Jaké jste měla dětství a jak jste se vlastně dostala do Británie?
Narodila jsem se v Ústí nad Labem a prožila jsem takové normální šťastné dětství. Vždycky jsem si přála studovat. Na začátku roku 1968 jsem navštívila Cambridge a říkala jsem si, že by to bylo bezvadný se tam dostat. Vyplnila jsem tam tehdy přijímací dokumenty a napsala esej na téma bitva mezi Davidem a Goliášem v moderním pojetí, což pro mě byla taková politická paralela mezi malým Československem a Sovětským svazem. Cizince přijímali na rok dopředu, tak jsem tam v roce 1969 odletěla, vyzbrojena platným vízem, studovat historii a politické myšlení.
To ale asi režim nenechal úplně bez odezvy…
Samozřejmě, že ne. Rok před dokončením mi tatínek zatelefonoval, že jsem byla v nepřítomnosti odsouzená na dva a půl roku. S tím, že se mám okamžitě vrátit a nastoupit trest. Tehdy mi otec říkal, že si celá rodina myslí, že pokud na to budu dost silná, ať tam radši zůstanu, protože tady se zatím situace změnila. Psal se rok 1972 a normalizace byla v plném proudu. Moje kolej a rektor univerzity Cambridge sice psali Husákovi, aby mi bylo povoleno alespoň dokončit závěrečné zkoušky a proč by se měla studentka, která se chce vrátit domů, penalizovat, ale žádná odpověď nikdy nepřišla.
Takže vlastně taková nucená emigrace.
Ano, poslechla jsem rodinu a zůstala v Británii. Tehdy jsem strašně chtěla pracovat v televizi a podařilo se mi to. Coby výzkumnice, takzvaný researcher, jsem prostřídala dvě nebo tři práce a pak jsem zakotvila v jednom výborném politickém programu Weekend World na London Weekend Television. Výzkumník se zaměřuje na vyhledávání a získávání originálních zpráv a to mi docela dobře šlo. Asi po dvou letech mě přetáhli do programu World in Action na komerční televizi Granada, což byla naprosto elitářská parta a jeden z nejlepších investigativních politických programů v Británii. Jezdili jsme po světě a odkrývali to, co se ututlaně dělo, třeba používání napalmu nebo korupci různých politiků, mučení politických vězňů či pošlapávání lidských práv. Naše kauzy byly věci, o kterých se v novinách psalo až na základě našeho vysílání.
O čem konkrétně jste točila?
Dělala jsem velice zajímavé věci, třeba reportáž, když byl v Chile státní převrat a moc převzala junta. Odpůrci nového režimu byli pronásledováni a my jsme tehdy propašovali kamery do vězení a tam natočili svědectví mučených žen. Za ostnatými dráty obcházely hlídky se samopaly a jeptišky, které měly do vězení přístup, aby ošetřovaly nemocné, nám dávaly tajná znamení, když se hlídky blížily. Rychle jsme schovali kamery a pokračovali, až když zas vojáci zmizeli. Byla to nebezpečná práce – několik novinářů tehdy vojáci zastřelili, ale my jsme chtěli světu ukázat, jaké hrůzy se dějí. To se vám dostane pod kůži. O pár let později byl například v Libanonu postřelen náš kameraman. Jak sám pak všem říkal, bohužel do pozadí, takže se s jizvou nemohl nikomu chlubit. Ale pracovala jsem i na jiných než válečných lokacích. V Itálii, v Rhodesii, moji kolegové jezdili do Československa za disidenty – prostě mohli jsme jet, kamkoliv bylo potřeba. Náměty jsme si vybírali sami.
Investigativní programy měly v Británii vždy velkou tradici, jak byly vlastně oblíbené u diváků?
