním z nich, administrativně to bylo připravené, ale soubor to nakonec odmítl.
Přesto jste i jako amatéři pokračovali a hrajete dodnes. Díky čemu myslíte, že se to povedlo?
Víte, snem každého amatéra byla trvalá scéna. Značná část souborů působila v prostoru, kde na každé představení museli postavit scénu a po divadle zase všechno odstěhovat, vybourat a tak dále. Myslím, že naši existenci dost zachránil právě ten prostor, který jsme dostali k dispozici a na jehož koncepci se členové Říše loutek podíleli. Divadlo bylo součástí nové budovy městské knihovny, stavbu tehdy na své náklady postavila Pražská městská pojišťovna ke svému 60. výročí a jako dar ji dala hlavnímu městu – to je hezké, to už dnes nikdo nedělá. Naše divadlo bylo navíc stavěné výlučně pro marionety, nic jiného se na té scéně hrát nedá a to je i důvod, proč jsme tam přetrvali dodneška. Kdyby se tam totiž dala hrát činohra, tak už tam asi dávno nejsme…
Lokalita kousek od Staroměstského náměstí musela být pro řadu lidí velmi lákavá…
Zájemců bylo opravdu hodně – počínaje Karlem Gottem přes Jiřinu Švorcovou a divadlo jednoho herce – akce, za kterou stál tehdejší Svaz dramatických umělců. Tehdy to na stranické úrovni bylo už rozhodnuté, naštěstí se za nás postavila nejenom tuzemská loutkářská veřejnost, ale i ta světová v čele se Sergejem Obrazcovem (tehdejší šéf Moskevského ústředního loutkového divadla, pozn. red.) a to víte, národní umělec Sovětského svazu, to mělo svou váhu. (smích)
Co by s vámi bylo?
Já mám obavu, že bychom asi skončili. To zázemí je opravdu hodně důležité. Když jsem souboru šéfoval za svou ženu, která byla na mateřské, měl jsem nějaký konflikt s ředitelkou městské knihovny, pod kterou jsme patřili. Tehdy jsem jí říkal: „Víte, my to divadlo bereme, jako že je naše, my jsme tam doma.“ Na což ona vykřikla: „Co to říkáte?! To vám pracující lid propůjčil, abyste se tam mohli realizovat…“ (smích)
Když říkáte domov, přespával jste tam někdy?
Jasně, občas jsem tam přespával, když jsem studoval lesnictví. Praktická cvičení totiž probíhala v Kostelci nad Černými lesy, kde měla fakulta své lesy. Ve středu jsme ale měli zkoušku, takže když jsme skončili v lese, sedl jsem na kolo a jel do Prahy, no a v pět ráno jsem zase sedl na kolo a jel do Kostelce. To jsem právě nocoval v divadle, ale nikdy se tam nespalo nějak zvlášť dobře. (smích)
Říše loutek letos slaví sto let existence, překonala zákaz spolkových divadel i další nepříjemná období. Jaké to bylo za normalizace?
No tak samozřejmě, že to bylo náročné. Zamiloval jsem si třeba hru Labutí princ podle B. Němcové v úpravě Václava Renče. Když jsem šel za naší ředitelkou s žádostí o peníze, řekla mi: „Soudruhu, víte, kdo to je Renč? To je katolický autor!“ a celé mi to škrtla. Ještě to mám dodneška někde schované. Renč nám tehdy napsal, že zažil všelicos, a že jestli to pomůže, klidně ať to uvedeme pod mým jménem. Nakonec jsme to uvedli jen pod Boženou Němcovou. Takových věcí bylo samozřejmě víc. V roce 1974 na Loutkářské Chrudimi se náš soubor odmítl poklonit u památníku Rudé armády, kam se povinně chodilo. Byl z toho tehdy velký malér. Přijeli pro mě do lesa šestsettrojkou (Tatra 603, pozn. red.) a dusili mě před komisí. Dalšího půl roku jsem strávil tím, že jsem objížděl zaměstnavatele a školy členů souboru, kterým za to hrozil vyhazov. Jednu dívenku bohužel ze školy vyhodili. Nakonec jsme to ustáli, já jsem dostal ředitelskou důtku za politické nezvládnutí souboru. Takoví průšviháři jsme byli. (smích)
Jak velký průšvih byl koronavirus letos na jaře?
