Proč zrovna Kartografie?
Budovu bývalé Kartografie jsem sledovala od mládí. Po střední škole jsem pracovala v Pražském projektovém ústavu vedle Národního technického muzea a chodila kolem ní každý den. Líbila se mi její velká okna a toužila jsem tam bydlet. Jako dítě jsem totiž chtěla být pták, létat a dívat se lidem do oken. Ptákem jsem se nakonec nestala, ale zato jsem začala sbírat knihy o bytech a interiérech a posléze je také navrhovat. Někdy okolo roku 2004 jsem se dozvěděla, že se v Kartografii uvolnily prostory, tak jsem se rozhodla splnit si sen a pronajmout si zde ateliér. V té době jsme ještě žili s rodinou v New Yorku, ale můj muž (česko-britský architekt John Eisler, pozn. red.) už začínal pracovat na několika českých zakázkách a trávil v Praze víc a víc času.
Na Letné a v Holešovicích sídlí mnoho studií a showroomů. Čím Praha 7 designéry a architekty přitahuje?
Příkladem může být právě budova Kartografie. Když se odtud odstěhovala původní tiskárna map, nastěhovala se do uvolněných prostor řada architektů a designérů. Někteří se časem přesunuli jinam, ale už zůstali v okolí. Celou Kartografii si chtěl kdysi koupit například Leoš Válka, ještě předtím než začal stavět DOX, ale nebyla na prodej. A proč Letná? Je to nádherná čtvrť s obrovským parkem, je tu Stromovka, stěhuje se sem čím dál víc mladých lidí a ulice začínají ožívat. V Holešovicích vzniklo skvělé Centrum pro současné umění DOX, Richard Balous si postavil životní sen, multifunkční kulturní centrum La Fabriku, v sousedství je design centrum Holport, do Holešovic se na čas nastěhovalo studio Křehký do ateliéru po Jiřím Georgu Dokoupilovi, vedle otevřela Prinz Prager Gallery. Lidi sem táhne i vznikající development okolo libeňské zátoky. Praha 7 má potenciál stát se pražským SoHo, podobně jako se tato čtvrť proměnila v New Yorku. Ale chce to ještě víc lidského ruchu a pocitu komunitní sounáležitosti. Letná by potřebovala oživit hlavně chodníky – vždyť tu může venku fungovat jedna kavárna vedle druhé. K tomu jsou potřeba odvážní lidé, kteří se do toho pustí.
Zmínila jste newyorské SoHo. Jak se v něm v současnosti žije?
SoHo bylo skvělé v době, kdy to byla opravdu Mekka uměleckého světa. Mohli jste si v baru sednout vedle slavných minimalistů nebo nastávajících hvězd současného umění, ale dneska už moc jako galerijní čtvrť nefunguje. Jako jeden z prvních ho objevil sběratel umění a galerista Leo Castelli, po něm přišla Paula Cooper a další, a to proto, že se v SoHo v raných sedmdesátých letech zabydleli v bývalých manufakturních budovách umělci. Tenkrát tam bylo možné koupit celé patro za deset tisíc dolarů, dneska se prodává za deset milionů. Postupem času se do SoHo začaly stěhovat drahé butiky, designové obchody a restaurace, lofty postupně skupovali sběratelé umění, finančníci z nedaleké Wall Street nebo filmové hvězdy. A ceny šly střemhlav nahoru. Navíc se tam o víkendech stahovali bohatí kulturní barbaři z New Jersey, takže se umělci a galerie přesunuli ze SoHo dál do opuštěných obrovských skladů v Chelsea, kam do poloviny sedmdesátých let přivážely nákladní lodě zboží. I když by si to člověk neuvědomil, tyto přesuny mají velký vliv na vývoj umělecké tvorby. Když galerie nabídne monumentální prostor, velikost díla se přizpůsobí. Proto se dnes také stavějí čím dál větší muzea.
Je něco, co byste ráda přenesla z New Yorku na Sedmičku?
Ráda bych tu zavedla takzvanou chodníkovou kulturu. Kráčející člověk si chce užít prostor adekvátní svému měřítku a také by se rád kochal čím dál krásnějšími fasádami domů. Musí se ale radši dívat pod nohy. Kdybych měla psa, copak bych ho nechala čůrat a dělat další vylomeniny všude kolem? Tak jsem přišla na nápad veřejných záchodků pro psy, které by byly nainstalované v každém bloku. Když můžete psa naučit téměř čemukoli – snad kromě lidské řeči –, proč by nemohl chodit na záchod? A věřím, že by se to mohlo líbit i psům. V New Yorku jsme bydleli na Upper East Side nedaleko Centrálního parku, kde je zvykem, že si pejskaři na venčení najímají psovody. Ti pak po ulici vedou smečku deseti psů, kteří jsou naučení cestou nečůrat a vydržet to do parku na vyhrazené loučky.
Designéři Michal Froněk s Janem Němečkem nechali nedávno své studenty na VŠUP navrhnout veřejné knihovničky pro letenské ulice a parky. Zadala jste něco podobného svým žákům i vy?
Jeden zásah do veřejného prostoru jsme dělali už před několika lety v době, když jsem bydlela v Mostecké ulici u Karlova mostu. Po Královské cestě se denně hrnou tisíce turistů, proto nechápu, proč se mají dívat na foukače bublin nebo člověka převlečeného za plyšového žraloka s rikšou vedle thajských masáží, podléhat vábení podezřele vypadajících řidičů pseudohistorických aut a vysedávat v předražených restauracích v počůraných podloubích. Studenty jsme poslali do terénu, aby si každý našel nehostinné místo v okolí Malostranského náměstí a popřemýšlel, proč tak působí a jak by mu bylo možné pomoci. Vznikly zajímavé nápady, ale chceme projekt zopakovat, jít víc do hloubky problému a vyzvat město ke konzultacím a možné spolupráci. Jsem také členkou komise mezinárodní soutěže na nový pražský mobiliář, což je chvályhodná aktivita magistrátu.
