Čestní občané

lékař a pedagog
* 2. 6. 1946 Praha

Michal Anděl se narodil v červnu roku 1946 v Praze. Jelikož jeho otec byl politickým vězněm komunistického režimu, byla cesta k synovu  vzdělání velice trnitá. Po absolvování základní školy v Praze 10 – Vršovicích se nejprve v roce 1964 vyučil chemikem v odborném učilišti podniku Spolana v Neratovicích. Následující dva roky pracoval Anděl jako sanitář v kojeneckém a nedonošeneckém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči a právě toto pracovní angažmá značně ovlivnilo jeho pozdější rozhodnutí stát se lékařem. Při zaměstnání také navštěvoval Střední školu pro pracující v Praze na Vinohradech, kde přeskočil dva ročníky, a již po dvou letech úspěšně složil maturitní zkoušku. V období politického tání mu bylo umožněno v letech 1966–72 studovat na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze. Po promoci pracoval dva roky na neurologickém a interním oddělení nemocnice v Kralupech a během této doby si odbyl i základní vojenskou službu, kterou odsloužil jako lékař u tzv. silničního a železničního vojska (nástupce nechvalně proslulých PTP).

Od roku 1974 působil MUDr. Anděl jako vědecký aspirant v Institutu klinické a experimentální medicíny v laboratoři energetického metabolismu pod vedením dr. Vladimíra Brodana. V letech 1976 a 1979 složil atestace I. a II. stupně z vnitřního lékařství, mezitím také obhájil kandidátskou disertační práci na téma Metabolický odraz podání glukagonu se zvláštním zřetelem k hyperlipoproteinémiím a získal titul kandidáta věd. V osmdesátých letech působil v IKEM nejprve jako vedoucí jednotky intenzivní metabolické péče I. interní výzkumné základny a specializoval se zde na vědecké bádání v oboru metabolismu a výživy, posléze pracoval jako zástupce přednosty tohoto oddělení institutu. V IKEM (potažmo v celé ČR) Anděl již na počátku osmdesátých let zavedl systém intenzifikované konvenční léčby diabetu prvního typu inzulinem, položil základy parentální a enterální výživy a také se spolupodílel na vzniku jednotky intenzivní metabolické péče. V roce 1989 pobýval MUDr. Anděl na vědecké stáži v nemocnici Queens Medical Centre v britském Nottinghamu. Od roku 1995 až do současnosti vede Ústav výživy na 3. lékařské fakultě UK.

Vedle vlastní lékařské praxe a vědeckého bádání se MUDr. Anděl dlouhá léta věnuje i pedagogické činnosti. Od roku 1980 externě vyučoval na interní katedře pražské 1. lékařské fakulty a na Subkatedře diabetologie ve Zlíně. Přednášel také pro postgraduální studenty v Ústavu pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků v Brně. Od září roku 1990 pracuje jako přednosta II. interní kliniky 3. lékařské fakulty UK, která sídlí ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, a vyučuje zde odborné předměty interní medicíny. V lednu 1991 získal na základě obhajoby odborné práce na 3. lékařské fakultě UK titul docenta, v následujícím roce byl jmenován tamtéž profesorem vnitřního lékařství. V roce 1996 působil jako hostující profesor ve Spojených státech na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu. V roce 1997 byl prof. Anděl akademickým senátem zvolen děkanem 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, po vypršení prvního funkčního období tuto prestižní akademickou funkci obhájil a zůstal děkanem až do roku 2003. Následujících šest let pak působil na Fakultě jako proděkan pro vědeckou činnost a v únoru 2010 se vrátil zpět do funkce děkana. Pod vedením prof. Anděla i jeho předchůdců na pozici děkanů školy (prof. Hőschla a doc. Svobody) se 3. lékařská fakulta stala ze školy v pozadí přední vzdělávací institucí svého druhu v zemi, o čemž mimo jiné svědčí neutuchající zájem studentů o přijetí na Fakultu či četné úspěchy na poli vědecké práce. 3. lékařská fakulta UK také jako první „medicína“ nabízela studium v angličtině pro zahraniční studenty. V devadesátých letech se prof. Anděl podílel také na zavádění nového curricula na 3. lékařské fakultě, které se zaměřuje na propojování jednotlivých lékařských oborů, a klade tak důraz na komplexní a interdisciplinární vzdělání mediků.

