Máte rád tmu?
Mám. Živím se i jako osvětlovač, takže tmu mám hodně rád. Teprve ze tmy se dá vytvořit nějaká světelná nálada, která k divadlu patří. Bez tmy to nejde, tma je základ světla.
Jak jste se ke světlům dostal?
Když jsem byl mladší, tak někteří moji vrstevníci studovali taneční školy. Když měli vystoupení, potřebovali někoho, kdo jim to bude svítit, a tak řekli mně. Věděli, že už s tím mám nějakou zkušenost. Občas jsem totiž svítil v ochotnickém divadle, kde je můj tatínek ředitel. Než jsem nastoupil ke světlům do Státní opery, pár let jsem studoval a pracoval ve filmových ateliérech na Barrandově u výroby filmových dekorací. Postupem času jsem se dostal k větším projektům. Nyní svítím tanec, balet i operu. Ale hlavně jsem zakotvil u dvou divadelních skupin – Wariot Ideal a Handa Gote, které vytvářejí netradiční divadelní tvary a podobně pracují i se světlem.
Máte svůj vlastní světelný rukopis?
To úplně nevím, to by asi musel říct někdo jiný. Já si myslím, že ne. Spíš mám filozofii, jak to svítit. Přemýšlím o tom, aby to korespondovalo s představením. Snažím se neopakovat, ale to samozřejmě není možné. Jsou nějaké fyzikální zákony, které osvětlovače omezují, ale snažím se, aby to bylo pokaždé jiné a bavilo mě to. Občas si dávám rád nějaké překážky nebo úkol. Neznamená to, že bych ho musel splnit, ale pomůže mi, osvobodí mě. Když se zúží manévrovací prostor, tak je to podobné, jako když voda teče úzkým korytem. Najednou teče rychleji a může z toho vzniknout víc lepších věcí.
Když se řekne osvětlovač, lidé si asi představí chlápka v modrém plášti s baterkou, schovaného v kabině, kde tahá za páky, a na jevišti se jako zázrakem rozsvěcují světla…
To je taková představa z padesátých let. Samozřejmě v té době nebylo tolik technických možností, spousta věcí jinak ani nešla udělat, ale například scénograf Josef Svoboda v té době vymyslel nový typ světlometu, který se jmenuje nízkovoltová rampa, ale po celém světě se jí neřekne jinak než svoboda. Je hezké, že osvětlovači na druhém konci planety znají slovo svoboda, byť nevědí, že v našem jazyce to znamená i ještě něco jiného. V dnešní době se naší profesi vzletně říká light design, tedy světelný design. Před dvaceti lety bylo v divadelním programu napsáno: světla řídil. To je mi vlastně sympatické. Já to označení light design nemám rád, raději říkám osvětlovač. Nicméně je pravda, že light designér není jenom ten, kdo tahá za páky, ale je i výtvarník.
Je světlo v divadle důležité?
U činoherního představení, kde si tři herci povídají v jednom pokoji, na light design není nikdo zvědavý. Diváci chtějí vidět herce, a protože se tam hodně mluví, je potřeba jim vidět na pusu. Je dokázané, že když někomu vidíte na pusu, tak mu lépe rozumíte, než když ho jenom slyšíte. Když jsem pracoval v Divadle v Dlouhé, tak měl pan Táborský přání, aby i on viděl svému kolegovi do očí, protože prý nemůže hrát dobře s někým, komu do nich nevidí. Vnímání světla jako důležité složky představení se k nám ale dostalo přes taneční divadlo, kde je mnohem důležitější tělo a pohyb a se světlem se tam dá zvláštně pracovat. Světlo se vlastně stává scénografií. Když se použijí různé úhly světelného paprsku, tak se dá tanec zvýraznit, je možné dokonce zlepšit výkon tanečníka. Světlo jej může dramaticky podtrhnout a i zkrásnit. Já říkám, že světlem se dá malovat.
Poznáte špatně nasvícené představení?