Byly to ty nejoblíbenější pořady. Dívalo se na ně obrovské množství lidí, přitom to byly často velmi složité propletence a kauzy. Den po vysílání jste jeli taxíkem a taxikář to viděl, stejně jako paní odvedle. Dívali se a byli nadšení, že se nám podařilo odkrýt bezpráví. Investigativní novinář budil velký respekt a vedení naší televize Granada si nás hýčkalo. Všemožně nás podporovalo a dávalo nám potřebné peníze i prostor. Investigace je totiž běh na dlouhou trať. Například když jsem se třeba v Itálii snažila odhalit korupci, které se tehdy účastnila i polostátní firma British Petroleum, něco jako u nás ČEZ, tak mi to trvalo téměř rok. Bydlela jsem v Římě celou tu dobu v přepychovém hotelu – musela jsem tam vlastně mít i přijímací místnost, ale televizi se to nakonec asi vyplatilo, protože ten program se stal na dlouhou dobu číslem jedna. Psali o něm v novinách a mluvili v parlamentu a Granada tím získala prestiž a mnoho různých ocenění. Všechny investigace podléhaly přísným pravidlům. Museli jsme si hlídat fakta a naši právníci je pak pečlivě zkoumali a často jsme jim je museli pracně dokazovat. Naše vedení, to byli opravdoví velikáni. Nepřipadalo v úvahu, že by se šéfredaktor nezastal svého podřízeného. Dávali nám naprostou důvěru a svobodu, byli jsme svými pány a vše nás zavazovalo k tomu, abychom si udělali vlastní výzkum, ověřili jej z mnoha různých zdrojů a abychom hlavně nepapouškovali názory někoho jiného. To mi vyhovovalo, protože mi to bylo vlastní už z naší rodiny.
Sledujete česká média?
Čtu každý den noviny. A dívám se hlavně na kulturní programy. Líbí se mi dokumenty Olgy Sommerové, Heleny Třeštíkové, věci od Radima Špačka. Spousta věcí se mi líbí, určitě, ale někdy se mi zdá ta česká tvorba trošku povrchní. Možná je to příznak doby, nevím.
Myslíte, že je dnes ještě možné dělat investigativní žurnalistiku konkrétně tady v Česku?
Určitě. Já si myslím, že je tady spousta lidí, kteří se děsí toho, co se tady děje, a rádi by to změnili. Jenže abyste odhalila například korupci, musíte odhalit všechny detaily. Nemůžete jen tak nadnést: Tamhleten podvádí a tamhleten je určitě zkorumpovaný, ale musíte to dokázat fakty. A dostat se k informacím potřebuje čas, a pokud se vám vše podaří, pak musíte mít silné právní zázemí, které viníka potrestá. Frustrace a demoralizace je nejhorší, když věci dokážete, ale nikdo se nad tím nepozastaví.
Od televizní investigativní žurnalistiky jste se pak dostala k produkci a režii a navíc k velmi českému tématu…
Ano, navrhla jsem naší televizi, abychom udělali drama-doc (hraný dokument – pozn. red.) na téma invaze do Československa. Po tolika programech, které jsem dělala po celém světě, jsem chtěla dělat něco s českou tematikou. Taky mě zajímalo, co se dělo, když Dubčeka, Kriegla a celé politbyro Sověti odvezli neznámo kam.
Takže to téma na konci sedmdesátých let na Západě stále někoho zajímalo?
Ale ano, Československo 1968 byla obrovská událost. Svět obdivoval pražské jaro a invaze byla pohroma. Nikdo nevěděl, jak se Sovětům podařilo Dubčeka a spol. v Moskvě zlomit. O hodně věcech se šuškalo, ale naši, co byli zadrženi v Moskvě, se s ničím nahlas nepochlubili a Sověti umí držet jazyk za zuby, co se jim nehodí, neřeknou. Obvykle se musí o námět bojovat, ale tohle téma hned rezonovalo a mí vedoucí se pro něj hned nadchli.
Režírovat jste to nechtěla?
