AVU je nejstarší umělecká škola v českých zemích a vznikla původně jako kreslířská akademie 10. září 1799 na základě dekretu císaře Františka I. Svoji činnost zahájila následujícího roku v prostorách bývalé jezuitské koleje Klementina, a než natrvalo přesídlila do sousedství Stromovky, uplynulo více než sto let (přesně 104 let). V mezičase vystřídala celou řadu adres – načas fungovala v dnešní budově Vysoké školy uměleckoprůmyslové a následně pak v areálu Starého výstaviště (dnes Moderní galerie AVU). Původně mělo sídlo akademie vzniknout na parcele v Rajské zahradě na Žižkově, ale architekt a mecenáš Josef Hlávka, který vymohl reformu školy a později i její zestátnění, toto místo odmítl a prosadil pozemek ve Stromovce. Škola, jejíž výstavba byla dokončena v roce 1903, se zároveň stala první stavbou realizovanou v této části Bubenče.
Slovutná akademie
Za návrhem budovy stojí architekt Václav Roštlapil (1856–1930), který se jezdil inspirovat na řadu evropských uměleckých škol. Hlavní budova AVU má i svou sestru, tedy spíše svou zmenšeninu. O pár let později totiž Roštlapil využil základní architektonické schéma akademie při stavbě Zemského ústavu choromyslných (dnes Psychiatrická nemocnice Bohnice). V době dokončování stavby akademie působili na škole čtyři pedagogové, dva asistenti a přibližně 80 studentů.
Akademie výtvarných umění je součástí Prahy 7 více než století, a tak tu samozřejmě zanechala své stopy – ať už se stala inspirací pro umělce v motivech jejich obrazů či domovem pro díla sochařů a architektů. AVU ale není jen sněhobílá budova na okraji Stromovky.
V roce 1924 byla k hlavní budově v jejím sousedství přistavěna Škola architektury, která v současnosti prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Dále k AVU patří od roku 1945 prostory již zmíněné Moderní galerie ve Stromovce, kde nyní sídlí grafické a restaurátorské ateliéry. V minulosti zde vznikla například plastika hřebce Arda, který stál modelem sochaři J. V. Myslbekovi jako základ pro pomník sv. Václava na Václavském náměstí.
Pod křídla AVU spadá také ateliér přípravného studia v ulici Jana Zajíce 27. Dříve tyto prostory sloužily jako osobní ateliéry pedagogů sochařských oborů. V sedmdesátých letech se staly sídlem mozaikářských a gobelínových dílen. Dnes se této přípravce neřekne jinak než Zajícovka a probíhá zde výuka kresby a modelování pro první ročníky. Léta se tradovalo, že tyto ateliéry vznikly u příležitosti výstavy sochaře Augusta Rodina. Na základě výzkumu AVU byl však tento mýtus vyvrácen: ateliéry vznikly až po roce 1903. Rodin v Praze nicméně v roce 1902 byl a o jeho návštěvu se zasloužil Josef Mařatka (1874–1937), žák J. V. Myslbeka, který u Mistra (Rodina) v Paříži studoval. Ostatně Mařatka měl svůj ateliér také na Sedmičce, a to v ulici Na Výšinách 12.
Umělecký úkryt
Ateliérů se v naší čtvrti nacházela a stále nachází celá řada. V dobách normalizace je vybraným absolventům zajišťoval Svaz českých výtvarných umělců. Jeden z takových ateliérů bychom našli ve Sládkově 9, kde tvořil malíř, grafik a ilustrátor Josef Jíra (1929–2005), jenž byl jedním z účastníků výstavy Expo 58 v Bruselu. V době, kdy se na svah letenského kopce stěhoval československý pavilon Expa, jiné umělecké dílo dalšího absolventa AVU odtud mizelo – Stalinův pomník postavený dle návrhu sochaře Otakara Švece (1892–1955), žáka Josefa Václava Myslbeka a Jana Štursy vyletěl na podzim 1962 do povětří. Pozadí vzniku památníku připomíná film Monstrum z roku 2017. Ačkoliv socha Stalina asi zůstane nejznámějším dílem Otakara Švece, za zmínku stojí i jeho futuristická bronzová socha jezdce na závodním motocyklu s názvem Motocyklista (Sluneční paprsek), která je nyní ve sbírce Veletržního paláce. Jen pro zajímavost dodejme, že plastika se odlévala ve slévárně Franta Anýž v ulici U Průhonu 40.
