Odkud pramení váš zájem o památky?
Já pocházím z Českých Budějovic a historický střed tohoto města je jedna velká památka. Když vidíte to krásné náměstí vroubené loubím renesančních domů, je to prostě zážitek, který si s sebou nesete celý život. Je to dodnes to nejkrásnější náměstí, které znám, ale ne jediné.
Jezdila jste jako malá po památkách v okolí? Co na vás nejvíc zapůsobilo?
Jezdili jsme na školní výlety na Hlubokou, do Krumlova, na Rožmberk. V jižních Čechách nebylo místo, které bychom nenavštívili. Nemohu ale říct, co bych měla nejraději. Každé místo je svým způsobem půvabné, ať je to středověk, nebo novodobější – jsou to místa přesně vymyšlená v souznění s krajinou. A právě soulad s krajinou bohužel velmi postrádám u moderní architektury včetně příměstských městeček. Krajina je zde urbanizací velmi narušená. Všichni developeři hledají stavby na zelené louce, místo aby se využívaly třeba bývalé areály JZD, které chátrají, a nikoho to nezajímá, stejně jako ukrajování zemědělské půdy.
Díky vám se Český Krumlov dostal jako jedno z prvních českých měst na seznam památek UNESCO. Jak se to stalo?
Já jsem k tomu přišla tak trochu jako slepý k houslím. V únoru 1990 vyhlásilo Hnutí za občanskou svobodu nábor nezávislých kandidátů pro volby v roce 1990. A já jsem si do svého volebního programu dala záchranu Českého Krumlova. Sepsala jsem to, natočila pětiminutový spot. Ředitel zámku Pavel Slavko, který nastoupil do Krumlova někdy v roce 1988, zdědil zámek i zahradu ve velmi zanedbaném stavu. Totéž platilo i o samotném městě s chátrající krásou renesance. Pořád jsem si říkala, jak je možné, že to ti lidé nevidí, jak to všechno chátrá, pak jsem si uvědomila, že když něco vidíte každý den, tak jste lhostejný. Spot měl velký úspěch, následoval mítink v Českých Budějovicích a pak během dvou let asi 40 výjezdů do Krumlova za novým starostou, se kterým byla úžasná spolupráce.
Jak jste vlastně tehdy dopadla ve volbách?
Dostala jsem 16 tisíc hlasů, nejvíc ze všech, ale jako hnutí jsme zvoleni nebyli – nicméně program mi zůstal. Zainteresovala jsem předsedu komise UNESCO, který v lednu 1991 Krumlov navštívil. V rámci Syndikátu novinářů jsme založili Klub kultury a během dalších dvou let jsme uspořádali řadu výjezdů a tiskovek. Samotné město potřebovalo po listopadu nějakou výzvu a tou byl najednou můj program.
Co bylo nejtěžší?
Nebát se otevřít neznámé dveře, za kterými nevíte, kdo sedí a zda bude schopen vás vyslyšet. Jinak se to totiž dělat nedá, žádná překážka není překážkou, pokud jste přesvědčená, že se nemůžete vzdát. A já jsem zvyklá, že když jdu, tak se nevracím, a to i při procházce. Nikde se nezastavuji, jdu a jdu a jdu… (smích)
V souvislosti s Krumlovem a UNESCO se často mluví o otáčivém hledišti…
Ano, to monstrum do té barokní zahrady totiž vůbec nepatří. Kdysi dávno vymyslel jeden schopný inženýr zdejší otáčivé hlediště jako oživení, kapacita ale tehdy byla 60 lidí. Když se v roce 1990 zjistilo, že hlediště potřebuje rekonstrukci, rozhodlo se o navýšení jeho kapacity. Přitom ten původní projektant byl proti, stejně jako šéf zámku. Náhradní místo se hledalo tak dlouho, až žádná volná nebyla, tak je to v té zahradě stále. Jihočeské divadlo hlediště vehementně brání, protože je to přece jen zajímavý příjem do jejich rozpočtu. V Litomyšli to vyřešili ponořením hlediště do podzemí, odkud vyjede jen v době slavností. Je to samozřejmě technicky náročné, ale stačí osvícenec v čele města. Komise UNESCO termín na vyřešení problému s hledištěm v zámecké zahradě už několikrát prodloužila. Ale klidně se může stát, že jim jednoho krásného dne dojde trpělivost.