Někdy můžu být na vážkách, jestli to takhle bylo správně, nebo se něco pokazilo, což
se samozřejmě stává, je to živá práce a chyby se dějí. Ale na první pohled poznám, když někdo něco odfláknul. Myslím si ale, že diváci to nepoznají. Spíš podvědomě vnímají, jestli se jim to líbí, nebo ne. Divák si totiž ani nemusí všimnout, že se tam stala nějaká světelná změna, ale povědomě mu ta informace prošla hlavou. Ale není to tak, že by divák seděl a říkal si, teď to byla pěkná světelná změna. Takhle v divadle nikdo kromě osvětlovačů nepřemýšlí. Alespoň myslím.
Co je noční můra osvětlovače?
To je různé. Třeba že během představení usne. To se někdy může stát, že začne klimbat u čtyřhodinového Wagnera a prošvihne světelnou změnu. Nebo že mu někdo kopne do reflektoru a on se to nedozví. To pak světlo může svítit třeba do opony, což bude v lepším případě jen nehezké, v tom horším může začít i hořet. Já mám občas sny, že mi něco nefunguje a nedá se s tím nic dělat. Když totiž pracujete se starými technologiemi, tak se často něco pokazí, s tím se musí počítat. Každé místo na jevišti mám pro jistotu nasvícené z více stran. Nejen proto, že je to tak hezčí a plastičtější, ale i z důvodu, že se bojím, že mi někde praskne žárovka. Když se totiž díváte na jeviště a nic tam není vidět, je to dost divné. (smích)
Vnímáte světlo víc jako umění, nebo jako technickou profesi?
U mě je to spojené. Ale jinak těžko říct. Nevím, jestli vnímám činoherní herectví jako řemeslo, nebo jako umění. Myslím si, že u spousty herců je to těžké řemeslo, které není jednoduché, a je možné, že když se něco nějak udělá, tak je to najednou umění. Umělci by měli být řemeslníci, měli by znát technologii, postup. Je to podobné, jako když se moje babička podívala na moderní umění a řekla, že by to taky uměla načmárat. Ale ono to tak není. Já si myslím, že Picasso uměl namalovat hezkou krajinku s jelínkem a mašinkou, ale zkrátka to tak nedělal. Maloval jinak, ale barvy a štětec ovládal. Světlo v představení je umělecká složka. V Národním divadle se tomu říká technicko-umělecké složky. Ani tam to neoddělují, a když to neoddělují v Národním, neodděloval bych to taky. (smích)
Kde se dá u nás světlo studovat?
V Brně na Janáčkově akademii múzických umění mají myslím magisterské studium při oboru jevištní technologie. A v Praze vznikl před deseti lety Institut světelného designu, kde občas přednáším. Formou workshopů tam mohou zkušenosti nabírat divadelní technici, ale i veřejnost.
Co tam učíte?
Přednáším základy svícení. Vždy začínám přemýšlením o světle. Ukazuji například obrazy Vermeera a dalších holandských mistrů, kteří se světlem pracovali a občas i švindlovali. Pak mluvím o chromatičnosti, o teplotě světla. Uvedu příklad: když je krásný slunečný den, většina lidí by řekla, že je krásné teplé, možná žluté světlo. Jasné polední světlo má ale teplotu 6000 kelvinů, modrá obloha až 12 000 kelvinů. Takže je studené, protože takové spektrum obsahuje hodně modré barvy. Kdežto svíčka nebo obyčejná žárovka má teplotu jen 2000 až 3000 kelvinů. Obsahují mnohem méně modré a mnohem více červené barvy. Proto působí tepleji, jejich světlo je žlutější, ačkoliv je vlastně studenější. Je to složité. (smích)
Dočetla jsem se, že si světla často i sám vyrábíte…
Ano. Pracuji ve velkých divadlech a tam se občas věci vyhazují anebo přirozeně rozbíjejí. Jednou jsem si například z plechovky od benzinu udělal „čumák“ objektivu, kam jsem pak dal čočku právě z vyhozeného nefunkčního reflektoru. Ta čočka byla z inteligentního světla, které v době pořízení stálo statisíce korun, a já jsem jí tak dal novou funkci.
To jsou tahle světla tak drahá?
