archivní článek, informace již nemusí být aktuální

Viděl zeměkouli tak jako jen hrstka lidí na planetě. Ve třinácti se díky Juriji Gagarinovi nadchl pro kosmonautiku a před čtyřiceti lety strávil sedm dní na oběžné dráze. Stal se tak prvním evropským kosmonautem. Čerstvý sedmdesátník Vladimír Remek se také zasloužil o to, že část Agentury pro evropský družicový systém sídlí právě na Sedmičce. Potkali jsme se symbolicky v kavárně Lajka.

Koukáte se často na oblohu?
No poslední dobou víc, znovu mě to začalo zajímat. Dlouhou dobu jsem byl hodně pracovně zaneprázdněn, ale teď mám více času. Nikdy jsem nebyl astronom, ale nějaká souhvězdí si pamatuji. Nedávno byl velmi dobře pozorovatelný úplněk a i teď je poměrně jasné nebe, tak se mi občas ty oči zatoulají.

Na co přitom myslíte, vzpomínáte?
Ne, to většinou ne. To spíš teď, když bylo to čtyřicáté výročí, tak mi to lidé připomínali. Člověk přece nemůže pořád myslet na minulost. Samozřejmě, že žiji s určitým pocitem hrdosti a s tím, že jsem dostal mimořádnou příležitost. Já jsem ale většinou žil v budoucnosti, to až teď, když jsem v penzi a je mi sedmdesát, tak si i zavzpomínám. Myslím na leccos a taky koukám na nebe, ale ne tady v Praze, ale v domku, který máme za Prahou.

Hodně lidí si stěžuje na světelný smog ve městech. Jak to vnímáte vy?
Problém s tím mají většinově hvězdáři, třeba v brněnském planetáriu když chtějí dělat pozorování, tak musí vyjet mimo Brno. Mně to upřímně nevadí, naopak mám svým způsobem světlo rád. Já pamatuju ještě dobu, kdy jsem jako malý jezdil v padesátých letech za příbuznými do vesnice na Novohradsku, kde nebyla zavedená elektřina. Lidi odtud jezdili za prací do Českých Budějovic. Vzpomínám si, jak se chodilo hrozně brzy ráno na vlak, nikde žádné pouliční lampy, šli jsme po cestě, která ani nebyla asfaltová. Cesta na nádraží trvala asi tři čtvrtě hodiny a ti staří mi říkali: „Víš, jak se v noci drží směr? Dívej se nahoru, protože nad cestou nejdou větve úplně k sobě a ty vidíš hvězdnou oblohu a víš, kam máš jít.“ Horší samozřejmě bylo, když bylo zataženo nebo padal sníh (smích). Jsem také bývalý letec, a kdyby se nesvítilo, tak se při nočním létání nemáte podle čeho orientovat. Mimochodem na osvětlená města je velmi hezký pohled i z té oběžné dráhy. Hned poznáte, když třeba letíte nad Evropou, je to prostě velmi zajímavé a působivé.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?
Měl jsem období, kdy jsem přemýšlel o kariéře prodavače v akvaristické prodejně, abych měl blízko k rybičkám (smích). V životě jsem měl ale nesmírné štěstí, narodil jsem se do správné chvíle a mí rodiče udělali správná rozhodnutí. Když mi bylo devět let, bydleli jsme v Českých Budějovicích a 4. října 1957 startoval první sputnik. Dneska se to už těžko vysvětluje, ale tehdy v rádiu hlásili, ať se jdou lidi večer v tolik a v tolik hodin podívat na jihozápadní obzor, kde mají šanci ten sputnik vidět. Lidi chodili masově ven a dívali se na pohybující se svítící tečku, která měnila intenzitu. Posléze někdo prohlásil, že to nebyl sputnik, ale třetí stupeň rakety, neboť sputnik byl tak malý, že nemohl být vidět. To ale nebylo důležité, lidi prostě viděli tečičku a byli šťastní.

Taky jste se šel tehdy dívat?
Samozřejmě. Zanechalo to ve mně hluboký dojem, všude se o tom mluvilo, byl to nesmírný zážitek. Začal jsem si o těch věcech víc číst. Za necelé čtyři roky, 12. dubna 1961, pak startoval Jurij Gagarin a ta zpráva obletěla celý svět. Tehdy jsme už bydleli v Brně a já si přesně pamatuju ten moment, kdy jsem se o letu dozvěděl ze školního rozhlasu. Tehdy jsem si říkal: Kruci, to by bylo fajn, být kosmonautem. Chodil jsem na astronomický kroužek a s kamarádem jsme vyráběli maketky letadel a raketek.

