Jaké byly Holešovice vašeho dětství?
Bydlím tady s přestávkami sedmdesát let. Už bych odsud nešla, protože to je báječná čtvrť, obchody všude, blízko do města, dobří lidé… Když jsem byla malá a dívala jsem se ven na ulici, stála tam asi tři auta. Ale zato často projeli koně. Škola končila v jedenáct a my mohly být do oběda na hřišti. Neměla jsem hodinky, vždycky jsme se ptaly a pak jsme utíkaly, abychom to stihly. Jednou jsem utíkala přes Kostelní ulici a málem jsem vlítla pod auto, houkalo na mě, viděl to tatínkův známý a já dostala doma hrozně vyhubováno. Potom mě za trest maminka čtrnáct dní vodila do školy, což byla v té době velká ostuda.
Tam, kde je teď hotel Belveder, byl jeden biograf, druhý zezadu ve Veletržním paláci, než vyhořel, tam jsem viděla Jánošíka. Celkem bylo v okolí asi pět biografů. Na Letné nebylo zdaleka tolik psů, takže se po nich nemuselo tak uklízet, a té restauraci jsme, nevím proč, říkali Bulinova. Tenkrát tam byl altánek, který je tam vlastně pořád, a v něm se hrálo. Lidi si samozřejmě nesedali do trávy, to neexistovalo. Laviček bylo málo. Takže když se šlo po Letné alejí nahoru, nalevo byly skládací židličky dole propletené drátem, aby je nikdo neukradl a asi za dvacetník jste si tam mohla sedět, jak dlouho jste chtěla. Kolem chodila babka s taštičkou, která ty dvacetníky vybírala. Ze Štefánikova mostu na Letnou vedly pohyblivé schody a lanovka na kolejích, kterou obsluhovala rodina Červinkových. Jejich dcera se mnou chodila do školy. Z lanovky zbyl ještě kousíček zábradlí v trávě.
Bydleli jste před válkou přímo v tomhle bytě?
My jsme nejprve bydleli na Starém městě, a teprve když tatínek vydělal nějaké peníze, to mohlo být tak v roce 1934, koupil tenhle dům. Ten žluťásek i ten zelený barák naproti se stavěl později. Byly to první domy s dálkovým topením, které provozovala holešovická elektrárna. Báječná novinka! Okna jsme měli natřená krásně namodro, tatínkovi se hrozně líbila. Tenkrát se ještě nejezdilo na chaty. Takže jsme byli buď tady, nebo jsme jeli na čtrnáct dní někam na dovolenou. Nejčastěji do Krkonoš. Nebo se třeba v neděli, protože soboty nebyly volné, sedlo na vlak a jelo se třeba do Dobřichovic, odtamtud se šlo do Řevnic a na Jíloviště, tam jsme dostaly bublinkovou limonádu a jelo se zas domů. Na to jsem se vždycky těšila, jestli bude červená, nebo žlutá.
Řadu let jste pracovala jako kameramanka, ale původně jste se vyučila fotografkou. Proč jste se vlastně rozhodla pro fotografii a později pro kameru?
Jediné, co se nám po válce vrátilo od známých, byly právě fotografie. Vrátilo se nás pět žen a zahynulo nám šestatřicet příbuzných. Najednou jsem na těch fotografiích objevila příbuzné, kteří už nežili. To mě tak strašně dojalo, že jsem si řekla: „Tohle je ono.“
Takže je pro vás fotografie i filmový snímek záznam paměti…
Ano, je to tak. A dodneška nemám ráda, když jsou fotografie jenom na počítači, protože se můžou ztratit. Jak toho mám na tabletu hodně, zajdu do Langhansu, tedy Škody, a nechám si to vyvolat, abych si mohla dělat rodinná alba.
Máte pocit, že digitální fotografie obor degraduje?