To téma mi bylo až moc blízké, takže režírovat jsem to ani nechtěla. Připravovala jsem podrobný podklad pro scénář, který zpracoval do dialogů můj kolega, druhý kolega to režíroval a já byla i producentkou. Pro mne to byla zajímavá práce. Každý den jsem byla na place a pomáhala režírovat herce a vysvětlovala jsem jim tehdejší náladu v Československu. Jak herci natáčení prožívali? Neuvěřitelně, bylo opravdu fascinující je pozorovat. Promítali jsme jim dokumenty z té doby a mnoho herců někdy i plakalo. Do svých rolí se angličtí herci vžili natolik, že ti, co hráli Čechy, se nebavili s těmi, co hráli Sověty. (smích) Opravdu. Vždycky o přestávkách se k sobě otočili zády. Bylo zajímavé, jak ti Angličani hluboce citově rozuměli tomu, že tak malý stát se chtěl postavit a konečně se osvobodit, a proč se mu to nepodařilo.
Proč se to podle vás nepodařilo?
Víte, Smrkovský, Dubček a vlastně všichni ti aparátčíci byli vychováni v tom, že Sovětský svaz je náš silný bratr, kterého máme poslouchat a který vše ví líp a který nás ochrání. Sovětskému svazu slepě důvěřovali. Když pak přišla invaze, najednou nikdo nevěděl, co dělat – samostatně nikdo neuměl myslet a proti Sovětskému svazu by se nikdo neodvážil postavit. A bohužel, do dneška přetrvává naše neschopnost rozhodovat se sami za sebe a dokonce přežívá pocit, že by nás i dnes mělo Rusko ochraňovat. Přitom tehdy mělo naše vedení obrovskou šanci se nevzdat, v Moskvě se nátlaku postavit a moskevský diktát nepodepsat. Promarnilo se to. Škoda.
Jak jste prožívala srpnové události vy? Byla jste tou dobou v Československu?
Bohužel ne, byla jsem ve Švédsku, kde jsem pracovala v továrně, abych si něco vydělala. Ale ono je to někdy horší, když jste venku. Je lepší, když jste mezi svými a můžete běžet na Václavák a tam řvát a nadávat Rusákům. Ale když jste sama v cizí zemi, díváte se na televizi, cítíte se hrozně osaměle.
Kde jste vlastně pro svůj film sháněla materiály?
Hledala jsem to různě. Hlavním zdrojem byly ale vzpomínky Zdeňka Mlynáře a memoáry Smrkovského. Zdeněk Mlynář se vlastně stal průvodcem toho filmu – byl totiž přítomen noční schůzi politbyra, kde se vedení poprvé dozvědělo o okupaci, a jel pak později za Dubčekem a ostatními do Moskvy. O nich totiž první čtyři nebo pět dní vůbec nikdo nic nevěděl. Sověti je izolovali, odvezli je na různá místa, drželi je v autech na letišti v horku, bez jídla – už to samo o sobě byl obrovský psychicky nátlak. Nevěděli, jestli je zastřelí, nebo co se s nimi stane. Češi se doma Sovětům sice postavili, ale o tom vedení nic nevědělo, neměli rádio, noviny, neměli zprávy z domova, mysleli, že Praha už je rozstřílená, malovali si hrůzné scénáře. Až potom tam přijel Mlynář a řekl jim: „Heleďte, za vámi je celá země, nesmíme to vzdát.“ Ale přesto to vzdali. Jediný Kriegl byl silný a nepodepsal to.
Jak dlouho jste na filmu pracovala?
Dost dlouho, bylo to skoro rok a půl, než se sebraly materiály, než se napsal scénář. Zajímavé bylo znovu vidět, jak úžasně Angličani pracují s fakty. Protože oni si fakta nevymýšlí, nic si nepřisazují ani nepokrucují jako třeba Hollywood. Nejde jim o to za každou cenu dosáhnout dramatického účinku. Prostě i když by to bylo nudné, drží se reality. Tohle jsem strašně obdivovala.
A jaký byl ohlas?