Ale zpět na akademii. Právě v jejích útrobách našli někteří profesoři i svůj ateliér. Jedním z nich byl Vojtěch Hynais (1854–1925), který na škole působil přes třicet let a jehož malířské štafle v současnosti slouží jako nástěnka ve vestibulu školy. Dalším z uživatelů školního ateliéru byl i malíř Max Švabinský (1873–1962), který jej dostal zdarma k doživotnímu užívání. Oba také působili jako rektoři AVU.
Školy ve škole
AVU byla od svého vzniku pouze malířskou školou. První sochařská škola zde vznikla v roce 1896 pod vedením J. V. Myslbeka (1848–1922), jenž byl později několikrát zvolen rektorem celé akademie. K nejvýznamnějším absolventům této speciálky patřil Myslbekův žák Jan Štursa (1880–1925), který se po Myslbekově smrti ujal vedení ateliéru. Jedno z jeho děl – sousoší Práce a Humanita můžeme obdivovat v úpatí Hlávkova mostu. I Štursa se později stal rektorem AVU a s akademií spojil i nešťastný konec svého života, když se v dubnu 1925 u porcelánového umyvadla ve školní pracovně smrtelně postřelil do spánku. Po rekonstrukci budovy bylo umyvadlo odstraněno a dnes v těchto prostorách sídlí studijní oddělení. Na akademii Štursa odchoval celou generaci sochařů, kteří jsou označováni jako Štursova škola.
Řadu sochařských děl najdeme samozřejmě i na Sedmičce. Za zmínku stojí například Sedící žena od Jana Kodeta (1910–1974), která byla na Letnou přesunuta v sedmdesátých letech z Vojanových sadů, či zrestaurovaná betonová plastika s totožným názvem od sochaře Petra Šturmy (1930–1995), kterou naleznete ve Stromovce. Zapomenout bychom neměli ani na sochu Hokejisty od Zdeňka Němečka (1931–1989), která od roku 1985 zdobí vchod zimního stadionu na Výstavišti a byla sem umístěna na počest hokejového šampionátu v roce 1972, který zde československý tým vyhrál po třiadvacetileté pauze.
Co maluji, to miluji
Sportovní tematika se samozřejmě promítla i na malířská plátna. Letná a fotbal patří již více než sto let nerozlučně k sobě, což dokládají obrazy jako Fotbal (1901–1902) od malíře a fanouška Slavie Miloše Jiránka (1875–1911), který ve svém díle několikrát zachytil právě fotbalové zápasy na Letenské pláni. Podobným fotbalovým nadšencem byl i profesor AVU Jan Preisler (1872–1918), který se prý právě kvůli fotbalu na Letnou přestěhoval. Část umělců, pro něž byl sport uměleckou inspirací, se mu ve volném čase také oddávala. Například profesor AVU Jiří Načeradský (1939–2014), který často maloval běžce, cyklisty a krasobruslaře, za studií rád běhával ve Stromovce s malířem Jiřím Sopkem (1942), pozdějším rektorem AVU.
V osmdesátých letech 20. století se kolem sochaře a malíře Jiřího Sozanského (1946) vytvořilo sdružení výtvarníků a přátel boxu s názvem Box art. Spojení sportu a umění však na půdě akademie začalo klíčit ještě o několik desítek let dříve. Někteří absolventi spolu s filmaři založili v roce 1962 recesistický klub s názvem Paleta vlasti, který byl původně amatérským hokejovým týmem. Následně organizovali divadelní představení, automobilové rallye, kostýmní plesy na ledě a jiné vylomeniny. Kupříkladu během jednoho z happeningů s názvem Snídaně v trávě si nechali letadlem shodit obložené housky. Jedním z členů klubu byl i sochař a profesor AVU Hugo Demartini (1931–2010), který žil na Sedmičce a vytvořil také jižní bránu zahrady Trojského zámku.