To vám bylo 13…
Ano, a měl jsem samozřejmě zcela naivní představy spíše o nějakém dobrodružství, než co to reálně znamená. Každopádně jsem věděl, že první kosmonauti byli vybíráni z řad vojenských stíhacích pilotů. No a můj táta byl taky pilot, a tak jsem se v 17 letech přihlásil do leteckého učiliště v Košicích, absolvoval a věřil, že by to mohla být cesta ke kosmonautice. Rodiče mě dali do první třídy v necelých šesti letech, takže jsem se v roce 1969 stal nejmladším československým pilotem Migu 21. Když jsem pak sloužil u stíhacího leteckého pluku v Českých Budějovicích, získal jsem možnost studovat na vojenské letecké akademii v Moninu v Sovětském svazu, která byla nedaleko Hvězdného městečka. Říkal jsem si, že se zdokonalím v ruštině, a předpokládal jsem, že se tam budeme učit i nějaké věci, které by se mi mohly hodit, kdyby se ten výběr konal. Takže to už bylo dost cílevědomé rozhodnutí, i když jsem nemohl vědět, že to tak nakonec dopadne… Přesně měsíc po ukončení akademie v roce 1976 nám ale Sovětský svaz nabídl účast na pilotovaných letech Interkosmu. Všech pět, kteří jsme ten rok absolvovali, se do toho výběru dostalo a z nich vybrali mě a Oldu Pelčáka. Já jsem měl pak to štěstí, že jsem letěl.

Vy jste ale tomu štěstí šel hodně vstříc, však jste se už od třinácti regulérně připravoval…
No dobře, ale stejně to byla náhoda. Dneska je to jinak, dneska má možnost podívat se do vesmíru daleko širší škála profesí než jen profesionální piloti.

Rozhodnutí, že Sojuz 28 vynese do vesmíru právě vás spolu s Gubarevem, jste se dozvěděl jen den před startem. Jak jste se cítil, když vám tehdy řekli, že to budete právě vy?
No já jsem to moc chtěl, však to byl můj sen od raného mládí. Bylo mi tehdy necelých 30 let a myslel jsem si, že jsem král vzduchu a přilehlého okolí (smích). Někteří lidé jsou vyspělejší ve třiceti, někteří nedospějí ani v sedmdesáti, já jsem byl asi víceméně normální. Ale zkrátka a dobře dělal jsem všechno pro to, abych uspěl a ukázal, co je ve mně nejlepší. Bavilo mě to, studoval jsem a dával jsem tomu opravdu všechno. Šest let jsem žil v omezeném prostoru akademie, kde jsme měli poměrně přísný režim, skoro jako vojáci. Žil jsem na svobodárně, kam jsem si například nemohl přivést návštěvu, natožpak dámskou.

Měl jste tehdy slečnu?
Ne, stálou přítelkyni jsem tou dobou neměl.

Takže tam nebylo ani zrnko pochybnosti, strachu?
Já jsem to bral tak, že je to normální, že jsem dobrej. Zároveň to nebylo úplně jasné, až do chvíle než jsme opravdu odstartovali. Stačilo, aby mi vyskočil opar, a neletěl bych, takže ta jistota nastane, až když jste tam. No a jestli člověk prožívá strach? Víte, pokud někdo z dospělých říká, že neprožívá strach, tak buďto není normální, nebo neříká pravdu. Zejména ti, kteří mají děti, vědí, co je to strach. Já jsem děti neměl, ale stejně jsem prožíval něco, čemu se dá říct obavy z výsledků, a samozřejmě adrenalin. Nejvypjatější byly okamžiky před samotným startem.

Jak to vlastně tehdy nesl Oldřich Pelčák – váš konkurent? Poznamenalo to nějak váš vztah, nebo jste přátelé?
Já myslím, že jsme. Nemůžu říct, že bychom se pravidelně navštěvovali, ale potkáváme se. Naposledy jsme se viděli v Brně při tom 40. výročí. Máme pořád přehled, co se děje s rodinami, co dělají děti a tak dále. My jsme se s Oldou totiž znali dávno předtím, než jsme přišli do Hvězdného městečka –studovali jsme spolu čtyři roky na akademii, kde jsme se velice dobře poznali. Poprvé jsme se potkali v roce 1970 u výcvikové letky v Žatci, takže se známe skoro padesát let a máme za sebou spoustu společných zážitků. Z té české pětice, která v roce ’76 absolvovala akademii v Moninu, jsme ale zůstali už jen my dva, tři další odešli předčasně.

Zdálo se vám o vesmíru před tou cestou a po ní?
To je dobrá otázka. Před letem se mi přímo o vesmíru nezdálo. Ale míval jsem sny, že létám – stačí se jen lehce rozeběhnout a vznesu se. Pravdou je, že když jsem se dostal do beztížného stavu, tak ten pocit byl podobný, jako když se vznášíte. Měl jsem dojem, že už jsem to zažil. Když jsem o tom přemýšlel, napadlo mě, že je to pravděpodobně spojené s naší nejstarší zkušeností v děloze – i tam se de facto vznášíme.

