Povodně, které trápily Prahu, bývaly v zásadě dvojího druhu. Jarní záplavy zpravidla způsobily masy sněhu tajícího na Šumavě, přičemž mosty na Vltavě i jejích přítocích také ohrožovaly obrovské plovoucí ledové kry z tehdy běžně zamrzlých, respektive rozmrzajících řek. To byl případ povodně z konce března 1845. Maximální úroveň, které tehdy hladina vody ve Vltavě dosáhla, brali později do úvahy městští inženýři například při plánování zástavby holešovických Manin. Ještě větší záplavy pak postihly Prahu v roce 1872.
Velká voda v roce 1890 ale měla jinou příčinu – přeplnění koryt řek přinesl několik dní trvající vydatný déšť na územích, která odvodňovala Vltava a její přítoky Berounka, Otava a v menší míře i Sázava. První zprávy o blížící se katastrofě se objevily v tisku už v úterý 2. září, kdy po dva dni trvajících lijácích vystoupila hladina Vltavy v Českých Budějovicích 230 centimetrů nad normální stav a některé níže položené ulice ve městě již byly zatopeny. Vzedmutí hladiny se týkalo i Otavy v Sušici nebo Volyňky ve Strakonicích. Týž den večer už také kulminovaly přítoky Berounky v jihozápadních Čechách. Vzhledem k vývoji situace upozornil pražský magistrát obyvatele v tzv. inundaci (záplavové zóně), aby se připravili na možnost, že budou muset opustit své domovy. Zároveň vyzval velitelství v Praze usazeného vojska, aby zdejší vojáci zůstali v pohotovosti pro případné nasazení.
Praha v nebezpečí
Že se velká voda Praze nevyhne, bylo tedy patrné už 2. září večer, v deset hodin už vystoupila hladina 90 centimetrů nad svůj obvyklý stav. A vody stále rychle přibývalo. Ve dvě hodiny ráno 3. září oznamovaly příchod povodně rány z děl umístěných na hradbách na Vyšehradě a na Letenské pláni. Varování zcela odpovídalo situaci, ráno už byla řeka o téměř dva a půl metru nad běžným stavem. Zatopeny byly první domy v níže položených částech města i na předměstích. Zvlášť postiženy byly ulice v Podolí, v Podskalí, v Josefově, na Starém Městě nebo v Libni. Ještě kritičtější situace panovala na obydlených ostrovech – Kampě nebo Štvanici. Ve středu nad ránem si velká voda vyžádala první lidské oběti. Do Ferdinandových kasáren v Karlíně přišel rozkaz, aby zdejší vojáci demontovali pontonový most, který byl přednedávnem vybudován přes Vltavu poblíž karlínské Invalidovny. Práce šla vojákům vcelku dobře, i přes hustý déšť a tmu. V tu dobu se ovšem u Palackého mostu utrhly přivázané obří vory složené z velkých klád a vydaly se na pouť rozbouřenou řekou. Po několika minutách narazily kusy dřeva do zbytků pontonového mostu i do člunu vojáků. Z mužstva se podařilo zachránit jen šesti vojínům, dvacet jejich soudruhů nalezlo v kalných vodách Vltavy smrt.
I po celou středu hladina řeky nadále stoupala, přinášela množství objemných předmětů, nejčastěji dřeva nebo odplavených staveb. Proud také strhl konstrukce všech pražských plováren – mimo jiné na Střeleckém ostrově, na Žofíně i jinde. Pražská radnice se snažila na kritickou situaci reagovat – rozdělila město i předměstí na několik úseků, v každém z nich se situaci zabývala zvláštní povodňová komise. Bylo třeba řešit velké množství problémů, v první řadě se nedostávalo technických prostředků, zejména loděk, kterými by bylo možné evakuovat obyvatele z nejvíce zasažených míst. Když už se podařilo sehnat plavidlo, stálo často záchranáře mnoho úsilí přesvědčit lidi, aby v zájmu bezpečnosti opustili své domovy. Situaci ale tehdejším záchranářům neulehčovali ani zvědaví Pražané, kteří se shromažďovali na vyvýšených místech nebo mostech a pozorovali běsnící řeku, čímž ovšem ztěžovali záchranné práce.
Největší pohroma měla přijít ve čtvrtek 4. září. Symbol Prahy starobylý Karlův most nevydržel tlak bouřící vody a především nahromaděného materiálu a částečně se zřítil. Odnesly to šestý a sedmý oblouk od staroměstského břehu, které se i se sochami sesunuly do rozbouřené řeky. To ale nebylo všechno – před desátou hodinou dopolední se zřítil i osmý oblouk a mezi oběma „mezerami“ tak zůstal trčet jen pilíř se sochou sv. Jana Nepomuckého. Zkáza mostu byla pro obyvatele Prahy velkým šokem, davy Pražanů se o ní chtěly přesvědčit na vlastní oči. Deník Národní politika k tomu napsal: „Pocit, jaký se zmocnil každého, kdo zkázu spatřil, nelze vypsati. Viděli jsme lidi plakati, a není zajisté Pražana a nikoho, kdo jednou Prahu navštívil a zná velkolepé panorama hradčanské, kdo ví, s jakou láskou lid náš pohlížel k mostu tomu, v němž spatřoval vždy jakýsi zbytek dob někdejší slávy země české, aby nebyl událostí touto vážně, v nejhlubším nitru vzrušen.“
Pobořený starodávný most se stal smutným symbolem zářijových povodní roku 1890
Zátory volají SOS
Velká voda v září 1890 samozřejmě také zasáhla, a to velmi výrazně, i území Prahy 7. První „na ráně“ byly asi dvě stovky obyvatel převážně nuzných domků na ostrově Štvanice. Ten ještě tehdy neměl svou dnešní podobu – tvořilo ho několik vzájemně propojených ostrovů, největší z nich se nazýval Velké Benátky. Už 3. září večer volali zdejší obyvatelé, kteří během dne odmítli evakuaci, o pomoc. Někteří se pokoušeli zachránit přes Negrelliho viadukt, ale silný proud jim neumožnil se na most dostat. I zdejší stavení nejvíce ohrožovaly klády i další materiál rychle plovoucí po řece.
