Jste rozený Leteňák, stihl jste to ještě v porodnici na Štvanici?
Já už to nestihl, ale celá naše rodina se tam narodila. Všichni pak vyrůstali na Molochově v krcálku v přízemí, jednu dobu tam žilo sedm lidí. Moje máma byla z pěti dětí, teta pak odešla do Londýna a jeden strejda zase žije v San Francisku. Teď jsem díky karanténě našel konečně čas a nahrávám jeho vzpomínky na Letnou. Je toho fůra. Mám už asi šest hodin a pořád jsme se nehnuli ze základky. (smích) Vzpomíná na staré cirkusy, pouti, jak jako malí zlobili, jak bojovali Dejvičáci versus Leteňáci, jak po sobě házeli kameny a jednou musela přijet i sanitka. Dozvídám se dost i o dědovi, který před válkou vlastnil filatelii, která byla na Strossmayerově náměstí, kde je dneska trafika. Jednoho dne tam ale přišly lidové milice a řekly, sbalte si saky paky, je to naše – děda se tam v noci nějak vloupal, aby pár známek zachránil… máme je v archivu.
Dnes jste byl poprvé po koronavirové pauze v divadle. Na čem jste pracovali?
O víkendu bude mít Národní divadlo v rámci Art parkingu pásmo písniček, takže jsme nacvičovali takovou Národní besídku. Pak začínáme zkoušet Idiota, který bude mít ve Stavovském divadle premiéru v listopadu, čeká nás první čtená zkouška. Zahraju si tam Gaňu, který je v téhle úpravě povýšen na jednu z hlavních rolí, takže to bude moje největší ryze činoherní výzva.
Za jak dlouho se vlastně musíte naučit text a jak vám to jde?
Nedávno jsem dostal roli měsíc před premiérou. Bylo tam hodně monologů, navíc dost náročných, zvládl jsem to za deset dní – ale aby se do toho herec vpravil, jsou ty divadelní dva a půl měsíce zkoušení akorát. Do textu se musíte dostat, aby to nebylo jen odříkání toho, co jste namemorovala. Mám jeden monolog ve hře Proslov k národu, kterou hrajeme na Nové scéně Národního divadla. Je to takový soubor mrazivých monologů z pera jednoho Itala, které se skvěle hodí k současné politicko-společenské situaci, takže jsme šli nejenom po obsahu, ale i po určité rytmičnosti. Teď jsem si to opakoval a zaujalo mě, že se mi to s tou pauzou zase říkalo jinak, našel jsem tam úplně jiné významy. Takže záleží jak který text, tenhle bude dobrý až teď po roce, protože je kvalitní a mnohovrstevnatý a může zrát společně s interpretem.
Kde čerpáte, abyste byl v roli přesvědčivý? Kdybyste hrál řezníka, šel byste třeba do řeznictví?
Někdo to tak asi dělá, ale inspiraci se nedá vyhnout, i kdybyste pro to nic nedělala. Já jsem z podstaty hodně otevřený člověk, skládám si takové malé mozaiky a tu roli může nakonec ovlivnit spousta drobností – třeba teď si tady s vámi povídám a najednou mi docvakne, že ta postava by možná mohla být jako vy, nebo nevím odpověď na nějakou vaši otázku a najednou mě napadne, že tenhle moment se tam také hodí, nebo to, jak jsem rozlil kafe… (smích)
Takže tou rolí tak trochu žijete…
Ano, jak už ji mám jednou v hlavě, nelze se před ní schovat. A inspirovat mě může opravdu cokoliv, třeba i kolegové. Jejich postupy jsou pro mě teď novinkou, stejně jako samotné angažmá v Národním divadle. Předtím jsem dělal věci, řekl bych, hodně abstraktní, než abych pracoval na psychologicky vystavěných postavách.
Už jste si v rámci příprav Dostojevského román přečetl?
Zatím jenom jednou a jen do poloviny, teď v karanténě jsem cítil, že si potřebuju dát od divadla trochu odstup. Bylo mi úplně zle z představy, že otevřu text a budu něco dělat.
Jak to? To jste se po tak dlouhé době netěšil zpátky?