Krumlov ovšem není jediné místo, které jste pomáhala zachraňovat…
Na podzim 1994 jsem si v novinách přečetla o situaci v Kuksu, kde již od roku 1970 probíhala rekonstrukce, a že by potřeboval 20 milionů Kč. Ještě před Vánocemi jsme se tam s kolegou z Mladé fronty vypravili. Kolega pak napsal velký článek a já dlouhý dopis ministru financí Kočárníkovi se žádostí o mimořádný příspěvek z rozpočtu. Odpověděl krásně, že to nelze. Ale my jsme vytrvali. V roce 1996 jsme uspořádali výstavu a rok předtím jsme všechny materiály poslali komisi do New Yorku, která dávala dohromady seznam 100 nejohroženějších památek světa. Ve spolupráci s malířkou Monikou Abbottovou, která se provdala do USA, a řadou dalších lidí se nám podařilo Kuks na tento seznam v roce 2000 dostat. Peníze na Kuks se díky ministerstvu kultury nakonec našly, ale bohužel ani koruna na zdejší betlém. Žáci z kamenicko-sochařské školy z Hořic ho jeden rok přijeli očistit od mechu, tím to ale skončilo. Spadem ovzduší nejspíš tato unikátní barokní památka zanikne.
Intenzivně jste se věnovala také české barokní krajině….
Ano, pracovala jsem na tom od roku 2001. Zmonitorovala jsem si celou republiku, fotograf najezdil více než 8 tisíc kilometrů, nafotili jsme 500 fotek. Pamatuji si, jak jsme kolem Telče chodili po polích a fotili boží muka. A tehdy mi vyprávěl ministr Jehlička, že snad budou muset chránit každý křížek, každá boží muka, protože tehdy se tyhle památky kradly a odvážely do zahraničí. S pomocí a finančním zajištěním ministra jsme v roce 2009 uspořádali výstavu Zapomenuté klenoty v krajině, kterou v Nostickém paláci navštívilo přes dva tisíce lidí. Výstava měla pět částí. Jedna byla věnována božím mukám ve vinicích, další Šumavě – kde vedení národního parku zajistilo opravu všech sakrálních objektů v celém parku. Dnes je většina exponátů uskladněna ve skanzenu v Chanovicích a čeká na svůj další osud.
Jak hodnotíte obecně vztah naší země k památkám?
Současná výchova jak v rodině, tak ve škole mnoho věcí zanedbává, děti mají počítače, ale co vědí o minulosti své země? Dějepis má velice omezené hodiny ve školním rozvrhu. Ale hlavně hodně věcí je zkorumpovaných a pořád převládá myšlenka, že trh vyřeší vše. Já jsem opravdu věřila, že se tahle země bude vyvíjet v duchu idealistického přesvědčení Václava Havla, ale všechno je jinak. Ten polistopadový étos je úplně v háji. Slyšela jste někdy v posledních letech hovor o tom, že budujeme občanskou společnost? Tak takhle jsme to dopracovali, ale přese všechno nám nezbývá nic jiného než malou měrou činit to, co můžeme, ovlivňovat to, co lze ovlivnit.
Ale přece jen hodně věcí se obnovilo a návštěvnost památek v ČR dlouhodobě roste…
To sice ano, ale myslím si, že osvěty je pořád málo. I proto jsme s naším spolkem Pro Bohemia v roce 1996 připravili projekt nazvaný Média na pomoc památkám. Jde vlastně o soutěž, v níž každý rok oceňujeme novináře i nadšence, kteří se věnují tématům památkové péče.