No tak to se ještě uvidí. Samozřejmě jsme přestali hrát. Divadlo sdílíme ještě s Národním divadlem marionet, které hraje primárně pro turisty. Uvidíme, jak to celé ustojíme, teprve se ukáže. My v Říši loutek to sice všichni děláme ve volném čase, ale platíme šatnářky a provozní. Peníze potřebujeme hlavně na nové inscenace. Při naší tradici si nemůžeme dovolit dělat to na koleni. Výtvarná stránka byla vždy profesionální a chceme, aby to tak i zůstalo.
Kolik dnes vlastně stojí vyrobit loutku?
Jedna marioneta vyjde na 10 tisíc korun, když je to laciné, nová inscenace nás dneska přijde na 200 tisíc i víc.
V roce 2016 se české a slovenské loutkářství dostalo na seznam světového nehmotného dědictví UNESCO. Součástí tohoto ocenění je i závazek, že stát bude podporovat přenášení dané tradice z generace na generaci. Dělá to?
No, mně asi 14 dní po zapsání na ten seznam UNESCO vyšla knížka s názvem Fenomén českého loutkářství. Volali mi tehdy z rádií a televizních studií a ptali se mě, co to přinese. Já jsem byl tehdy dost skeptický a tvrdil jsem, že asi nic, že opadne nadšení a vše bude při starém. A bohužel je to tak…
Ale ta vaše knížka je vlastně dost optimistická, ne? Píšete o devadesáti souborech, které existují alespoň 50 let.
Máte pravdu. Je tu spousta souborů, jimž se díky nadšení ochotníků stále daří uchovat loutkářskou tradici. Kromě Říše loutek třeba pražská Jiskra, která vznikla už v roce 1913. Sté výročí letos slaví i Kašpárkova říše v Olomouci. V Lounech působí loutkové divadlo od roku 1903. V roce 1920 se dokonce tamní spolek zadlužil a svépomocí postavil vlastní divadlo. Ta budova stojí dodneška a stále se tam hraje.
Sledujete tvorbu ostatních loutkářů?
Snažím se. Pokud se o něčem dozvím a jsem pozvaný, rád se přijedu podívat. Není to ale už, co to bývalo, dřív panovala větší družnost. Když měl premiéru hradecký Drak, plzeňská Alfa nebo liberecké Naivní divadlo, poslali do Prahy autobus. To už se dnes moc nedělá.
Jak se za těch více než 50 let, co se loutkovému divadlu věnujete, proměnila tvorba?
To se proměnilo opravdu hodně. Koncem 40. let se u nás rozšířily javajky – loutky s bohatým výrazovým rejstříkem, které dokážou pracovat s psychologií postavy. V 70. letech se loutky začaly kombinovat s živým hercem, začalo se hrát na otevřené scéně. A poslední dobou už se nejde po příběhu, ale po pocitu a imaginaci. Divadlo už je natolik pocitové a mnohovrstevnaté, že si ho každý divák může vysvětlit po svém. Stylová nabídka je opravdu pestrá, každý si může vybrat. Jenom mám trochu obavu, že ti modernisti, jako proroci nových zítřků, jsou málo tolerantní k tomu, co je podle nich už přežité. Ale to tak bývá. Když je ovšem tradiční loutkové divadlo dobře udělané, najednou všichni říkají, jak je to úžasné. Víte, je to klišé, ale já dělím divadlo na dobré a špatné. I když rozlišit to také není někdy jednoduché. (smích)
Jak dlouho vlastně žijete na Sedmičce?