Vůbec. Myslím totiž, že za mým rozhodnutím stát se hercem vězí ještě něco a to něco mě dokáže dost vyčerpávat. Nějaký dobře ukrytý princip, na který bych v rámci hledání své cesty a svého já rád přišel. Během karantény jsem tedy dost řešil otázku svého vztahu k herectví. Sice jsem nehrál, ale pořád jsem byl tak trochu na jevišti. (smích) Volal jsem i kolegům a ptal jsem se jich, jaká byla ta jejich cesta. Mluvil jsem i s jednou filozofkou a její tři věty mi úplně stačily.
Co vám řekla?
Tak jak jsem si ty věty vysvětlil, tak byly o tom, že herec je někdo, kdo chce být vidět, ale vystupuje ukrytý za nějakou postavu, takže se mu dostává pozornosti, ale zároveň jakoby není tím, na koho se ta pozornost upírá. Byla to složitější úvaha, ale ten paradox se mě dotýká. Mám potřebu něco sdělovat, být vidět, to ke mně asi patří. Ale čím dál tím víc mě zajímá, jaké to je být v tom kreativním procesu od samého začátku a jen sám za sebe. Tedy jinak než jako herec, který dostane text, kostým a bandu spoluhráčů. Rád bych hledal svá témata, pracoval na věcech, které jsou čistě moje, a víc se v tom rozvíjel. Nebaví mě pořád čekat, až se někomu do něčeho budu hodit. Tak si říkám, že musím poslouchat sám sebe a začít si dávat příležitosti sám – což je hrozně náročné, protože jste to najednou vy, kdo si dá deadline, a klobouk dolů před všemi, kteří to tak dělají.
Máte za sebou první sezonu v Národním divadle. To je pro mnoho herců vrchol kariéry, o kterém sní. Měl jste to taky tak?
Ano, myslím, že jsem si tím uzavřel nějakou etapu, třeba to, že mě nevzali na DAMU na činohru.
Takže angažmá v Národním pro vás byla nějaká forma uznání?
Ano, přesně tak a v tom vlastně tkví i to moje přehodnocování. Honba za uznáním je dobrý motor, ovšem smysl bytí se v tom nachází špatně. Zároveň jsou ale teď v Národním tvůrci, kteří mě zajímají a inspirují – třeba Daniel Špinar, hostuje tam Petra Tejnorová, Jirka Adámek, tandem SKUTR, kmenový režisér Honza Frič nebo šéfdramaturgyně Marta Ljubková. Všichni to jsou lidi, kterých si moc vážím, takže jsem čekal, že i ta dramaturgická nabídka bude kvalitní a smysluplná.
Jak vnímáte současnou pozici „zlaté kapličky“?
Národní divadlo je ve fázi přenastavení i v myslích lidí. Hodně diváků tam ale stále chodí jako do muzea národního obrození a současné vedení, výběr a provedení titulů naráží nejen na očekávání obecenstva, ale i některých herců. Po půl roce pozorování mi momentálně přijde jako takový tavicí kotlík. Přitom podle mě má první scéna ambice i potenciál být první a nejlepší, ale ve smyslu divadla 21. století, tedy platformou pro dialog, která mnohdy nabízí spíš otazníky než distanc a jistotu pohodlné zábavy.
Existují na divadle nějaké pověry?
Hodně, obzvlášť v Národním. Třeba nesmíte mít na jevišti klobouk nebo se nesmí pískat – to je pozůstatek z doby, kdy si takto technici dávali znamení, kdy jet dolů s tahy, takže to bylo z bezpečnostních důvodů. Také jsem slyšel, že starým mistrům se nesmělo napovědět, nebo jste se alespoň museli tvářit, že jste nenapověděli. Herci si před představením popřejí zlom vaz, někdo se před výstupem křižuje. Sám mám své rituály, musím si zkontrolovat rekvizity, tužku musím mít v pravé kapse a podobně. Ve velkých souborech je zase zajímavé, že s řadou kolegů se vidíte poprvé až během hry na jevišti. To si pak třeba s Janou Preissovou při děkovačce říkáme dobrý den. (smích)
Bylo těžké získat stálé angažmá v Národním?