A letos připravujete už 22. ročník. Tak jak si média aktuálně stojí?
Musím pochválit pořad Marka Wollnera Reportéři a Petra Sojku a jeho pořad Z metropole na ČT. Pak je tu samozřejmě rozhlas – nejaktivnější jsou Plzeňáci, Brňáci, Olomouc, Praha. Všechno je to jen otázka přístupu vedení.
Je nějaká památka, jejíž osud dlouhodobě sledujete?
Tak například klášter Chotěšov – což je obrovský objekt, který do války sloužil jako penzion pro dívky ze střední vrstvy, kde se jim za 10 tisíc korun ročně dostávalo vzdělání v oblasti domácích prací, zavařování, hry na klavír apod. Během války to byl lazaret pro německé vojáky, od roku 1968 ubytovací prostor pro ruské vojáky. Dnes se zdejší spolek snaží o revitalizaci, zatím je ale v provozu jen konvent, a to od jara do podzimu. Zbytek areálu leží ladem. Přitom vnitřní dispozice kláštera, tedy jednolůžkové místnosti, by skvěle posloužila třeba domovu pro pacienty s Alzheimerovou nemocí. Opět jde jen o to, sehnat peníze a nadšené lidi. Chtěla bych, aby se osud Chotěšova trochu medializoval, ostatně letošním tématem soutěže Média na pomoc památkám je dobrovolná památková péče občanských iniciativ.
V čem podle vás tkví úskalí památkové péče?
To je celá řada faktorů. Například to, že neexistuje nějaký fond oprav památek, kam by se přispívalo, třeba jen jedno procento příjmů ze vstupného apod. Pak velkou roli hraje fakt, že stále nemáme nový památkový zákon. Pořád platí ten starý z roku 1988. Památkáři se totiž nemohou mezi sebou dohodnout.
A je nějaká evropská země, která by pro nás mohla být na tomto poli inspirací?
Úžasný příklad je Velká Británie. Já jsem si vždycky přála, aby i zde vznikla společnost podobná English Heritage (oficiálním názvem Historic Building and Monuments Commission for England, česky Komise historických budov a památek pro Anglii – pozn. red.), která má více než milion členů. Kéž bychom dosáhli na to, že lokálně rozdrobená dobrovolná památková péče by měla nějaké centrální vedení – ale to je hudba budoucnosti. Nicméně mám radost, že se do návrhu nového památkového zákona dostala pasáž o možné spolupráci mezi odborníky a občanskými iniciativami. Teď jen aby se ten zákon už konečně přijal. (smích)
Může tedy jedinec na poli památkové péče něco změnit? Co může udělat každý z nás?
Je potřeba bojovat proti lhostejnosti. Ta často pramení z toho, že lidi si neumějí dát do souvislosti určitý vývoj společnosti. Po listopadu jsme měli možnost vyjít sami ze sebe, vnímat vše, co nás obklopuje. Ale mám pocit, že lhostejnost teď zase převládá. Přitom je to to nejhorší, co v sobě můžeme nést. Kulturní dědictví je dědictvím nás všech a neseme za něj společnou odpovědnost vůči budoucím generacím. Každý se může více zapojit do spolupráce s radnicí, všímat si svého okolí a to se netýká jen památek, ale občanské komunikace.
Ostatně my dvě jsme se seznámily, když jste mi volala do redakce a upozorňovala nás na nedostatečný úklid…
Ano. (smích) Myslím, že vzájemná komunikace občanů je opravdu velmi důležitá. Je škoda, že ani mezi sousedy nejsou vřelejší vztahy.
Jak hodnotíte současný vývoj Prahy?