Ta hýbací, kterým se říká inteligenty, stojí například jako levné auto. Pak jsou samozřejmě stejná světla jiné kvality, kterým se u osvětlovačů říká čína. Jsou levná, ale nesvítí tak dobře. Inteligenty ale do malých divadel, jako je třeba Alfred, nejsou vhodné. Mají totiž většinou silné výbojky a větráky kvůli chlazení, které hodně hučí. Nová, ledková světla už tolik nehučí, protože se nemusí tolik chladit, ale jsou drahá a já je navíc nerad používám. Ve velkém divadle je to super, ušetří to práci, ale já rád svítím konvenčními světly, s klasickou halogenovou žárovkou.
Vyráběl jste si věci už odmala?
To nevím. Možná motokáru ze starého kočárku. (smích) Ale že bych si doma pájel a byl malý elektrotechnik, to ne. Já si věci dokážu udělat sám, ale spíš tak, že vezmu něco starého a udělám z toho něco, co trošku jinak funguje. Občas se mi sejde i nějaké množství věcí, které někde posbírám, to mi v další práci pomůže. Většinou je sháním na blešáku nebo na internetových bazarech. Občas se dozvím, že se někde něco vyhazuje, a nepohrdnu ani věcmi z velkoobjemových kontejnerů. Ty jsou ale už dneska většinou hlídané a nesmí se z nich nic brát. To je škoda.
Takže doma máte takový malý sklad…
Manželka by vám řekla, že mám doma jenom sklad. (smích) Těch věcí je opravdu hodně, ale teď sdílím sklad s několika dalšími kolegy, kteří mají i dílnu. Máme se tam všichni moc rádi a z gramofonu posloucháme Petra Spáleného, Pavla Bobka a další parády. Oni si půjčují věci od nás a my zase od nich tu dílnu, takže se nám ještě lépe vyrábějí rekvizity. Do představení od Handa Gote a Wariot Idealu si věci většinou vyrábíme sami. Máme pravidlo, že na jevišti není nic, co se nepoužívá. Netahá se tam nějaká dekorace, jen proto, že je hezká. Máme rádi ošuntělé věci a staré technologie. Zároveň pracujeme hodně s počítači a videem, takže z téhle kombinace občas vzniká takový zvláštní futuristický retro styl.
Postupem času jste se od světelného pultu a rekvizit dostal až na jeviště…
Ano. Teď v představeních více hraji, než svítím. Kupříkladu Handa Gote ctí pravidlo, že v divadle se nemá nic skrývat, takže i technici, kteří jsou v běžném divadle divákům skryti, tu sedí rovnou na jevišti. Není to samozřejmě všude, někdy se to k představení úplně nehodí, ale často to propojujeme a pak už není poznat, kdo je technik a kdo performer. Další pravidlo je, že každý dělá i to, co neumí. Časem jsem tedy musel začít hrát a třeba i zpívat. Na přípravě představení pracujeme všichni dohromady, nemáme jednoho autora nebo režiséra. Tomu se snažíme vyhnout. Společně zjišťujeme, co všechno téma představení obsahuje. Napíšeme třeba dvacet tisíc malých papírků s různými nápady, co se v tom představení stane, a ty pak přeskupujeme, dopisujeme nebo vyhazujeme.
V Alfredu ve dvoře se začátkem roku změnilo vedení. Jaký je „nový“ Alfred?
Alfred je prakticky nonverbální divadlo. Je hodně výtvarné, hudební a tematické. Skupiny, které tam hrají, se většinou vyjadřují jinak než slovem. Já tomu říkám nové divadlo. A tomu je potřeba být trošku otevřený. Lidi jsou často překvapení, že představení nerozumějí, a pak se mě ptají, o čem to bylo. Když se jich zeptám, zda se jim to líbilo nebo zda to na ně nějak zapůsobilo, často odpoví, že ano, ale pořád chtějí vědět, o čem přesně to bylo. Jednou jsme hráli na Slovensku a po konci za mnou přišel jeden z diváků a říkal, jak byl nadšený, jak se mu to líbilo, ale vzápětí se mě zeptal: „A co to bylo? V tom představení byli bezdomovci nebo to bylo postapokalyptické? Protože postapokalyptické to mám rád, ale bezdomovce ne.“ A já mu odpověděl, že to bylo to první, a on byl spokojený. Ale kdybych mu řekl opak, šel by domů naštvaný. Takhle tenká čára v tom vnímaní občas je. On to představení nějak přečetl, ale tohle mu vrtalo hlavou. Já to taky nevím. Mně na tomhle nezáleží. Ale jemu ano.