Ani ne, já jsem si o něj řekl. (smích) Čtyřikrát jsem hostoval na Nové scéně a po jedné premiéře nám Daniel Špinar říkal, jak je rád, že má ten nejlepší možný tým. Já si řekl, že by mě bavilo tam patřit, a zavolal jsem mu. Když mě pak přijímal, říkal mi, že je to o soustředěné práci, což bylo přesně to, co jsem si přál. Na volné noze totiž ze strachu, že třeba žádná práce nebude, berete všechno, zkoušíte klidně dvě věci zároveň – děje se toho hodně a někdy je těžké to ukočírovat. Teď mám alibi a líp se mi odmítá. (smích)
Mluvil jste o tom, že potřebujete vlastní projekty. Poslední dobou se realizujete ve svých PopUpShow…
Ano, vždycky mě fascinovala sláva a často mě přepadá touha být někým jiným, fascinují mě pop star a různé mega hvězdy. Třeba video, jak Lady Gaga vychází z hotelu a kolem je dav jejích fanoušků, mě absolutně pohlcuje. Pan Freud by vysvětlení asi našel… Tak mě napadlo na nic nečekat a na neexistující mega star si zahrát a udělat z toho podívanou. Tak vznikla první PopUpShow s názvem Spectacular Shit – může se dít cokoliv, hlavně že je to spektakulární. (smích) Zatím jich proběhlo asi jedenáct, mám skvělý tříčlenný tým – Káťu, Jana a Jéňu a většinou se konají za výlohou kadeřnictví mého kamaráda Toma v ulici Fr. Křížka. Jsou to ale všechno hodně osobní věci. I když se na první pohled může zdát, že třeba bojovat s klacky, což jsem jednou v rámci show dělal na Letenské pláni, je jen fór, mám to podložené a vím, co to pro mě znamená.
Takže tahle rovina by vám seděla nejvíc?
Zatím to nedokážu definovat. Ve svých show budu pokračovat, zároveň ale chci mít oči i uši otevřené. Momentálně bych rád měl svou vlastní písničku, na hudbě pracuji s jedním skladatelem, který teď přestal komunikovat, takže buď už nežije, nebo se mu moje nápady opravdu moc líbí. S kamarádem fotografem Markem Bartošem jsme zase začali pracovat na projektu Zjuby času, protože si říkám King of Zjuby neboli Král předkusu. Zjuby času bude kolekce triček, která budou „zrát“ venku, takže jejich design vytvoří povětrnostní vlivy. K tomu uděláme jednou za rok happening, kdy jedno tričko z kolekce vydražíme. Celkem jich bude devět, takže je to projekt na devět let, to desáté pak necháme „zrát“ třeba dvacet let, bude to opravdu hodně slow fashion (angl. pomalá móda, pozn. red.) – i s tím rizikem, že to ve finále bude nenositelný kus hadru. (smích)
Kde budou ta trička „zrát“?
S Markem jsme oba Leteňáci, navíc ta trička vznikají ve spolupráci s Annou Vácovou, která má ateliér v Čechově ulici. Trička tak budou nejspíš na střeše Molochova, protože tam jsem vyrůstal a přijde mi to jako středobod mé Letné. Chceme zapojit i další živly, takže jedno tričko bude pod vodou – v Troji nebo ve Stromovce, další bychom rádi dali do tunelu.
Jako do Blanky?
Ne, do toho pod Letenskou plání. Blanka taky není špatný nápad, ale k ní zatím nemáme takový vztah. Na závěr by k tričku měla vzniknout knížka s fotodokumentací, kde to tričko bylo, a pak se tam za zvuků harfy zlatou nití vyšije logo Zjuby času. Dál přemýšlím o projektu, který by se jmenoval Film, chtěl bych se spojit s nějakým prostorem, kde bude jakoby premiéra mého filmu. Ve skutečnosti to ale vůbec nebude promítání – mám v hlavě takové filmové obrazy, které bych chtěl jenom vyprávět. A teď mám nabídku vytvořit něco do výlohy na Letenském náměstí vedle květinářství. Hrozně přemýšlím, co tam dát, a protože Letná mě hodně bere, napadlo mě, že bych tam vystavil prapůvod Letné – třeba dračí vejce, z kterého by se jeden večer vylíhla letenská rodina a zahrála na ukulele. (smích)
To zní všechno dobře. Možná i to, že jste známý herec, vám otevírá další možnosti…
V tomhle asi jo, možnosti jsou velké, pak jen se v tom neutopit. Já bych mohl hodiny mluvit o tom, co mě napadá, ale zase čím víc o tom mluvím, tím se to tak trochu stává závazným.