Obrovský, kromě Británie se film promítal i v USA a dokonce v Číně a v řadě dalších zemí. Dostávali jsme dopisy a zprávy z celého světa. Diváci pochopili ponížení malého člověka, který je bezbranný, kterému berou svobodu. Soucítili s malým národem, který se neuměl postavit. Rozumíte, kdyby to byli Srbové anebo Poláci, ti by se hned postavili a bojovali do posledního muže, ale Čech se zhroutil, ale to je taky lidské – diváci nám psali, že na konci filmu plakali. Na amerických univerzitách se ten film stal součástí politické výuky a i tam chodili studenti z filmu s kapesníky.
A co reakce tehdejšího režimu?
Několik týdnů po vysílání dostal ředitel televize vzkaz z československého vyslanectví, chtěli mu předat protestní nótu. Objevili se dva muži v kožených kabátech, úplné karikatury agenta Jamese Bonda. Ředitel Granady byl takový pravý anglický lord, poctami ověnčený letec, který přišel za druhé světové války o nohu. Byl to nádherný, vzdělaný a laskavý člověk, který si chodil s námi přes oběd popovídat do kantýny a zajímal se o naše názory. Ta nóta byla napsaná na pomačkaném papíře a byla plná chyb, bylo to opravdu trapné. Ředitel jim tehdy řekl: „Děkuji, že jste přišli, pánové, ale tak jak tu stojíte vy, tady přede mnou stáli například představitelé USA, Francie a řady dalších zemí, včetně Británie, kteří také protestovali proti nějakému našemu programu. My ale pořady tvoříme ve svobodném duchu s pečlivou přípravou, s tím nejlepším vědomím a svědomím. A já za prací svých reportérů stojím. Pokud si ale myslíte, že tento drama dokument pošpinil nejvyšší představitele Sovětského svazu a Československa, pak udělejte svůj program na totéž téma a my vám slibujeme, že jej v Británii odvysíláme. Vy ale zase musíte odvysílat ten náš. Poté uspořádáme debatu mezi československými a britskými diváky a vysvětlíme si případné názorové rozdíly.“ Ti dva muži z toho byli samozřejmě úplně vedle. Debata mezi československými a britskými diváky? Tohle by je ve snu nenapadlo. Nenapadlo to ani mě. Tehdy jsem dostala tak jako mnohokrát další lekci svobodného myšlení. Nikdy na to nezapomenu. Přála bych si, aby se jednou naše děti uměly chovat takhle sebevědomě a férově.
Vy sama jste kvůli tomu filmu žádné problémy neměla?
To víte, že jo. Měla jsem tehdy chalupu za Londýnem, kam za mnou bez ohlášení přijeli podobní dva policajti. Asi dobře věděli, že tam jsem. Beze slova mi předali cár papíru, kde mi bylo sděleno, že jsem zbavená občanství za pošpinění našich a sovětských nejvyšších státních představitelů. Od roku 1972, kdy mne odsoudili, jsem neviděla maminku, sestru, bratra ani tatínka, po invazi mě nepustili ani na jejich pohřeb. Komunisti uměli být krutí. České občanství jsem ale nakonec dostala zpět, když jsem se sem v devadesátých letech vrátila. Tehdy jsem pro britskou televizi dělala rozhovor s Dubčekem, který ten dokument v roce 1982 viděl. Na Slovensku totiž chytal rakouskou televizi, kde jej vysílali.
Udržovala jste s rodinou nějaký kontakt? A jak jste nesla to odloučení?
No samozřejmě jsem jim psala, jenže rodiče velice brzo zemřeli. Zřejmě se na nich podepsaly všechny ty stresy, spousta lidí po invazi zemřela. Měla jsem tady ještě sourozence, tak s nimi jsem si dopisovala. Víte, hodně lidí tady si myslí, že ti, co byli na Západě, to tam měli senzační, vůbec si ale neuvědomí, jak draze to bylo vykoupené. Neskutečně draze. Nedovolit matce setkat se s dítětem a nedovolit dítěti, aby šlo na matčin pohřeb – to je prostě už to nejnižší. A já vůbec nechápu, že komunisti budou zase ve vládě a že se naše společnost stále neočistila, že to lidem nevadí.