Prý jste se během výcviku učili ovládat i zubní vrtačku? Stal jste se zubařem ve vesmíru?
To byla jen taková epizoda. V tu dobu byli ve vesmíru dva kosmonauti, Jurij Romaněnko a Georgij Grečko, a oba si tehdy stěžovali na bolesti zubů. Sice na lodi máte zásobu určitých prášků proti bolesti, ale pro jistotu nám udělali i zubařský rychlokurz. Naučili nás pracovat s vrtačkou, ale žádný zub jsme v reálu nevrtali. Když se kolegové dozvěděli, že nejsme profesí zubaři, radši to zaplašili těmi prášky (smích).

Přivezl jste si z vesmíru nějaký suvenýr?
Ano, ale nemám to doma, ty nejdůležitější věci mám v sejfu v bance. Zůstaly mi na památku například hodinky. Není na nich sice nic tak mimořádného, jen jsou spojené s tím letem. Já mám hodinky moc rád, mám vlastně malou sbírku převážně náramkových hodinek. Donedávna jsem měl i takový jakoby náhradní oděv a taky takovou čepičku, kterou jsme měli pro případ přistání někde mimo civilizaci a při chladu. Občas jsem si ji jen tak z hecu vzal, to už je asi třicet let. Manželka ale jednoho krásného dne usoudila, že by potřebovala vyprat. Hodila to do pračky, ale vlněná čepička se srazila, takže teď už není ani na panenku, ani na medvídka.

Údajně jste během letu porušoval doporučený spánkový režim a kochal se pohledem na Zemi.
Že bych vůbec nespal, to zas ne, ale poslední noc před návratem jsme probděli. Jinak jsem spal v průměru asi 4 hodiny a opravdu to bylo tak, že jsem se chtěl dívat. Protože kdybych chodil spát podle denního řádu, byl bych 8 hodin odpojený od vnějšího světa – 8 hodin je třetina dne, takže přibližně třetinu zemského povrchu od zhruba nějakého 52. stupně severní a jižní šířky bych prostě neviděl.

Co zajímavého jste viděl?
Viděl jsem úžasné věci. Třeba jezera na severoamerickém kontinentu, kde právě začaly praskat ledy. Nebo jak pod námi „projel“ meteor, a to několikrát. Některé momenty mi obzvlášť utkvěly v paměti. Třeba když jsem byl v beztížném stavu natolik uvolněný, že jsem vnímal pulz vlastního srdce, zdálo se mi, jako by nepatrně pulzovalo celým mým tělem. Byl to unikátní moment, kdy jsem si ten beztížný stav uvědomoval v plné parádě, což na Zemi nemáte nikdy šanci zažít. Taky jsem si tam tehdy říkal, že by mě zajímalo, co budu dělat za 10, 20, 30, 40 let. Kladl jsem si otázky, zda budu mít rodinu, co budu dělat, jestli se ještě někdy dostanu do vesmíru, a podobně. Ale do vesmíru jsem se už nikdy nepodíval.

Zato jste se přestěhoval na Sedmičku. Jak se vám tady žije?
My tady bydlíme už 34 let. Není to daleko do centra, zároveň to máme blízko do Stromovky. Jsme tu velmi rádi.

Je něco, co vás tady štve?
Některé věci se dlouho táhnou, třeba Bubny, prostor, který vlastně dělí Prahu 7 na dvě části. Přitom je to do Holešovic nedaleko, ale pokud nechcete riskovat a porušovat pravidla, tak musíte to kolejiště obcházet, přitom je to kousek. To mě třeba mrzí. Jsem zvědavý, jestli se výstavby v této oblasti dožiju.

Když jsme u těch nepřirozených hranic – v jednom rozhovoru jste řekl, že z vesmíru vidíte jen přirozené hranice, takže si uvědomíte, že ty ostatní jsou jen výmyslem lidí. Odrazilo se tohle poznání nějak ve vaší pozdější politické kariéře?
Z vesmíru opravdu není vidět nic jiného než přirozené hranice. Neexistují ale jen hranice mezi státy, ale mezi skupinami lidí ve společnosti. Možná jsou ty hranice mnohem komplikovanější mezi bohatým severem a chudým jihem a tyhle problémy nejde řešit jednoduchými způsoby. Všechny ty hranice ale vytvořil člověk a je jenom na něm, aby v nich pokračoval, nebo se je pokusil eliminovat. V řadě případů se to daří, třeba právě v oblasti letectví a kosmonautiky, kde se ty hranice rozpouštějí. 