Na Andělovu vědeckou práci i pedagogickou činnost samozřejmě navazuje i značná publikační aktivita. Prof. Anděl je autorem téměř tří stovek původních článků, které byly otištěny v tuzemských i zahraničních odborných periodikách. Jako hlavní autor či spoluautor se podílel na dvaceti monografiích, mezi nejvýznamnější patří: Glukagon – fyziologie, patofyziologie, klinika (spolu s I. Klimešem), Život s diabetem (Grada 1996). Za publikaci Infúzní terapie, parenterální a enterální výživa (Grada 1994) obdržel prof. Anděl spolu se spoluautorkou M. Brodanovou v roce 1996 Cenu České internistické společnosti, stejně jako za studii Diabetes mellitus a poruchy metabolismu v praxi (Galen 2001), kterou sestavil autorský kolektiv pod profesorovým vedením. Pro studenty vytvořil prof. Anděl pět skript s tématikou parentální a enterální výživy, editoval také několik učebních textů určených pro výuku vnitřního lékařství.

Andělova odborná zdatnost mu také otevřela cestu k postům, které s ní úzce souvisejí. Působil tedy nebo stále působí v mnoha vědeckých radách (Lázně Poděbrady, Masarykova univerzita v Brně, Univerzita Karlova nebo Lékařská fakulta UK v Hradci Králové), redakčních radách odborných časopisů (Vesmír, Kardio, Diabetologie, metabolismus, endokrinologie, Forum medicinae a další) či odborných společnostech v tuzemsku (Česká diabetologická společnost, Česká internistická společnost, Česká lékařská akademie) a v zahraničí (European Association for Study of Diabetes nebo European Academy of Nutritional Sciences), šest let také se také podílel na činnosti výboru AMSE (Asociace evropských lékařských fakult).

Jeho zkušeností bylo a je stále potřeba i ve vládní administrativě. V devadesátých letech byl členem Rady vlády ČR pro výzkum a vývoj, v letech 1991–97 zasedal ve Vědecké radě Ministerstva zdravotnictví. Na ministerstvu se podílel také na činnosti Rady výživy, dále zde působil jako předseda Správní rady Interní grantové agentury.

Uznáním celoživotní práce prof. Michala Anděla je bezesporu velké množství ocenění, která obdržel. Kromě výše uvedených cen za odborné monografie, získal mimo jiné Jubilejní medaili Univerzity Karlovy (1998), medaili 1. lékařské fakulty (1998), plaketu prof. Sylaby za významný přínos ke zkvalitnění života s diabetem (2000) nebo medaili Univerzity Heinricha Heineho v Düsseldorfu (2005).

Profesor Anděl žil více než čtvrt století se svou manželkou, lékařkou internistkou Kateřinou (*1954), a dcerami Michaelou (*1985) a Kristinou (*1987) v Letohradské ulici v Praze 7. Čestné občanství MČ Praha 7 získal na jaře roku 2006.

účastnice protifašistického odboje
* 27. 9. 1925 Umaň, Ukrajina
† 26. 3. 1991 Praha

Před první světovou válkou, v době rozsáhlých ekonomických problémů, řešila řada českých rodin svou obtížnou životní situaci odchodem za hranice. Výjimkou nebyla ani rodina Vandy Biněvské, původně pocházející z okolí Třeboně, která se usadila na Ukrajině poblíž města Umaň. Otec Nikonor Biněvský pracoval jako písař, později byl zaměstnán v cukrovaru. Matka Růžena Biněvská, rozená Hamerníková, byla v domácnosti. Manželům se postupně narodily tři děti – syn Mikuláš (*1919) a dcery Vanda (*1925) a Věra (*1929). Otec bohužel zemřel již v roce 1934 a nedlouho po něm i syn Mikuláš. Matka Růžena tak zůstala se dvěma dětmi zcela bez prostředků, a proto se přestěhovala ke starší sestře, která s rodinou hospodařila na menší farmě poblíž Umani. Tam se matka v roce 1936 znovu provdala za Luciana Morozoviče, jehož matka byla Češka. Po roce manželství se narodil syn Kazimir.