Ten obor je úplně zničený, protože každý si udělá selfíčko, cvakne a je to. U nás hrálo roli světlo, kompozice, detektivka se svítila jinak, noc se svítila jinak, já jsem to ještě jednu dobu přednášela v kulturním domě na Žižkově, dneska už o to nikdo nestojí. To bylo pro ty, co potřebovali potvrzení, že jsou vyškolení a mohli fotografovat svatby před kostely. Dneska si každý myslí, že fotografie není umělecký obor…
Ovšem v padesátých letech také nešlo jen o umění…
Za komunismu se pořád někdo vítal a my jsme museli udělat na Muzeum deset krát deset metrů velikánského Klementa Gottwalda. Strávili jsme nad tím den a noc. Metr dlouhé role fotopapíru, vývojka hodně řídká, pořád jsme s tím točili, aby to bylo stejnoměrně vyvolané. Potom jsme to napínali v nějakém kině a při slepování se zjistilo, že jedna půlka nosu je světlejší než ta druhá, tak to tam na štaflích doretušovávali, aby Gottwald vypadal tak, jak má. A když měl přijet Kim Ir-sen, zase jsme museli do rána udělat padesát tisíc pohlednic. Tak zase všichni učňové zůstali, ráno jsme byli úplně vyřízení a hned jsme šli na ranní šichtu…
V televizním pořadu Průvan jste řekla, že jste nikdy neporozuměla tomu, proč by kameramanku neměla dělat žena. Proč myslíte, že tuto profesi stále ovládají muži, přestože emancipace i technika prošla značným vývojem?
Pánové prominou, ale myslím, že za to může jejich ješitnost. Prostě mezi sebe nechtěli ženy pustit. Asi proto, že to dříve byla taková dobrá profese. Na Barrandov třeba vůbec ženy nemohly. Protože tam se napřed muselo asistovat u kamer, které sotva unesli ti muži. Jednou jsem asistovala u Otvírání studánek Bohuslava Martinů. Chodili jsme po Beskydech s kameramanem Harvanem, se kterým jsem se znala z fakulty. Oni mě tolerovali, protože jsem napřed přenesla přes kopec stativ, potom jsem šla pro kameru… Dohromady to vážilo padesát kilo. To, že jsem byla jediná kameramanka v oboru, jsem netušila. Musím se pochlubit. Když jsem natáčela pana Wericha, on na mě koukal a říkal: „Hele, camerawoman!“
Měly vaše děti rády prostředí televizních studií?
Jednou tam byla dcera, protože neměla kde být, a my jsme zrovna točili Srncovo Černé divadlo. A protože jsem dceru občas strčila do komory, když zlobila, jen jsme tam přišli a ona viděla všechny v černém, řvala: „Já jsem ale nezlobila!“ (smích)
Jak se vám dařilo skloubit práci s rodinným životem?
Velice těžko. Já vím, že tím děti hrozně trpěly. Ale vyrostly. Díky mamince jsem měla vždycky navařeno. Já jsem většinou co nejrychleji udělala francouzské brambory. Brambory, salám, hotovo, paprika…
(Pavel Štingl: Já si pamatuju, že byla vždycky tatranka.)
To také. Mně říkali Tatranková královna, protože co si můžete dát během krátké přestávky? Oni si dávali vždycky utopence a něco tvrdého, já kafe a tatranku. Mně alkohol nechutná. Tatranka vás nasytí na dvě hodiny.
Ale s Jurijem Gagarinem jste si musela alespoň připít…
To ano. Je to jediný člověk, který mě opil! (smích) Jeli jsme se Zvědavou kamerou točit dokumentární pořad do Ruska. Vedl to pan Branislav, který nedávno zemřel. Já jsem dost často točila ve státech, kde se platilo rubly, ne dolary (smích). Tam jezdili jiní. Ten pořad se jmenoval Viděl jsem Zemi jako modrý míč. Čekali jsme v hotelu tři dny, a když jsme konečně mohli za Gagarinem vyjet a točit ho, vyšlo najevo, že do kosmu měl letět Titov. Ale Titov měl ten den vysoký tlak, takže to nešlo a Gagarin ho zastoupil. Tím pádem se jejich manželky neměly rády. Když jsme se loučili na vyslanectví, Gagarin tam taky přijel, takhle mě chytil, jak oni to umí: „A teď si se mnou musíš vypít stakan vodky.“ A tak abych ho neurazila, vyklopila jsem to do sebe a střízlivá jsem byla až druhý den na letišti.