V necelých třiceti letech jste si splnil svou největší metu. Nezažil jste potom nějakou frustraci?
Neříkám, že nebyly těžké chvíle. Ale mám mentalitu poněkud jinou a nevracel jsem se do minulosti. Člověk dostane jenom jeden život. V mládí jsem třeba některé věci kvůli práci odkládal a už jsem se k nim nikdy nedostal, ale nelituju toho, dělal jsem něco jiného. Chci říct, že nemá smysl utápět se v něčem, co nemůžete dělat, ačkoliv byste chtěl. Někomu život nedá ani jednu šanci, jakou jsem měl já. Takže já jsem svým způsobem prožil několik životů, měl jsem možnost dělat řadu činností, z nichž každá mi přinesla něco zajímavého.

Využil jste nějak zkušenosti z vesmíru ve svém pozdějším životě?
To je velmi komplikovaná otázka. Lidé se mě často ptají, zda ten let změnil můj pohled na svět. Já si myslím, že ano, ale nemám srovnání, jaký bych byl, kdybych neletěl. Myslím ale, že jsem se díky té zkušenosti uměl na nejrůznější věci podívat z většího nadhledu. Nejvíc jsem zkušenosti z kosmonautiky využil v Evropském parlamentu, kde jsem se kromě jiného velmi intenzivně věnoval problematice evropské kosmické politiky a projektu Galileo. Moc jsem stál o to, abychom se stali členy Evropské kosmické agentury a aby její sídlo bylo právě v Praze. Nebyl jsem samozřejmě sám, kdo o to usiloval. Netrpím mánií zveličovat své zásluhy (smích). Ale dodnes si pamatuju, jak jsem při několika jednáních oznámil střet zájmů, protože bydlím asi tak 500 metrů od místa, které se v Praze jako sídlo agentury nabízelo. Říkal jsem taky z legrace, že pokud tam ta agentura vznikne, tak tam budu dělat v penzi vrátného. Všichni se zasmáli a zároveň zbystřili, což byl účel. V tom parlamentním výboru všichni věděli, že jsem bývalý kosmonaut, a také věděli, že Praha je důstojné místo. Za tu věc se bili lidi napříč politickým spektrem a jsem nesmírně rád, že to nakonec dobře dopadlo.

Vídáte se ještě s kolegy kosmonauty, existuje nějaká komunita?
Ano, existuje, a to v rámci asociace Space Explorers (průzkumníků vesmíru – pozn. redakce), tedy účastníků kosmických letů. Osobně jsem se účastnil hned prvního kongresu v roce 1985 nedaleko Paříže. Zatím poslední setkání proběhlo v Toulouse taky ve Francii, byl to jubilejní třicátý ročník, dvakrát se totiž setkání nepodařilo zorganizovat. Vyměňujeme si tam zkušenosti. Ti, kteří jsou aktivní a létají, mají většinou nějaké přednášky, třeba o zajímavostech z kosmonautiky. Někdy se zvou i vdovy po kosmonautech, několikrát se účastnila vdova po Gagarinovi. Další setkání má být v Minsku, tam se chystám, protože jsem tam byl několikrát v životě a chtěl bych, aby se tam podívala i manželka.

Má podle vás do budoucna nějaký Čech šanci stát se kosmonautem?
Já si myslím, že ano. Ty možnosti se v podstatě rozšířily a jsou mnohem bližší. Několik let jsem patřil mezi podporovatele soutěže pro mládež, která se jmenovala Mars 2000. Závěrečným vyvrcholením byla cesta do Transine, což je město mezi Lucemburkem a Bruselem, kde je kosmické středisko pro veřejnost. Tam si účastníci mohli vyzkoušet simulovaný let na raketoplánu, simulaci beztížného stavu a jiné věci. Nedávno jsem potkal jednoho účastníka, který dneska létá jako pilot ČSA. Čili zájem u lidí je. Doufám, že ta cesta povede přes Evropskou kosmickou agenturu. Někteří říkají, že by bylo potřeba, aby tam Česká republika „přihodila“, aby získala lepší pozici a mohla usilovat o místo v mezinárodním týmu. Doufám, že se to jednou podaří.

 


Vladimír Remek (*1948) je bývalý vojenský pilot a jediný československý a první evropský kosmonaut, který před čtyřiceti lety, 2. března 1978, na raketě Sojuz 28 vzlétl do vesmíru. Do roku 1995 sloužil ve vojenském letectvu, naposledy jako ředitel Vojenského muzea letectví a kosmonautiky v Praze-Kbelích. Poté byl obchodním zástupcem ČZ Strakonice v Rusku, dva roky obchodním radou na českém velvyslanectví v Moskvě a v letech 2004 až 2013 poslancem Evropského parlamentu za KSČM. V letech 2014 až 2018 vykonával funkci velvyslance České republiky v Rusku.