Kvůli udržování kontaktů se starou vlastí byla rodina Vandiny tety nedlouho poté vysídlena do pouštní oblasti v dalekém Kazachstánu. Aby se podobnému osudu vyhnuli Vandini rodiče s dětmi, sami se vystěhovali do Orenburgské oblasti a usadili se ve vesnici Koltubanka, kde otec Morozovič našel práci jako lesní technik. Ani zde se ovšem nakonec nevyhnul zatčení a byl odeslán do pracovního tábora.

Matka Růžena tak zůstala s Vandou, Věrou i Kazimirem sama, nadále však děti vedla k hluboké lásce k rodné vlasti, kterou děti znaly pouze z vyprávění. Věděly, jak jsou Čechy krásné, znaly české písničky, Prahu i okolí Třeboně, odkud pocházeli rodiče. Těšily se, až tuto krásnou zem uvidí a setkají se s dědečkem a babičkou i početnými sourozenci svých rodičů. Naděje na návrat do původní vlasti se objevila v lednu 1942, kdy se v Buzuluku začal formovat 1. čs. samostatný polní prapor, který se měl stát základem Čs. armády v SSSR. Tehdejší bydliště Biněvských bylo od Buzuluku vzdáleno pouhých 25 kilometrů a vzhledem ke svému českému původu se celá rodina přihlásila ke službě u této jednotky. Matka Růžena se stala hospodářkou velitelského domu jednotky, otec se díky intervenci generála Heliodora Píky dostal z vězení a stal se správcem tohoto domu. Jako jedna z prvních deseti žen se k jednotce připojila i Vanda Biněvská. Absolvovala velmi náročný, téměř roční výcvik – původně měla být pouze zdravotnicí, protože však vykazovala velice dobré výsledky ve střelbě, prošla také snajperským kurzem.

Při svém prvním bojovém nasazení během legendární bitvy u Sokolova dostala Vanda zvláštní úkol. Pozorovala hledáčkem snajperské pušky na vzdálenost asi 150 metrů, jak se blíží německé tanky, napočítala jich 1, 2, 3… 20… 60 – všechna zjištění sdělovala velení jednotky. Z tanků vyskakovali automatčíci a za nimi postupovala motorizovaná pěchota, deset děl s esesáky. Přihlížela tomu, jak v Sokolově hoří domy jeden po druhém a hlásila, jak v dešti střel padají druzi v boji a není jim pomoci. V noci byla zrušena bojová pohotovost, snajperku Vandu však zapomněli odvolat. Teprve k ránu zjistili, že jim chybí. Našli ji ležící ve sněhovém zákopu, těžce podchlazenou, s prsty přimrzlými k pušce a stále připravenou k výstřelu.

Po částečném uzdravení se Vanda Biněvská přemístila do Tulské oblasti k městu Jefremov, kde se pod velením generála Kratochvíla a později plukovníka Přikryla utvářela 2. čs. paradesantní brigáda. Také u této jednotky měla Vanda působit jako zdravotnice, příležitostně i jako odstřelovačka, podobně jako při svém prvním bojovém nasazení. Prošla i parašutistickým výcvikem pro eventuální vysazení na okupovaná území. 23. dubna 1944 obdržela 2. paradesantní brigáda v Jefremově bojovou zástavu a její příslušníci složili přísahu. Počátkem září 1944 byla brigáda nasazena do boje v rámci karpatsko-dukelské operace ve svazku s 67. sborem sovětské 38. armády.