Já jsem původem Bubenečák z Prahy 6. Když jsem se oženil, což už bude 50 let, tak jsem se přestěhoval k ženě na Letnou a stal se ze mě Leteňák, žiju tady od roku 1973. Jsem takový lokální patriot. V Bubenči jsem ostatně žil i v rámci Prahy 7, protože třeba Malířská, to je Bubeneč. Nedávno jsem se ale z Farních listů kostela sv. Gotharda, kde jsem jako kluk ministroval, dozvěděl, že existoval Přední a Zadní Ovenec, což mě dost překvapilo. Myslel jsem si, že o Bubenči všechno vím, dokonce jsme za svých mladých let s kamarády chtěli psát knihu o historii Bubenče. No, moc jsme toho nenapsali, ale zajímal jsem se o to. (smích)
Máte na Sedmičce oblíbená místa?
Samozřejmě Stromovku. Jako kluk jsem moc rád chodil do Technického muzea, kde se promítaly americké grotesky, Laurela a Hardyho znám odtamtud. Hodně se mi líbila socha Diany v Letenských sadech, tam jsem chodíval rád. A jako student jsem rád zašel k Zeyerovu pomníku, i když to už je mimo Prahu 7.
A co oblíbené podniky?
Hospůdky znám spíš na Starém Městě, kam jsme po divadle chodili, na Letné jsem k žádné nepřilnul. Ale moc rád mám galerii Scarabeus a kavárnu a cukrárnu Alchymista. Je tam ojedinělá sbírka všeho, co souvisí s kávou, a krásná a s láskou opečovávaná zahrada, kde jsme už několikrát hráli a v galerii jsme měli výstavy. Když si sjednávám nějaké schůzky, bývá to většinou právě tam.
Říše loutek
Divadélko V říši loutek se zrodilo 26. září 1920 v dnes již zrušené školní kapli základní školy v Korunovační ulici. Každou sobotu a neděli se zde rozhrnula opona a loutky sochaře Vojty Suchardy v dekoracích Anny Suchardové-Brichové těšily děti i dospělé. Na repertoáru byl kromě pohádek třeba Strakonický dudák, Lucerna či Večer tříkrálový. Soubor brzy získal umělecké renomé a na podzim 1928 se přestěhoval do Žatecké ulice na Starém Městě, kde v rámci výstavby městské knihovny vzniklo i loutkové divadlo. Za realizací divadla, jež tehdy patřilo mezi nejmodernější loutková divadla na světě, stál arch. František Roith. Říše loutek působí v těchto prostorách dodnes a nevynechala ani jedinou sezonu. I když se původně hrálo jen s marionetami, časem se na scéně začali objevovat také maňásci a javajky. Vojtu Suchardu vystřídal v principálské funkci sochař Bohumír Koubek, mimochodem také obyvatel Prahy 7, který se stal autorem i celé řady loutek a vytvořil také pamětní desku připomínající působení Říše loutek na Sedmičce. Více se o historii souboru a loutkách můžete dozvědět na výstavě, která je až do 31. ledna 2021 k vidění v domě U Zlatého prstenu na Starém Městě.
Jan Novák (*1940) se narodil v Praze. Vystudoval České vysoké učení technické a posléze Vysokou školu zemědělskou, Fakultu lesnickou, a lesnímu hospodářství se věnuje dodneška. K loutkovému divadlu přičichl už v dětství, ve dvanácti letech začal docházet do Říše loutek, kde postupně prošel nejrůznějšími divadelními profesemi: od začátečníka s hledáčkem si vyzkoušel práci jevištního technika, loutkoherce, režiséra, autora, dramaturga, organizátora či archiváře. Byl i předsedou umělecké rady a vedoucím souboru. Je také autorem řady článků a publikací o historii loutkářství. Jeho poslední knížkou je Fenomén českého loutkářství, jenž se věnuje nejstarším amatérským loutkářským souborům.