Když už jsme u toho vybuzení k akci, vy máte taky projekt s názvem Hulák motivák. O co jde?
Ano, to je můj funny byznys, který teď zažívá renesanci. Celé to vzniklo tak, že jsem si kdysi dávno na Instagramu udělal motivační video, abych šel běhat, i když se mi nechtělo. Mělo pozitivní reakce, a tak mě napadlo, proč to nedělat i pro jiné. Lidé mi napíšou, v čem potřebují nakopnout, já si vezmu kostým a řvu tak dlouho, dokud nenařvu 15 vteřin, s kterými jsem spokojený. Celé je to v takovém armádním duchu, taková pozitivní agrese. Včera jsem jich dělal dvanáct a přišel jsem o hlas. (smích)
V jakých oblastech lidi motivujete?
Tak během zkouškového a před maturitami je to hlavně Uč se! Pak jsou to otázky sebevědomí – jako Jsi dobrá, jsi krásná, pak je tam hodně Zhubni, makej, nežer. Lidé dávají videa třeba i k narozeninám nebo matkám na mateřské „dovolené“, kterým říkám něco jako: Jsi královna všech matek, uvědom si, že jsi dobrá, to není jenom dítě, ale investice do budoucnosti této planety… (smích)
Na jaký svůj divadelní projekt rád vzpomínáte?
Mám rád spolupráci s Petrou Tejnorovou, protože vždycky přijde s něčím novým. Cesta a práce s ní je hodně hledačská, moc blízké mi bylo její představení Live Show. Bohužel životnost projektů vykazuje nepřímou úměru, čím je to inovativnější a víc mě to zajímá, tím kratší dobu se hraje. (smích) Live Show byl interaktivní projekt, který pracoval i s lidmi mimo divadlo. Hráli jsme ztracené děti, metaforu Jeníčka s Mařenkou, a vydávali jsme se na ulici, kde jsme získávali různý videomateriál, který se pak v divadle promítal – byly to interakce s náhodnými kolemjdoucími. Postupně jsme se v tom tak vycvičili, že pro nás nebyl problém dostat se k lidem domů, nosit starou paní v náručí nebo s lidmi tančit. Představení končilo tak, že já jsem si na ulici našel tátu a Johanka Schmidtmajerová, která hrála pomyslnou Mařenku, našla uvnitř divadla mámu, skrze Skype jsme je propojili a byli jsme opět šťastná rodina. To byl hodně srdcový projekt.
Jak vlastně prožíváte derniéry?
Špatně. Zároveň jsem ale zjistil, že už jsem vycvičený, že holt někde něco končí. Ostatní na to tak zvyklí nejsou. Je to, jako kdybyste byla pořád na střední a pořád dokola zažívala maturitu, poslední večírek a pak se s těmi lidmi už nepotkala. Řeknou vám, budeme to hrát ještě rok, a vy víte, že to máte strašně ráda, že jste moc ráda s těmi lidmi pracovala a už si to pak nikdy nezahrajete. Bylo mi z toho párkrát hodně smutno. Ale zároveň mám rád ten pocit, že věci jdou vpřed, a k tomu ty konce prostě patří.
Nemáte na památku třeba nějaké videozáznamy?
Záznamy se dělají, abychom si před sezonou představení osvěžili, ale obecně se na ně nerad dívám, tam prostě není ta atmosféra. A je to tak i dobře, divadlo je nezaznamenatelné.
A co online přenosy, které se během karantény hojně vyrojily?
To mě teda vůbec nezajímá. Někomu to asi funguje, ale já nejsem ten typ. Nevím, co by se muselo stát, abych si pustil live stream z divadla a díval se.
Nebylo to zvláštní i pro ty herce, najednou hrát bez diváků?