Akademie se otiskla i do podoby trojské zoologické zahrady. Konkrétně do pavilonu Indonéská džungle, kde je instalováno
19 výtvarně pojatých umělých stromů a nespočet lián. Za dílem stojí tři absolventi akademie – Lukáš Rittstein (1973), Barbora Šlapetová (1973) a Michal Gabriel (1960), který je také autorem reliéfů dvou obličejů zdobících vrata Veletržního paláce.
Pár kroků do práce
Na Sedmičce našlo mnoho umělců i svůj domov. Kupříkladu malíř Antonín Slavíček (1870–1910), který byl v necelých třiceti letech pověřen vedením krajinářského ateliéru, žil a tvořil v ulici Dobrovského 9 a Letná mu byla častou inspirací, jak dokazují obrazy Letná v dešti (1902), Ovenecká ulice (1904) či Praha z Letné (1908). A nebyl jediný.
Ilustrátor Vladimír Fuka (1927–1977) namaloval ve spolupráci s dalšími umělci obrazy Provazochodci na Letné (1951) či Na Letenské pláni (1952). Ve svém bytě na Letenském náměstí pak v 50. letech s přáteli pracoval na svém výtvarném deníku, v němž pomocí výstřižků, skic nebo kreseb zachycoval atmosféru doby. Torzo těchto záznamů pod názvem Deník 1952 vyšlo v roce 2010 a získalo nominaci na cenu Magnesia Litera. Dalšími obrazy z našich ulic jsou například Svačina na Štvanici od Karla Postla, Vesnice Bubeneč
od Antonína Mánesa či Čtvrtek ve Stromovce od Viktora Barvitia.
Že tu jmenujeme jen samé muže? Ženám byla totiž studia umění zapovězena. Od začátku dvacátého století směly řádně studovat pouze na lékařské a filozofické fakultě. Akademie se ženám otevřela až po vzniku československé republiky, podobně jako nedaleká právnická fakulta. Jednou z prvních absolventek AVU byla malířka a sochařka Vlasta Vostřebalová-Fischerová (1898–1963), která studovala u Vojtěcha Hynaise a Jana Štursy. Ateliér měla v Malířské 9, kde nejen tvořila, ale také několik let žila. Její rané práce z dob studia jsou jak jinak věnovány Letné, Stromovce a Troji.
Bujaré oslavy
Výše zmíněné osobnosti a jejich díla jsou pouhým zlomkem stop, které akademie na Sedmičce zanechala. Mnohem více se dozvíte v knižním průvodci s názvem 220 míst AVU, jejž akademie vydává u příležitosti svých letošních narozenin. Každé z 220 zastavení je v knize doplněno ilustracemi, kterých se ujali současní i bývalí pedagogové, absolventi a studenti školy. Sami studenti mohli i navrhnout místa, jež jsou pro ně ve vztahu ke škole důležitá. Kniha je rozdělena do osmi okruhů a nabízí procházky po architektuře, významných domech, dílech ve veřejném prostoru i vnitřních prostorách AVU. Křest knihy proběhne při slavnostním zahájení oslav 1. října v hlavní budově AVU. Kniha bude následně v prodeji, jak přímo na Akademii, tak i na pultech knihkupectví.
220 let své existence si chce AVU připomenout, jak se na takové výročí patří. Oslavy započnou s novým akademickým rokem v prvním říjnovém týdnu a potrvají až do druhé poloviny prosince. „Události jsou rozloženy do sedmdesáti dnů a vychází nám to na tři události denně. Jednat se bude o robustnější akce, kam spadá například imatrikulace studentek a studentů prvních ročníků studia na AVU, a dále pak vernisáže výstav připravených k danému výročí, společenské akce či postupné odhalování zajímavých informací z archivu AVU nejen na sociálních sítích,“ prozrazuje současný rektor AVU Tomáš Vaněk. V rámci oslav proběhnou také komentované prohlídky Prahy 7, těšit se můžete i na performance, ples v KC Domovina, tematický večer filmů v Bio Oko, přednášky a mnoho dalšího. Více se o programu oslav dozvíte na internetových stránkách www.avu220.cz.