Trápí mě ty hrůznosti výškových staveb a to, že v tom hodlají v Praze 4 pokračovat do vyšších pater. Frankfurt nad Mohanem bylo krásné historické město a bylo kouzelné do doby, než tam Morganova banka vystavěla první mrakodrap. Postupně bankovní domy obestavěly i budovu opery a park. Podobně Londýn či Paříž, kde museli vybudovat obří ruské kolo. V Praze mi vadí obestavěný kostelík vedle tržního centra Palladium. Kdo na magistrátě dovolil investorovi použít tento „svatý název“? Dá se opravdu vše koupit a zneužít názvu vzácného Paladia ve Staré Boleslavi? A takto bych mohla lamentovat dál a dál. (smích)
Obhájci by vám řekli, že dobu nezastavíte…
Jistě že ne, ale proč lidé vyhledávají Prahu? Lidé v tomto globálním disharmonickém světě hledají harmonii a tu nacházejí právě v Praze, proto je její návštěvnost stále dost vysoká. Lidé zde hledají půvab, klid, určitou starosvětskost, která uklidňuje duši a je pohlazením pro oči. Já chápu, že každá generace chce po sobě zanechat stopu, ale zanechat stopu bez toho, abychom měli úctu k tomu, co vytvořily generace předků, a zkazit panoramatický výhled na Prahu, kdy člověk viděl až na Zbraslav, ale kvůli výškovým budovám se tohle změní… Chceme snad vybudovat nuselský Manhattan? Být moderní přece neznamená ztrátu soudnosti.
A co centrum města, jak jej vnímáte?
Vezměte si třeba Karlovu ulici. Město tam vlastní už jen asi pět domů, ostatní se rozprodaly do zahraničí včetně pozemků a celkově ta ulice připomíná bleší trh. V roce 2016 jsme si připomínali 700. narozeniny Karla IV., byla to velká sláva. Já jsem v této souvislosti napsala pro magistrát projekt Via Caroli o přeměně Karlovy ulice na naučnou stezku o životě a díle tohoto výjimečného panovníka včetně stálé expozice v galerii U Zlatého prstenu. Všichni byli nejprve pro, já tomu věnovala dva roky práce, ale pak jsem se dozvěděla, že je to nevyhovující a že to nejde realizovat, a tak jsem se zařekla, že do Karlovy ulice už nikdy nevstoupím. Přála bych si ale, aby Královské cestě někdo vrátil úctu. Víte, památky jsou součástí naší identity. Je to dědictví, které by mělo být pramenem pro obnovu naší národní hrdosti, sebevědomí a vlastenectví – slov, která jako by dnes už v češtině ani neexistovala.
A jak hodnotíte stav Sedmičky?
V téhle části letenského Montmartru naštěstí nic nechátrá. (smích) Korunovační a řadu domů kolem nás obsadili developeři – je to tu samá rezidence, domy, tedy spíš paláce jsou krásně opravené, ale ceny jsou tu opravdu horentní. Kdo si to může dovolit? Co mě ale fascinuje, je do detailu opravená vodárenská věž, která má všechny prvky, jež takové stavbě náleží, v průběhu let zanikly a objevily se nyní jako perly – zaplať pánubohu za našeho starostu. Radost mám z probíhající opravy Šlechtovky, ale rozčiluje mě úzká lávka u nových jezírek ve Stromovce. Lávka je bez opory či zábradlí, přitom tam chodí hlavně staří lidé. Velmi mě zajímá, co vznikne v takzvaném rozvojovém území Bubny a také co bude s Letenskou plání. Mám obavu, aby tu obrovskou plochu někdo nechtěl zastavět.
Mgr. Naděžda Kalousová (*1932) se narodila v Českých Budějovicích. Vystudovala historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, její manžel Miroslav Kalous stál u zrodu deníku Mladá fronta, jehož byla externí spolupracovnicí. Během pražského jara podepsala manifest Dva tisíce slov a od té doby až do roku 1989 nemohla publikovat. Do roku 1970 pracovala v oddělení propagace, tisk a výstavy jedné společnosti a poté v administrativě. Je členkou Syndikátu novinářů. Od devadesátých let se s elánem sobě vlastním věnuje ochraně památek. V roce 1992 založila nadaci Pro Bohemia a již 22 let organizuje soutěž Média na pomoc památkám.