To asi jo. Ale to se občas stane i za normálních okolností. Hrajete, v hledišti jsou diváci, ale jako by tam ani nebyli. Po představení není žádná debata s diváky, takže se nic nedozvíte. Přitom možná jen nevidíte, že se divák usmívá, jen se nesměje nahlas. Záleží na typu divadla, ale třeba zrovna Národní má forbínu tak obrovskou, že se cítíte jako na filmovém natáčení, diváky skoro nevidíte. Z toho důvodu je tam asi i ta protipožární opona, protože byste možná ani nezaregistrovala, že hoří. (smích)
Jak moc upřímní jsou k sobě herci ve smyslu reflexe společné práce?
Bylo by to fajn, ale bohužel k tomu obecně nejsme moc vedeni. Zpětná vazba může být podpůrná, ale ne pokud je vnímána jako útok. Tohle chce trénink a cit. Když vám totiž na někom záleží, tak byste mu měla především říct, co mu nejde, aby se mohl zlepšit. To je pro mě pak projev lásky a důvěry a je to královská dovednost lidí, kteří se znají a jsou sami se sebou v pohodě. Sám se v tomhle směru snažím být otevřený. Při zkoušení Stát jsem já mi třeba hodně pomohl Robert Mikluš, který je hodně zapálený a své role staví jako sochař. Pak je ale také potřeba vědět, co už je vaše a za čím si budete stát. Máme třeba úžasnou paní na jevištní mluvu, opravdu fenomén, která vždy přijde s blokem plným poznámek, co všechno bylo špatně. Je potřeba si uhlídat, aby se z vás nestalo chodící opřipomínkování.
Čtete kritiky?
To mě moc nebaví. Většina věcí, které jsem dělal, byla spíš kolektivní tvar, a ne o jednotlivých výkonech. Vyšlo ale i pár zlých recenzí, někteří kritici totiž vedou s určitými divadelními režiséry otevřený boj. Je to jako v mezilidských vztazích. Zpětná vazba by měla být konstruktivní a láskyplná. Přece nikdo nedělá divadlo, aby někomu ublížil nebo někoho primárně naštval. Vždy to ti lidé dělají s plným nasazením a s láskou a je opravdu nízké jim házet klacky pod nohy. Pak jsou zase kritiky, kde jen popíšou, o co v představení jde. Teď hrajeme na Jatkách Putinovy agenty a celé je to postavené na tom, že divák by neměl o průběhu nic vědět. Vyšla ale zbytečná pětistránková kritika, kde je všechno jen dopodrobna popsané. Hodně mě to naštvalo, protože to představení můžeme skoro stáhnout.
Takže varování pro případné diváky tohoto představení: nečíst kritiky…
Přesně, nečíst a přijít. Spíš by se mi líbily kritiky ve stylu dramaturgických úvodů pro diváky, které dělá třeba Národní divadlo. Mluví se v nich o tom, jak představení vzniká, co otevírá za otázky, jak k tomu přistoupili inscenátoři. Spíš citlivě pracovat s otazníky a s lidmi o nich mluvit než říct: Uvidíte tohle, musíte to vnímat takhle, pak to budete vnímat takhle, a kdo tohle nevěděl, je blb. Lidi si pak myslí, že jsou hloupí, a bojí se. Stejné je to třeba i se současným výtvarným uměním, i toho se hodně lidí bojí. Mají pocit, že všemu musí rozumět, ale o tom to není. Chce to jen ptát se a být otevřený a to umí každý.
Chodíte vůbec ve volném čase do divadla?
Moc ne, asi nejsem úplně divadelní typ. Přes den ho mám běžně docela hodně, takže se mi málokdy chce. Moc si tam totiž neodpočinu – potkám všechny známé, koukám se, jak to kdo udělal, a pak si jdeme sednout a já se bojím, že buď se mi to nebude líbit a budu konfrontovaný s tím, jak jim to říct, anebo to bude tak strašně dobré, že budu smutný, že v tom nejsem. (smích) Málokdy je to něco mezi, ale hledám si k tomu cestu. Jít do divadla bez předsudků je jeden z mých úkolů. Mnohem radši jdu třeba na výstavu. To mě fascinuje i tím klidem, nikdo tam na mě nehuláká. Lidi se mi prezentují, je tam taky jejich ego, ale jsou tam už jen věci, a ne lidi. Můžu se k tomu vrátit, můžu odejít a nikomu se nemusím zpovídat.