Možná dobrodružnější než zahraniční cesty byl pro vás jako kameramanku 21. srpen 1968…
Točila jsem v ulicích s Otkou Bednářovou, pozdější disidentkou. Nad ránem pro mě přijeli: „Pojď, jedeme točit, přijeli Rusáci.“ Měla jsem totiž kameru nafasovanou. Ty, co dělali inscenace, kamery doma neměli. Dojeli jsme k předsednictvu vlády na Klárově, zrovna se rozednívalo, najednou přijel autobus a z něho vyskakovali po zuby ozbrojení vojáčkové, kteří nás přijeli osvobodit. Tak jsem to na ně namířila a točím, vtom jeden vyběhl, takhle mě chytil za ruku a chtěl s kamerou bouchnout o zem. A protože šli zrovna dělníci do práce, najednou na mé ruce viselo několik dalších. Tak jsme tam bojovali, a protože měl dotyčný ještě jiný úkol – zatýkat předsednictvo vlády –, naštěstí se na mě vykašlal. Jenže to přes ty davy lidí viděl redaktor Neklan a myslel si, že mě zastřelili. Takže potom v rádiu ohlásili, že asi nežiju, maminka to slyšela na chatě a bylo to hrozné. Tehdy jsem natočila jen ten autobus, pak se to odvysílalo, někdo to ukradl a emigroval do ciziny.
Zažila jste čtyřicetiletý vývoj kameramanského řemesla. Jak radikálně se změnilo?
Změnilo se úplně! Byla třeba taková cenzura, že aby něco nevhodného stihli vystřihnout, odvysílali to až s tříminutovým zpožděním, takže jste pořád měli dojem, že jde o živé vysílání… Živě šel jenom sport! Než se pořad předal, koukal se na něj vedoucí Krhůtek, takže když měl někdo v komparzu křížek na krku, musela jsem jít za ním a říct mu: „Prosim tě, dej si to dozadu.“ A když se ptal proč: „Protože by mě vyhodili z televize.“ Jednou mi seděla v komparzu nějaká slečna s šesticípou hvězdičkou, a když jsem jí řekla, ať si ji dá na záda, ohradila se: „A dyť vy ani nevíte, co to je!“ „Ale vim!“ řekla jsem (smích). Pak přijela z Ruska nějaká sopranistka, měla v dekoltu obrovský pravoslavný kříž, a nic. Nikdo jí nevynadal….
Co pro vás vlastně znamenalo židovství. Jak víru prožívala vaše rodina?
Velice vlažně. Tatínek byl z Votic a tam se o tom prostě nemluvilo. Byl typický pražský židovský podnikatel, který chodil do Sokola a slavil s námi Vánoce. Ve škole jsme měli rabína, který pořád při přednáškách jedl banány. Já jsem zlobila a dostávala poznámky, a tak tatínek řekl: „Víš co, jste chudokrevný, budete chodit na hřiště.“ A tím naše náboženství skončilo. Takže k němu žádný vztah nemáme. Po válce jsme nikdy nikam nevstoupily. Dílem i ze strachu z antisemitismu. Jenom do Svazu mládeže. Maminka chtěla, abychom chodily mezi mladé lidi a rozveselily se. Ale ve Svazu se pořád jenom tancovalo při harmonice a zpívalo a vlastně do nás politiku nelili.
Nebyli jste věřící židé, ale pro svůj původ jste trpěli. V říjnu roku 1941 jste byli povoláni do transportu…
Když přišel Heydrich, měl vyklidit židovské občany, ale protože ještě nebyl Terezín, prvních pět tisíc Čechů posílal do ghetta v Lodži, takže my jsme odjížděli jako třetí transport z nádraží Bubny. Dojeli jsme v noci do nějakého místa, nevěděli jsme, kde jsme, a hnali nás až do ghetta, pak do škol, na slamníky, později na palandy, do místnosti trochu menší než tahle, kde nás bylo jednadvacet. Já jsem měla s sebou aktovku a v ní třetí díl Káji Maříka, kde se neustále mluví o jídle. Už jsem ho nikdy nevyndala. V Lodži byl hrozný hlad. Co je hlad, nikomu nevysvětlíte. Když v žaludku nic není, tak se neustále svírá a bolí – čili hlad bolí. V Lodži jsme nejprve nafasovali 20 deka chleba na den, pak už jenom 18, z toho vždycky něco ukradli… My jsme měly se sestrou plátěný pytlík, nakrájely to na kostičky a každou hodinu, to jsme si hlídaly, jsme si vzaly jednu.
