Do Česka přijela za prací, ale záhy se zamilovala. „Svého manžela jsem potkala na autobusové zastávce, když jsem se ho ptala na spoj. To bylo v roce 2007, pak jsem byla přes rok doma na Ukrajině a on mi telefonoval, posílal mi věci a podporoval mě,“ vzpomíná na začátek svého vztahu Vasylyna Kofránková. S Jaromírem Kofránkem se nakonec vzali. Ministerstvu vnitra pak trvalo přes rok, než posoudilo její žádost a udělilo jí přechodný pobyt. Po svatbě bydleli manželé na Letné. Pan Kofránek ale koncem roku 2016 zemřel a pronajímatelka nemovitosti se navíc rozhodla byt rekonstruovat pro vlastní potřeby. Najednou toho bylo všeho moc – smrt manžela, akutní nutnost hledání nového bydlení, vyřizování nejrůznějších formalit a péče o šestnáctiletého syna Romana.
Přestože Vasylyna vládne češtinou poměrně dobře, její specifický přízvuk se při hledání nového podnájmu stal nepřekonatelnou překážkou. Nakonec se synem zakotvila v obecním sociálním bytě azylového domu. Pěna dní zdaleka nevoněla po šampaňském, běh času se ale přeci jen ustálil a Vasylyna, původně vyučená vlaková průvodčí, našla místo v kuchyni v bistru na Letné a zhruba po roce jí a synovi přidělila bytová komise radnice městský byt.
Od smrti manžela pracuje paní Kofránková již ve třetím občerstvení na Sedmičce. Minimální mzda, dlouhé směny ani nedávná hádka s kolegyní kvůli Vasylynině původu ji přesto nepřipravily o potěšení z drobných radostí: „Se sousedkou si dáme kafíčko a popovídáme si, zajdu se podívat za manželem na hřbitov, s kamarádem na procházku po okolí, přes internet sleduji ukrajinskou televizi,“ vypočítává Vasylyna.
Válka sužující Ukrajinu ji trápí, záměrně ale konflikt nesleduje. Je navíc daleko od jejího rodiště, kam jezdí tak dvakrát do roka – když jí to finance a časově náročná práce dovolí. S domovinou je nadále ve spojení ale i jinak. Kdykoliv může, posílá do rodného Kosivu v Ivanofrankivské oblasti něco na přilepšenou. „Je pro mě až nepochopitelné, co vše se v Česku již má za nepotřebné a k vyhození. Autobusem přitom můžete na Ukrajinu poslat i pračku.“ Svou pomoc ale nezaměřuje jen na východ, z bistra nosila zbylé potraviny a vyřazené porce jídla bezdomovcům. „Můžete být pyšní na to, jak u vás mají muži v úctě ženy. To my na Ukrajině neznáme. Ale ta spousta lidí žijících na ulici, tomu nerozumím.“
Nejvíce jí v Praze chybí čas. „Pracuji i šest dní v týdnu, takže nechodím do kostela tak často, jak bych chtěla. Také mi samozřejmě chybějí některá naše jídla, ale pirožky nebo rybu po našem si uvařím sama a třeba vezmu svým přátelům na zahrádku. Jsou to vlastně samí Češi,“ uzavírá Vasylyna. A možná přibudou i další přátelé – letos totiž Vasylyna plánuje kypřit záhonky také na nedaleké Prazelenině.