Je to tím, že lidé dnes mají potřebu všemu rozumět?
Přesně tak. Dnes přijdou lidi do galerie a části z nich připadá divné, že na ně mrká nějaké video, ale dál to neřeší. Já tomu občas taky nerozumím, ale když tomu tak je, snažím se to na sebe nechat působit. Ale pak lidi přijdou do divadla a mají pocit, že musí neustále všemu rozumět. V galerii takový pocit úplně nemají. V divadle ano. Není ale potřeba všemu rozumět. Je to hloupost, nerozumíme spoustě věcí, tak proč musíme nutně rozumět divadlu?
Jak dlouho už bydlíte Sedmičce?
Sedmým rokem. Přestěhoval jsem se k manželce, která tu bydlí mnohem déle. Já jsem se narodil přes řeku. Manželka dřív dělala provozní právě v Alfredu ve dvoře, kde jsem ji i potkal. Líbí se mi tu. Mám tady své zamilované divadlo. Alfred je pro mě stěžejní místo.
Historie Alfreda
Divadlo mimů Alfred ve dvoře vybudoval v roce 1997 mim, choreograf, režisér a pedagog prof. Ctibor Turba. V březnu 2001 prostor pronajal spolku Motus, který zde sídlí dodnes. Divadlo Alfred ve dvoře je jedním z mála zcela nových divadel, která ve 20. století v Praze vznikla tzv. na zelené louce. Autory budovy jsou architekti Jindřich Smetana a Tomáš Kulík. Budova má charakter zahradního divadelního pavilonu, díky svému vzezření bývá označována také jako železný fotoaparát. Na komentovanou prohlídku s architekty můžete zajít v rámci letošního Dne architektury 5. října od 13 hodin.
Dőrner na jevišti
Po tři zářijové dny Handa Gote opět otevírá v Alfredu ve dvoře dva staré sešity s poznámkami a pokouší se znovu natočit film Jana Dőrnera, kterým hodlal zahájit svou kariéru filmaře. Film zůstal nedotočený a jediný filmový materiál byl nešťastnou náhodou zničen. Po filmu tak zbyly opravdu jen dva sešity s poznámkami a samozřejmě stopa v paměti tvůrce, ze které se soubor tuto filmově-divadelní rekonstrukci pokouší vytvarovat. Představení Dva sešity je na programu
od 9. do 11. září od 20 hodin.
Nové otěže
Letos v lednu nastoupil do vedení divadla Alfred ve dvoře kolektiv tvořený soubory Handa Gote a Wariot Ideal vedený Tomášem Procházkou a Marií Cavinou. Dramaturgie divadla naváže na jeho předchozí směřování, nicméně se ještě více zaměří na propojení divadla s audiovizuální scénou. Pravidelně se budou také promítat drobné vizuální skvosty na setkání filmových fajnšmekrů s názvem 8mm/16mm – nejbližší promítání jsou 6. září a 12. října. Několikrát do měsíce máte také možnost přivést do Alfreda i vaše ratolesti na pohádku. V říjnu se v divadle odehraje přehlídka nezávislých slovenských tvůrců v rámci programu Alfredvedvore.sk. Následující měsíc se objeví na programu tři premiéry a také se znovu uskuteční oblíbená oslava Dne mrtvých.
Jan Dőrner (*1975) se jako světelný designér, scénograf, amatérský filmař, tvůrce a příležitostný herec podílí na mnoha složkách tanečních, pohybových i činoherních představení. Světlu a jeho využití v divadle se věnuje víc než půlku svého života. Vytvořil světelnou dramaturgii jak k operám, tak i k mnoha představením alternativní scény a poslední roky přednáší na Institutu světelného designu. Při divadelní práci
se snaží o propojení zastaralých přístrojů s moderní technologií, hledá cesty k nestandardnímu svícení a přetváří šrot, kovový odpad a pozůstatky elektroinstalací v netradiční světlomety. Je členem divadelních skupin Handa Gote a Wariot Ideal.
