„Jé, vy jste ještě pořád tady?“ slýchává Ivana Englberthová, jež za okýnkem občerstvení u Letenského zámečku obsluhuje již 18 let. „Zákazníci se vracejí, třeba mladé páry, které vzpomínají, jak jsem jim před lety nenatočila pivo, a teď přijdou s malými dětmi. To mě vždycky potěší. A samozřejmě stále platí, že mládeži nenalévám,“ popisuje s úsměvem Ivana, jež se původně vyučila cukrářkou. „Tehdy jsem si představovala, že budu stát u kotle s čokoládou a mlsat. Uživit se cukrařinou ale byla docela dřina, a tak jsem přesedlala na bar a teď napájím národ.“ Dorty prý peče už jen pro kamarády.
Je konec května a fronta u stánku zahrádky s tím bezesporu nejkrásnějším pohledem v Praze nemá konce. „Přicházející sezonu poznám podle magnolie, která roste naproti. Když začne kvést, tak vím, že za dva tři dny začne kolotoč a v práci už se nezastavím. Fronta se potáhne podél trávníku, říkám tomu vítězný oblouk. Letos poprvé za těch 18 let, co tu jsem, ale magnolie zmrzla a nevykvetla, snad to není předzvěst něčeho špatného. Musím si ten svůj strom chránit. Děti se na něj totiž s oblibou věší, a tak na ně musím občas houknout,“ směje se barmanka, které kolegové pro její občanské nasazení přezdívají Blažena Blažková. „Jednou po vichřici tady na kaštanech nebezpečně visela větev, zavolala jsem hasičům a myslela si, že přijede nějaký týpek s žebříkem a dá to do pořádku. Když jsem až z nábřeží slyšela houkání, vůbec mě nenapadlo, že sem pošlou dva plně vybavené hasičské vozy. Měla jsem strach, aby ta větev byla dostatečně nebezpečná a já ten výjezd nemusela zaplatit. Naštěstí to dobře dopadlo,“ vzpomíná Ivana, která si koronavirovou pauzu vychutnala jen čtyři dny. „Jsem ráda, že mám práci, i když ten výpadek v tržbách samozřejmě cítíme i my. Momentálně mě ale těší, jak si Praha trochu oddychla od davů turistů. Konečně si člověk, když jde do centra, nepřipadá jako ledoborec, ale může se zastavit a vychutnat si krásu domovních fasád. Nedávno jsem se synem hrála v Melantrichově ulici fotbal a to se vám jen tak nepoštěstí. Myslím, že by se množství turistů mělo nějak regulovat – deset tisíc ven, deset tisíc dovnitř,“ směje se Ivana, která pochází z Davle, dětství trávila na Šumavě a velmi blízký vztah k přírodě ji provází celý život. „I tady z našeho okénka je dobře vidět, jak se mění klima. Pamatuji si zimy, kdy se v Letenských sadech běžkovalo a lidé se u nás stavovali na svařáček. Ty časy jsou dávno pryč.“ Sama do zahradních restaurací ve volném čase moc nechodí a pivo nepije. „Já jsem spíš na víno někde s přáteli. Relaxovat chodím nejradši do Stromovky a v poslední době jsme se synem docela často na Výstavišti. Je tam skvělá dráha pro kola a taky úplně nové parkourové hřiště. Hodně to tam prokouklo. Všem doporučuji tam zajít.“