Co zajímavého jste naposledy viděl?
Hodně se mi líbila výstava Michaela Rittsteina a výborný byl i Theodor Pištěk v Brně. To mě hodně bavilo.
A co vaše cestovatelské mise, prý rád jezdíte do New Yorku.
Ano, to je to moje velikášství, ostatně kde jinde si představovat jízdu limuzínou a příslušnost k elitě planety než v New Yorku. (smích) Tam mám pocit, že jsem v centru dění. Když jsem tam byl naposledy, tak se shodou okolností konala i MET gala, největší akce módního průmyslu. Do NY se sjížděly vozy, jako kočáry do Versailles… To mě fakt přitahuje a jsem na to opravdu úchylný. Jednou jedinkrát jsem málem nepřišel do práce, a to když byli v Praze Medveděv a Obama a já čekal na projíždějící kolony. (smích) Poslední má cesta ale skončila včera, kdy jsme hodně nevelikášsky putovali několik dní Českem, šli jsme kolem Orlíku, s cílem dojít na asi 80 km vzdálenou chalupu, spali jsme venku v hamakách a moc se nemyli. I tohle mě baví.
To možná bude na tohle léto docela aktuální program…
To asi jo. Ale jsem v šoku ze stavu české přírody. Některé oblasti byly kompletně vykácené kvůli kůrovci a to až tak, že jsme nemohli najít turistickou značku. Bylo to nepříjemné, ani jsem nečekal, že mě to tak vezme. Pak jsme dorazili na chalupu a i naše oblíbené místo u rybníka bylo vykácené a rybník pokrytý nějakým zeleným slizem. Takže ano, letos to bude asi spíš Česko, možná Slovensko. Někdy si ale vystačím i tady na těch schodech před AVU, kde právě sedíme.
Takže dovolená na Sedmičce?
Klidně, mně by to nevadilo.
Máte tu svá oblíbená místa?
Hodně. Mám takové své teritorium, kam samozřejmě patří Stromovka a Letenské sady a náš byt uprostřed těchto dvou parků. Pak mám taky rád třeba Kavárnu pod lipami, Tvaroh, Letku, Lajku a různé stromy, jednu lípu a stráň s rododendrony ve Stromovce a nové rybníčky. Jako malý jsem pořádal výpravy za žlunou, tehdy byly docela vzácné, teď je ale ve Stromovce uvidíte celkem často, stejně jako ledňáčka. Taky mě tam baví kvákání žab, chci na ně zajít jako na koncert, než přestanou.
Na Sedmičce žijete odmalička, pozorujete tady změny k lepšímu, či naopak?
Největší problém vidím v rostoucích cenách nájmů. V našem případě zatím sice jen o inflaci, ale opravené byty kolem nás se už pronajímají za cenu, která je mimo naši kategorii. Trochu se obávám, jak se to bude vyvíjet do budoucna. Rádi bychom tady něco koupili, ale s mým vztahem k závazkům mi je dost zle, když vím, že hypotéku splatím, až mi bude 170. Také obchody na Milady Horákové už cílí na bohatší klientelu. Velké pozitivum je ale zdejší komunita. Myslím, že je to část města, kde se lidi znají a berou to jako velké plus. Není taky nezvyklé, že se lidi znají napříč domem.
Co vy, znáte svoje sousedy?
Ano. Zrovna včera jsem měl nějaký splín, a tak jsem se stavil u sousedů a dali jsme si pizzu. Celý náš dům je hrozně fajn. Je pravda, že jsme u nás doma dělali bytové divadlo a všechny z patra pozvali, takže ten první krok jsme udělali asi my. V prvním patře máme úžasnou sousedku, která výborně vaří. Vstoupíte do domu a víte, že se peče maso, vejdete do
2. patra a je cítit základ omáčky a ve 4. patře jsou i knedlíky. (smích) A voní to tak, jak má česká kuchyně správně vonět. Do deníku si zaznamenávám, co se ten den linulo domem za vůni. Je úžasné bydlet v domě, kde lidi umí dobře vařit. Sousedka nás dokonce pozvala, takže jeden z výletů bude k ní. Tak to je náš dům…
Byly takové vřelé sousedské vztahy, i když jste byl malý?
