Za svůj život už vystřídal několik adres. Narodil se v Postoloprtech, sedm let bydlel na Kvildě, vojnu sloužil u speciálního tankového oddílu v Terezíně. Pak ještě Lovosice, Litoměřice, Bohušovice, Poděbrady a Nymburk. Teď je Karlu Jelínkovi nejlíp ve Šmeralově ulici. „Chodím sem k holkám každý den na kafe, lidi mě tu už znaj a občas mi to kafe i předplatěj.“
Deset let fáral do uranových dolů, později pracoval u Českých drah a v pražském metru. V létě rád jezdíval s kamarádem do Alp. Jeho život se ale radikálně změnil po operaci mozku. „Trochu mi to haraší, mám strašně špatnou paměť,“ popisuje Karel Jelínek a srdečně se zdraví s každým kolemjdoucím. Po rozchodu se svou poslední přítelkyní neměl kam jít, a tak si ustlal ve Stromovce, kde zůstal skoro dva roky. „Když bylo ráno hezky teplo, tak to byla bašta. Očichávali mě pejskové a budili mě, abych dlouho nespal,“ směje se.
Ve Stromovce se prý setkal jen s milými lidmi. „Od jedněch jsem dostal spacák, matrace jsem našel u kontejneru, když pršelo, šel jsem se schovat pod stříšku. Jednou, když byl fakt velkej slejvák, mě vzal jeden soused dokonce k sobě domů. Jeho paní mi uvařila večeři a mohl jsem u nich i přespat,“ vzpomíná Karel, který zná v oboře každý kout. „V noci tu třeba vožralí dělali kravál, když jsem se ale objevil, zklidnili se. Nevěděli, kdo jsem.“ Jindy zase pomáhal dětem lovit zapadlý míč z kolejí. „Holkám jsem říkal, nelezte tam. Když ten vlak vyjede z tunelu, nikdo vás neuvidí, a vyhnal jsem je nahoru.“
Jako velký milovník psů samozřejmě zná i všechny zdejší pejskaře a jejich zvířecí svěřence. „Můj táta byl u psovodů. Sám jsem měl jednu dobu dvanáct vlčáků. Pořád na všechny psy sahám, nemůžu si pomoc, jsem prostě pejskař a psi jsou moji kamarádi, i když mě jeden dost pokousal. Neexistuje ale, abych viděl, že někdo psa bije, to bych proti němu hned vystartoval,“ líčí Karel, který se prý s takovým chováním u pejskařů ve Stromovce nikdy nesetkal. Rád vzpomíná na zdejší Matějskou pouť. „Můj děda byl totiž taky světskej. V Postoloprtech provozoval horskou dráhu a znali se se starým Kočkou. Pamatuju si, jak se někdo z kostelní věže spouštěl na laně právě po té dráze.“
Díky podpoře sociální kurátorky se Karel přestěhoval na ubytovnu v Nuslích. „Je to dobré bydlení, na pokoji jsem sám, mám tam televizi a dvě rádia a spoustu nádobí, co jsem našel na zídce u Stromovky. Ještě nějakou, která by to umejvala… Ba ne, já žádnou babu už nechci,“ zapřísahá se se smíchem.
Přestože přesídlil do Nuslí, srdcem zůstává na Sedmičce a nejradši má právě Šmeralovu ulici. Každý den si do pekárny jezdí dát své kafe a pozdravit známé tváře. A jaký má sen? „Ať to dožiju, jak to jde. Na vejšlap do hor, na to už nemám, jsem starej dědek.“