A rozprodávali jste maminčiny večerní šaty a kabelku…
Ano, protože jsme měli s sebou jenom 50 kilo věcí. V Lodži místní zůstali, v ulici Bazarnaja byl bazar, kam tatínek chodil a prodával, co šlo, třeba maminčinu kabelku, a dostal za ni ghetto peníze, za které koupil u zadního vchodu do kuchyně šlupky od brambor – ty se umyly, spařily, rozemlely, místo mouky jsme do nich přidali kávovou sedlinu a nadělali z nich placky. Nejprve ani nebylo na čem je usmažit, ale později jsme získali i pánvičku. Jíst se to nedalo, bylo to příšerně hořké. Se sestrou jsme chodily šít německé uniformy. Přišívaly jsme knoflíky a dělaly dokončovací práce, protože polské děti, které tam byly před námi, dostávaly o polívku navíc, když byly u šicího stroje. Neustále jsme zpívaly jejich odrhovačky. A také písničky Voskovce a Wericha. Ale i my jsme jednou dostali balíček. Od strýce Bertolda, který napsal: „Pozdravujte strejčka Nechlebu.“ Dostali jsme půl kila chleba, úplně zeleného a plesnivého, tak jsme ho namáčeli a jedli, aniž bychom tušili, že to byl vlastně penicilin. (smích)
Jak se vám vlastně podařilo zůstat spolu?
Měly jsme heslo: Zůstat pohromadě. Maminka byla s námi i v Oświęcimi, ale nikdo nesměl vědět, že jsme rodina. To nám tam někdo našeptal: „Neříkejte, že jste rodina, řekněte si úplně jiná data narození.“ A na selekci nám zas našeptala jedna Slovenka: „Není vám ještě čtyřicet a je vám víc než šestnáct.“ A byla pryč. Takže jsme ji poslechly. Mně nebylo šestnáct, mamince bylo už přes čtyřicet, no a přežily jsme. Potom jsme měly pokračovat na další lágr, maminka měla zanícený palec a stržený nehet na ruce a hrozně jí to hnisalo, ten nehet už jí nikdy nedorostl… Měla to obvázané a Němec ji vyřadil. Ale maminka se najednou utrhla z místa, kam ji postavili, šla k tomu Němci a perfektní němčinou, protože žila za Rakouska-Uherska, říkala: „Já chci pracovat pro Němce!“ A oni se začali chechtat a řekli: „Tak jděte taky!“ A maminka šla s námi. A teď to řekni ještě s tím prstýnkem…
Edita: To bylo na začátku, když oddělili muže a ženy už zůstaly samy a musely si všechno svléct, Němci jenom koukali vlevo vpravo, no a maminku dali doprava, takže bylo jasné, že jde na smrt, my jsme byly spolu někde vlevo. A já jsem měla tady na tomhle prstě osmikorunový stříbrný prstýnek od kamarádky, který mi nešel dolů, protože jsem ho nesundávala několik let. Ale když maminka viděla, že ke mně přiskočila jedna z ženských, které tam měly službu, a chtěla mi ho strhnout, přiběhla mi na pomoc a už u nás zůstala stát. Ta její skupina šla samozřejmě do plynu.
Co se stalo s tatínkem?
Věra: Tatínek šel v Oświęcimi do plynové komory. Po první selekci. Stáli jsme na rampě, tatínek byl hrozně vysoký a vyhublý. A jediné, co nám řekl, bylo: „Děti, držte se.“ A dal nám, co měl v botě schované celou válku, rozšlapaných deset říšských marek, někde je tu ještě mám…
A zůstalo vám něco, co jste si vzala s sebou ještě z Prahy? Přežila nějaká věc?