Jak soutěž dopadla?
Vybrali jsme tři návrhy, které postoupily do druhého kola a do září mají autoři vyrobit prototypy jedna ku jedné, které se na dva měsíce osadí u Emauz na testování. V první vlně půjde o nové lavičky, odpadkové koše a stojany na kola. Pak možná přijdou na řadu tramvajové zastávky a dál bych byla ráda za lampy, které by mohly být nosiči informačních systémů a zároveň být propojené s internetem.
Kromě mobiliáře se chystá také architektonická soutěž na přestavbu Veletržního paláce. Myslím, že je to oproti původní myšlence postavit novou budovu skvělý vývoj správným směrem. Národní galerie oslovila řadu světově významných architektů, kteří mají zkušenost s podobnými rekonstrukcemi, a řada z nich už účast potvrdila. Veletržní palác má být hlavním sídlem Národní galerie, proto doufejme, že se podaří postavit kvalitní odborný tým pro přípravu soutěžních podmínek.
Co říkáte na Výstaviště, kde se nyní zabydlel Designblok?
Mám ráda pavilon Lapidária s velkolepou instalací českého kamenosochařství. V rámci loňského Designbloku jsem navíc dostala příležitost vystavit v sále Renesance své sochy Venuše. Pavilon byl původně součástí Jubilejní zemské výstavy v roce 1891 a byla to stavba dočasná, a přitom stojí dodnes. Ale okolí je potřeba zrevitalizovat, hokejovou halu podle mého názoru zbourat, postavit novou a okolní pozemky vyčistit. Levé křídlo Průmyslového paláce bych nestavěla jako věrnou kopii, ale jako jednoduchý pavilon podle měřítek současné architektury tak, aby vytvořil aktivní dialog s historickým okolím.
Další velké téma je holešovická tržnice. Do tržnice chodím každou sobotu nakupovat zeleninu a vnímám, že má neskutečný potenciál. Mohlo by tam vzniknout multikulturní centrum jako Matadero v Madridu, které vyrostlo v industriálních halách bývalých jatek, a to za podpory města. Cílem bylo propojit kreativitu všech možných odvětví – vizuálního umění, literatury, divadla, filmu, hudby, designu, architektury – a zároveň provázat spolupráci veřejných a privátních institucí. Na rekonstrukcích jednotlivých pavilonů se podíleli různí architekti. Najdete tam všechno možné – od galerií, restaurací, kaváren až k filmovým studiím. Místo je nabité energií a nabízí také vzdělávací kurzy pro všechny věkové kategorie. Je důležité si vážit našich industriálních stop minulosti. Není třeba nákladných investic, jen šetrně, neokázale očistit nánosy doby tak, aby se udržel genius loci, a zajímavým programem vdechnout místu život.
Napadá vás ještě nějaké místo na Sedmičce, které by si zasloužilo takový zásah?
Trochu zvenčí očistit by potřebovala Sparta a Molochov by si konečně zasloužil pořádnou opravu. To je tak nádherná budova, ale vím, že tam panují velice složité majetkové vztahy. Shodou okolností znám člověka, jehož otec ho spolu s architektem Josefem Havlíčkem na konci třicátých let navrhoval. Často vzpomíná, jak to byl na svou dobu moderní komplex a kolik se tam stěhovalo významných obyvatel. Na Letné žilo před válkou mnoho moderně smýšlejících rodin – vždyť se podívejte, kolik tu v té době vyrostlo funkcionalistických domů. Moje maminka bydlela během studií na Akademii výtvarných umění u své sestry na třídě Milady Horákové a často vzpomínala, jak jí pod okna bytu chodil zpívat a dvořit se Oldřich Nový. Bohužel dostal košem.
Váš otec byl prý úspěšný vědec v oblasti robotiky, jehož patenty využívá NASA.
Můj otec byl inženýr a vědec v oblasti strojařského výzkumu a byl považován za celosvětově proslulou legendu ve vývoji obráběcích strojů. V roce 1967 dostal pozvánku přednášet na univerzitě v Manchesteru, kde působil tři roky. Poté, co se vrátil, otiskli o něm v Rudém právu lživý článek, že údajně vyvezl za hranice jakési tajné materiály. Vyhrocená situace ho nakonec dovedla k emigraci. Těsně před svým odjezdem mi nabídl, že mě vezme lyžovat do Rakouska, ale nepochopila jsem, co tím zamýšlí. Odjel tedy sám, přes Rakousko se vrátil do Anglie a pak po čase přesídlil do Kanady, kde přednášel na univerzitě nedaleko Toronta. V pětašedesáti letech se mu podařilo získat doživotní profesuru na univerzitě na Floridě, kde se svými doktorandy pracoval až do svých osmdesáti let na významných zakázkách nejrůznějších firem. V roce 1995 například vyvinul nejpřesnější obráběcí stroj na světě pracující s přesností na miliontiny centimetru. Jedním z jeho klientů byla také NASA. Byl to geniální a odvážný člověk.
Zdědila jste po něm nějaké geny?
Určitě ano, odjakživa jsem chtěla být vynálezkyní. Dokonce jsem se nedávno s někým domlouvala, že bychom mohli zrealizovat můj dávný nápad na elektromagnetické lyže, dynamo s vrtulí na zadku, aby už nebyly potřeba vleky, vázání na magnety nebo pístové posilovače kolen pro jarní lyžování.