Bubny byly díky své vyšší poloze méně poškozeny, voda byla jen ve sklepech několika domů v tehdejší Vltavské ulici (dnes Bubenské nábřeží). Zatopena byla i prohlubeň na silnici pod Negrelliho viaduktem, k jejímu překonání bylo třeba použít loďku. Proud také poškodil taras neboli opěrnou zeď koryta a chodník v délce dvou stovek metrů u silnice pod letenskou strání. Povodeň se v Bubnech obešla bez zranění, nicméně denní tisk konstatoval, že: „dvě ženy stálým rozčilením a pohledem na spousty vod zšílely a musely býti dopraveny do ústavu choromyslných“.
Voda také zaplavila velkou část Stromovky. Velké škody způsobila v areálu budoucího Výstaviště, kde byly v plném proudu přípravy na Jubilejní zemskou výstavu. Živel proboural plot areálu, zaplavil a pobořil kůlny, které sloužily jako sklad materiálu.
Povodní nejvíce ohroženou lokalitou v rámci sedmé městské části byla bezesporu oblast Zátor nebo starých Holešovic, která se rozkládala od dnešních ulic Na Zátorách a Plynární dále směrem k řece. Právě sem soustředila největší pozornost místní povodňová komise. V úterý 4. září chodili její členové od domu k domu v ulicích tehdejších Zátor (Sladkovského, Štítného, Arnoštově, Havlíčkově a Prokopově) a upozorňovali zdejší obyvatele na hrozící nebezpečí. Zároveň se připravovaly loďky pro eventuální evakuaci. Místní, zvyklí na časté zaplavování oblasti, ale varování příliš nedbali. Rozsah povodně však nakonec dostihl i je – odpoledne už byly patrové domky v oblasti zatopené až pod střešní římsy. Ukázalo se také, že počet plavidel pro rychlou evakuaci není dostačující. Díky nasazení místního sboru dobrovolných hasičů a policejní stráže se ale záchrana obyvatel nakonec podařila. Asi tři stovky rodin našly azyl v tehdy nové škole v Jablonského ulici a v magistrátní expozituře (sídle úřadu), která stála v tehdejší ulici Nádražní (dnes Železničářů) čp. 265. Dobytek a domácí zvířectvo byly odvedeny do prostoru tehdejšího obecního dvoru, který sloužil pro skladovací potřeby obce (mezi dnešními ulicemi U Výstaviště a Za Elektrárnou). Obyvatelům, kteří se octili bez přístřeší, zajistila pražská městská rada třikrát denně porci teplého jídla. Zároveň byly do nezaplavených ulic postaveny obecní povozy s nezávadnou vodou.
Jak situace v Zátorách vypadala, když začala opadávat voda, líčily o několik dní později Národní listy: „Ulice ty i nyní, kdy voda rychle opadává, poskytují pohled děsný. Střechy, kterými po půdách uschovaný lid zachraňován byl, jsou rozbity, okna vytlučena, dvéře a rámoví vyvráceno, zahrady zelinářské úplně zničeny, místnosti obytné a studny bahnem zaneseny, četné budovy na zdivu poškozeny a pobořeny, svědectví to krutosti, s jakou živel rozpoutaný v ulicích zdejších řádil.“ Po opadnutí vody se v neděli 7. září začaly obyvatelé Zátor vracet do svých poničených domovů
Už před sto třiceti lety se vzedmula vlna solidarity s postiženými. Po celé zemi probíhaly sbírky, benefiční akce, podporu postiženým deklarovala zemská (česká) i rakouská vláda. V Holešovicích se ujal organizování sbírky Antonín Urban, společník papírny Albert Emmrich.
Povodeň v září 1890 byla na dlouhou dobu největší katastrofou svého druhu v dějinách Prahy, zatopeno bylo přes 4000 domů v centru i na předměstích, která tehdy ještě oficiálně nebyla součástí města. Překonala ji až velká voda v srpnu 2002. Pro srovnání – před sto třiceti lety kulminovala hladina v úterý 4. září večer na průtoku 3970 m³ za vteřinu, 15. srpna 2002 po obědě dosáhl maximální průtok hodnoty 5160 m³. Je ovšem zřejmé, že povodeň v roce 1890 byla obtížněji zvládnutelná. Zatímco v roce 2002 už alespoň historické centrum ochránily od nejhoršího protipovodňové zábrany, koncem 19. století o něčem takovém nemohlo být ani řeči. Nemluvě o celé řadě technických nebo komunikačních prostředků, o kterých si mohli naši předkové při boji proti velké vodě nechat pouze zdát.
Na tragédii se snažili vydělat alespoň nakladatelé. Vydavatelství Jana Otty nabízelo publikaci o povodni už necelé tři týdny po velké vodě