No ano, v Molochově se všichni znali. Maminky chodily na kafe, tátové si povídali o autech, děti si hrály venku, spali jsme u sousedů. Na pomlázku se chodilo od 6. patra dolů a byl plný koš. Zatímco kluci na vesnici chodili od domu k domu…
Tak vy jste to zvládli v papučích…
Ano. (smích) Obešli jsme dvacet bytů a měli jsme pomlázku. Občas byly venku dobrovolné brigády, lidi se starali o zahrádky. Sám jsem si tam udělal malou skalku a chodil na výstavy skalniček. Díky tomu jsem taky navázal vztah s jednou strašně přísnou sousedkou z vedlejšího vchodu. Když zjistila, že se zajímáme o skalničky, tak nám radila, co kam zasadit. Takže pro mě jsou dobré sousedské vztahy standard.
Chodil jste do nedaleké Vodárenské věže na nějaký kroužek?
Do věže jsem chodil na keramiku a pak na přírodovědecký kroužek, ale nic pořádného jsem se o přírodě nedozvěděl a z keramiky nic nevyrobil, neboť jsem tam hlavně bavil ostatní děti. Nakonec jsem našel dramaťák při DDM pod vedením Radky Tesárkové, kde jsem tomu mohl dát volný průběh. Strávil jsem tam svoji pubertu, hodně mě to ovlivnilo a spousta z nás se od té doby věnuje divadlu profesionálně. Také tam vznikla přátelská pouta na celý život.
Umíte si představit, že byste se věnoval úplně jiné profesi?
Mě hodně baví interiérový design, trávím tím spoustu času. Na YouTube se moc rád dívám na videa slavných architektů a designérů, kteří mají úžasný vkus a také jsou finančně neomezení. Točí to navíc lidi, kteří mají smysl pro střih a kameru, je to opravdu zážitek.
Tak to si asi představujete, že až vystoupíte z té limuzíny, zachřestíte klíčem od nějakého takového bytu, ne?
Ano, já těm videím „In Residence“ říkám, že to je moje budoucnost. (smích) Design interiérů mě baví asi od třinácti. Tehdy jsem byl na návštěvě u části své rodiny v USA, mému bratranci bylo jedenáct a představoval si, že si spolu budeme pořád hrát. Já jsem ale na kabelovce objevil kanály o interiérovém designu a navíc jejich sousedka, shodou okolností designérka, mi přinesla stohy časopisů jako Elle Decoration a Architectural Digest. Probíral jsem se tím, čuměl na televizi a bratranec byl ze mě úplně zoufalý. (smích)
Realizujete se doma?
Ano, ale zároveň jsem hrozně opatrný a dlouho mi všechno trvá, takže přemalovávám hlavně ve své hlavě. Denně přemaluju pokoj třeba desetkrát, ale pořád mám bílé stěny. Bojím se, abych to nezkazil. Kdybych měl peníze, určitě kupuji umění – to mě hodně baví. Také bych chtěl na kurz osvětlení interiéru.
To je hodně plánů na jeden život…
Však ty věci se nemusí dít, někdy stačí jen ten plán, snít si o tom. Sen je totiž kolikrát stejně silný jako realita, člověk se může cítit jako v limuzíně a nějak to prožije. Mluvit o plánech je možná stejně dobré jako je uskutečňovat.
Petr Vančura (*1984) vystudoval herectví alternativního a loutkového divadla na Divadelní akademii múzických umění v Praze. K herectví přičichl jako teenager v rámci dramatického kroužku při DDM v Praze 7 pod vedením Radky Tesárkové. Za svou dosavadní kariéru ztvárnil desítky rolí na nejrůznějších divadelních scénách. Od loňského roku je ve stálém angažmá v Národním divadle, kde účinkuje například ve hře Stát jsem já. Na Sedmičce jej můžete vidět ve hře Putinovi agenti v Jatkách78. Kromě divadla se věnuje svým jednorázovým akcím s názvem PopUpShow a řadě dalších projektů.