Na návštěvu do AVU
K dnešnímu dni bránu školy opustilo více než 4300 absolventů. V současné době je na akademii možné studovat intermédia a nová média, malířství, sochařství, grafiku a kresbu, architektonickou tvorbu či restaurování výtvarných uměleckých děl malířských nebo sochařských. Tato rozmanitá nabídka oborů je především výsledkem koncepční reformy, o kterou se v devadesátých letech zasloužil bývalý rektor a profesor AVU Milan Knížák a sbor nových pedagogů, do něhož krom jiných patřil i již zmíněný Hugo Demartini, Jiří Načeradský či Jiří Sopko. Vedoucí pedagožkou se v devadesátých letech stala také první žena profesorka Jitka Svobodová, která vedla výuku v ateliéru Kresby. „AVU prochází v posledních pěti letech další reformní fází ve způsobech výuky, přístupech k ekologickým a etickým otázkám ve vztahu k současné společnosti. Ve srovnání s minulostí je ve vedení ateliérů i školy jako instituce mnohem více žen umělkyň a teoretiček než dříve. AVU si pěstuje velmi svobodné a otevřené prostředí ve vztahu k pojmům rovnosti a sociální empatie,“ dodává Tomáš Vaněk.
Do přeci jen mírně uzavřeného světa akademického umění však můžete proniknout i mimo narozeninové veselí. V hlavní budově najdete i Galerii AVU, kde několikrát do roka probíhají výstavy studentů, absolventů, ale i přizvaných hostů. K vidění jsou poté od pondělí do pátku od 10 do 18 hodin. Každé léto pořádá AVU letní akademie malby a sochy nejen pro dospělé a během roku i vybrané přednášky pro veřejnost. V útrobách hlavní budovy také sídlí restaurace – Klub AVU, kde se běžný smrtelník může najíst a napít. V čase klauzur, tedy výstav prací aktuálních studentů akademie, které probíhají dvakrát do roka (většinou v lednu a v květnu), se pak právě v těchto prostorách nejvíce mísí svět pozorovatelů umění a těch, kteří jej vytvářejí.
Ve slunných dnech během školního roku si pak můžete posedět na zahrádce klubu či navštívit i zadní stranu školy a skrze prosklené stěny nakouknout do tvůrčího procesu. Právě tato zadní strana budovy je pro rektora Tomáše Vaňka oblíbených místem na AVU. „Má v sobě klid a živost zároveň, vyjadřuje faktickou prostupnost a vstřícnost, jak pro sluneční paprsky, pro pohledy těch, co pracují uvnitř, tak i všech kolemjdoucích.“ A které místo na AVU je to vaše?
Více o akademii a programu oslav zde: www.avu.cz, www.avu220.cz
Po stopách architektů
Architektura se stala součástí osnov na AVU již v roce 1842, na škole tak působily významné postavy jako Jan Kotěra, Josef Gočár, Jaroslav Fragner nebo po roce 1990 Emil Přikryl. Sama Sedmička je téměř lexikonem moderních architektonických stylů. Najdeme zde více než tři sta významných staveb například od těchto autorů:
Kamil Roškot (1886–1945) – student architektury u J. Kotěry, architektonicky se podílel na staré budově Ministerstva vnitra Nad Štolou 3 a o pár kroků dále
je jeho dílem i dům v Čechově ulici 29.
Jaroslav Gruber (1905–1959) – Gočárův žák, navrhl nájemní domy v Ovenecké ulici 23, 25, 27, 35 a 37 a v Haškově ulici 1, 3, 5 a 7.
Eugen Rosenberg (1907–1990) – autor dvou funkcionalistických domů v Antonínské (421 a 422), dále domů na Milady Horákové 56, v Letohradské 52, v Schnirchově 29, na Ortenově náměstí 9–10 a U Průhonu 16. Svůj ateliér měl ve Veverkově ulici.
Stopy rektorů
Jan Kotěra (1871–1923) navrhl v ulici U Akademie Školu architektury, je také autorem Suchardovy vily ve Slavíčkově ulici v nedaleké části Bubenče.
Josef Gočár (1880–1945), Kotěrův žák, který budovu Školy architektury dokončil. Navrhl také činžovní rohový dům u Hlávkova mostu v ulici Bubenská 3 a činžovní dům v Heřmanově ulici 9.
Vratislav Nechleba (1885–1965) byl rektorem celkem čtyřikrát a žil v Kamenické 39.
Jaroslav Fragner (1898–1967) stojí například za architektonickým pojetím planetária.