Vaši sourozenci asi také byli pod drobnohledem policie…
To teda byli. V Ústí nad Labem byla docela tvrdá komunistická buňka, otec i bratr byli pořád vyslýcháni. Bratrovy děti byly naštěstí ještě malinkaté, tak se tomu nejhoršímu vyhnuly. Postižení byli samozřejmě všichni, ale nikdy mi to nevyčítali.
Jak jste prožívala svůj návrat do Československa v devadesátých letech?
Byla jsem jako v Jiříkově vidění, protože jsem vůbec neočekávala, že se někdy vrátím. Bylo to trochu jako cestování v čase, jako z románu Nadějné vyhlídky, když hrdina našel starou paní Havisham, jak sedí zakonzervovaná ve svém nádherném domě a obklopená pavučinami. I Praha se skrývala pod pavučinami – všude bylo lešení, domy se hroutily. Na ulicích nebyla žádná auta. Představte si, že jsem našla místo, kde jsem se před 35 lety stříhala, kde jsem byla na pedikúře, kde jsem si kupovala zmrzlinu – všechny ty obchody tam pořád byly. Já tomu nemohla uvěřit. Bylo to takové divné, ve stejnou dobu úžasné, ale i strašně smutné, protože rodiče i sestra už zemřeli. To nadšení v devadesátých letech bylo ale bezvadné. Moc ráda bych potkala lidi, bývalé emigranty, kteří se sem vrátili. Třeba mě přes redakci zkontaktují.
Jak jste se vlastně dostala na Sedmičku?
Náhodou. Hledala jsem byt a vždycky mě odradilo to společenství vlastníků. Nakonec jsem se dobrala k tomu, že si musím koupit celý dům a budu sama svojí paní. Tak jsem si koupila dům, který byl plný nájemníků, s jedním volným bytem pro mě. Koupila jsem to dost naivně, ale teď jsem ráda, že ho mám. Sedmičku miluju.
Co tu máte nejradši?
Určitě Letenské sady. Procházka parkem s výhledem na Prahu až na Hrad je pro mě každodenní krása. Vidíte celé město i tu lesknoucí se řeku. Pak se mi tu líbí ta normalita, malé krámky, každodenní život, nic vyumělkovaného. Samozřejmě, že stará Praha je úžasná, ale Letná, to je prostě domov. Je něco, co vám tady vadí? Víte, že ani ne? Jen někteří majitelé psů jsou nevychovaní.
Co říkáte na brexit?
Pokud se uzavřou hranice, bude to hodně smutné. Na druhou stranu se mi zdá, že Británie je takový obětní beránek, který vlastně dal Unii najevo, že je spousta věcí špatně, a že jestli to takhle půjde dál, pak se Unie stejně rozpadne. Je ale možné, že na to Británie doplatí, což bych si tedy vůbec nepřála.
Je něco, co vám v Česku oproti Británii chybí?
Tak určitě slušnost lidí, to je nesrovnatelné. Taky mi připadá, že lidi tady ztratili schopnost rozlišit zlo a dobro, protože v tom nebyli vychovaní. Lidi neumí následovat pravdu, jsou zmatení a bojí se. Kdežto v Británii je ta linka od nepaměti nepřerušená a jasná.
Eva Kolouchová se narodila v Ústí nad Labem do rodiny primáře zdejší nemocnice. Vystudovala historii a politické myšlení v britské Cambridgi, za což byla v nepřítomnosti odsouzena na dva a půl roku. V Británii působila v BBC a v několika komerčních televizích, kde v rámci investigativních pořadů rozkrývala řadu korupčních kauz a točila reportáže z celého světa. Za svou práci získala řadu ocenění a byla třikrát nominována na cenu Emmy International. V roce 1980 produkovala dokument o srpnových událostech v Československu s názvem Invaze. Do Československa se vrátila v roce 1990 a od té doby žije střídavě mezi Prahou a Londýnem. Domov má ale na Sedmičce.