Ne ne. Protože jsme byli v Oświęcimi. Nepřežil ani ten Kája Mařík. (smích) Ale ještě bych k tomu dala takovej happyend, moc hezký. To už jsme za Lodží, Oświęcimí, Magdeburgem, , kdy nás pak zase otevřenými dobytčáky vezli dál od fronty, seděli jsme ve vagonu, v hrozném horku, bylo nás tam padesát. Projížděli jsme Mannheimem, vlak na chviličku zastavil, protože kolej byla obsazená, kolem šel nějaký kluk a německy říkal: „Podívej mami, tady jsou opice!“ A myslel to vážně. Že jsme opice z cirkusu… Ale já chtěla říct něco hezčího. Když jsme konečně popojeli, bylo tam pole s rajskými jablíčky. Němci vyskočili, vzali si pro sebe a hodili do vagonu i pro nás. A česká skupina chytila tři rajčata. Mně bylo zrovna v ten den šestnáct, oni to všechno plíškem rozkrájeli a všichni mi ten svůj díl dali… To byly moje nejhezčí narozeniny.
Myslím si, že se stále málo mluví o tom, jak vypadal návrat z lágrů. Jak vypadal ten váš?
Vracely jsme se až 6. června. Seděly jsme nahoře na korbě náklaďáku, čekaly jsme, jak nás budou všichni vítat, jenže nás nikdo nevítal, protože už bylo dávno po vítání, a my neměly kam jít. Dali nás na první noc do nějaké školy v Braníku a my jsme naříkaly, že chceme spát v peřinách.
Měly jste se kam vrátit? Nebyl váš byt obsazený?
Byl. Dostala ho paní doktorka Fořtová, protože při jediném náletu na Prahu jim vypadla okna. A v bytě, co dnes bydlí sestra, bydlel esesák a kolaborantka. Museli pryč, národní výbor to zapečetil, poslal dekret, dostal to někdo na jeden den a ukradl, co tam ještě bylo k ukradení. Ale kdo to byl, to nevíme, nás už tohle vůbec nezajímalo, my jsme hlavně chtěly nějak žít. Zůstalo tam jen pár kousků starého nábytku a gramofon na kliku.
Pak tam jednu dobu bydlela spousta lidí, kteří se vraceli z lágrů ještě po nás. Maminka seděla asi půl roku u rádia a čekala, zda budou mezi těmi, co se vrátili, jmenovat i našeho tatínka. Nevrátil se, ale v bytě nás jednu dobu bydlelo asi patnáct a pes Ben.
Některé vaše vzpomínky, například pro dokument Ghetto jménem Baluty natáčel také váš syn. Jaká jste před kamerou?
Tisíckrát radši za kamerou než před! Jednou jsem musela něco povídat před kamerou a profesor Kovářík, vedoucí dětského vysílání, mi říkal: „Už tě tam nikdy nepozvu! Ty máš strašnou češtinu!“ A mám pokoj. Já mám hroznou trému, když mluvím do mikrofonu a slyším svůj hlas.
Věra Štinglová se narodila 26. srpna 1928 a vyrostla v Holešovicích, v sekularizované židovské rodině.V roce 1941 byla rodina deportována do ghetta v polské Lodži. V srpnu 1944 válečná anabáze pokračovala do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka, kde byl otec vybrán na špatnou stranu při první selekci. Za necelý měsíc byly sestry s maminkou odvezeny do koncentračního tábora Bergen-Belsen a nakonec do muniční továrny Polte v Magdeburgu, odkud byly vyhnány na pochod smrti. Dočkaly osvobození a do Prahy dorazily 6. června 1945. Patřily mezi 274 českých Židů (z 5000 deportovaných), kteří život v Lodži přežili.
Věra Štinglová se po válce se vyučila fotografkou, později vystudovala obor kamera na FAMU. Od roku 1956 natáčela pro Československou televizi, zejména dokumenty Zvědavá kamera a pohádky a pořady pro děti. Za 40 let své praxe se podílela na vzniku zhruba 1800 pořadů. Natočila také desítky rozhovorů s pamětníky holocaustu pro digitální videoarchiv nadace Stevena Spielberga Survivors of the Shoah.