Symboly AVU
Minulý rok vyhlásila AVU soutěž na novou vizuální identitu školy, která by jasněji vyjadřovala hodnoty a vize, kterými škola žije dnes a které mají přesah do budoucnosti. Vizuál, jejž navrhlo vítězné grafické studio 20YY Designers (stejné studio, které již pátým rokem tvoří grafickou podobu Hobuletu), je založen na speciálním fontu – AVU Variable, tedy kompletní sadě znaků abecedy jedné velikosti a jednotného stylu, jejíž každé písmeno, číslice i znak obsahuje ve větší či menší míře symbol srdce. Dosavadní znak AVU, který v devadesátých letech navrhl tehdejší rektor Milan Knížák (1940), se skládal ze stylizovaného heraldického českého lva s modrými srdíčky na končetinách, hlavě a hrudi. Nový font si můžete zdarma stáhnout a sami ho i ve svém počítači používat.
AVU na plátně
Dokumentární film Restaurátoři na Mostecku (1967) zachycuje restaurátorskou metodu školy profesora Slánského (1900–1980), který ji na AVU založil. Následujícího roku vznikl film Nejkrásnější věk, režiséra a absolventa sochařství Jaroslava Papouška (1929–1995), jehož děj i zasazení do prostředí sochařského ateliéru vychází přímo z jeho studentské zkušenosti. Nový film o akademii ve vztahu k fenoménu talentu by se měl začít natáčet letos na podzim.
Sedmička umělcům
Radnice poskytuje od roku 2018 mladým absolventům takzvané startovací ateliéry, které se nacházejí v nejvyšším patře budovy v ulici Františka Křížka 38. Ateliéry nesou in memoriam jméno malířky a pedagožky Šárky Trčkové (1965–2015), která zde sama tvořila. Další ateliéry se nacházejí v Pražské tržnici v halách č. 14 a 18, kde tvoří například Jan Kaláb (1978). S absolventy, studenty i odbornými asistenty AVU rádi spolupracujeme také prostřednictvím časopisu Hobulet. V minulosti mu vtiskli svůj rukopis například Ondřej Basjuk (1983), Josef Bolf (1971), Svetlana Fialová (1985), David Böhm (1982), Jiří Franta (1978), Eva Koťátková (1982), Jiří Kovanda (1953), Marek Meduna (1973) aj. Ostatně tento text o akademii ilustroval sám rektor Tomáš Vaněk (1966).
Co je pro mě AVU?
„Dnes je samozřejmě chápání výtvarného umění, koncept výuky a zejména používané techniky a technologie zcela odlišné od dob slavných mohykánů Hynaise a Myslbeka. Ale jedno zůstává společné, úsilí vytvořit co nejlepší podmínky k rozvoji talentovaných zájemců o umění. Letmé listování almanachy a registry nám nemilosrdně připomene, že sice jenom tak deset umělců za generaci s odstupem času na umělecké scéně opravdu obstojí a dnes něco znamenají, ale i ti ostatní učitelé a absolventi přispěli nepominutelně k rozlivu pestrého a různorodého světa umění a k humanizaci a kultivaci společnosti. A snad akademie čestně dostála své roli i po zásadní reformě v roce 1990 a ovlivnila i atmosféru čtvrti, ve které již po léta na ,bubenečském Montmartru‘ působí,“ říká historik umění Jiří T. Kotalík, bývalý rektor AVU, který v čele akademie zasedl dokonce třikrát a působí zde již téměř čtyřicet let.
„Při slově AVU se mi vybaví ženský charakter daného slova, vždy je to ta AVU, ta alma mater, ta škola, ta instituce, ta budova, ta výuka, ta vůle, ta empatie, ta chuť, ta drzost, ta síla,“ zdůrazňuje současný rektor Tomáš Vaněk.
„Na AVU jsem poprvé vstoupil ještě jako středoškolák podívat se na klauzury. První a nejsilnější dojem byla vůně v hlavní budově. Do té jsem se zamiloval a věděl, že chci na tu školu chodit. Neomrzela mě za celou dobu studia a fascinuje mě i teď, když na AVU dokončuji doktorandský program. Možná by se měl otevřít nový ateliér zaměřený jen na vůně,“ vzpomíná umělec David Böhm, který od června 2015 připravuje v Hobuletu stránku pro děti.