V té době působila u paradesantní jednotky i Vandina mladší, teprve patnáctiletá sestra Věra. Při dukelské operaci sloužila jako telegrafistka. Během své služby prošla mnoha místy na Slovensku i v Čechách, až se nakonec 17. května 1945 zúčastnila v Praze s vojáky sboru slavnostní přehlídky na počest vítězství nad fašistickým Německem.

17. září 1944 bylo rozhodnuto 2. parabrigádu, vycvičenou především pro výsadek na cizí území, poslat na Slovensko, kde již probíhalo povstání proti nacistickým okupantům a Tisově vládě. Na přepravu brigády dalo sovětské velení k dispozici 350 dopravních letounů, z nichž se 12 navždy ztratilo. Vojáci a materiál byli přepravováni z krosněnského letiště na polní letiště Tri duby u Sliače na Slovensku. Parašutistickým výsadkem, uskutečněným až na šestý pokus, byla vysazena i Vanda Biněvská. Během povstání pracovala Vanda především jako zdravotnice, ošetřovala raněné, kteří byli posíláni za frontovou linii či později k místním obyvatelům. Po potlačení Slovenského národního povstání se Vanda se spolubojovníky přemístila do hor, kde pokračovali v boji partyzánským způsobem. Kromě péče o raněné se Vanda dobrovolně hlásila k provádění nejrůznějších výzvědných a průzkumných akcí. S kolegy ve zbrani také prodělala bezpočet náročných nočních pochodů. Nakonec byla v únoru 1945 na základě udání zatčena gestapem ve vesnici Horní Lehota, kde se zotavovala z nemoci. Z vězení v Banské Bystrici se jí ovšem podařilo uprchnout, poté se připojila k partyzánské skupině Stalin, se kterou přešla frontu a v dubnu 1945 se v Kežmaroku připojila ke své původní jednotce. Konec války prožila s hodností četařky.

Pro rodinu Biněvských ovšem konec války úlevu neznamenal – matka Růžena zemřela na počátku roku 1946 na následky válečného zranění, které utrpěla při převozu českého dětského domova přes Karpaty v březnu 1945. Sestře Věře byl po návštěvě SSSR v roce 1946 zapovězen návrat zpět do ČSR, kam se vrátila až v devadesátých letech.

Po skončení války zůstala Vanda v armádě na pozici velitelky 1. spojovací vojenské skupiny. Dva roky také studovala na Právnické fakultě UK. Měla však povinnost starat se o mladšího bratra, devítiletého Kazimira, který zůstal po smrti matky Růženy sirotkem, a proto musela nastoupit do zaměstnání. Z armády odešla ze zdravotních důvodů v roce 1951, poté pracovala jako prodavačka. Jako přímá účastnice bojových operací byla častým hostem besed a přednášek, při kterých prezentovala své zážitky a bohaté zkušenosti získané během války. V šedesátých letech se provdala za Františka Lisku, se kterým vychovala dceru Evu. Rodina žila v poválečném čase na území Prahy 7, v ulici U Smaltovny 20. Za svůj podíl na bojových operacích obdržela Biněvská celou řadu ocenění, např.: Čs. válečný kříž 1939, Řád Slovenského národního povstání II. stupně, čs. medaili Za zásluhy II. stupně, Řád rudé hvězdy, čs. pamětní medaili se štítkem SSSR, čestnou medaili 1. stupně – zasloužilý bojovník proti fašismu, odznak čs. partyzána, Orden Otečestvennoj vojny II. stupně, sovětskou medaili Za vítězství nad fašismem a mnohá další. Vanda Biněvská zemřela po těžké nemoci 26. března 1991. Čestné občanství in memoriam jí bylo uděleno v květnu roku 2010 u příležitosti oslav 65. výročí ukončení druhé světové války.

voják, hrdina protifašistického odboje
* 23. 3. 1896 Litětiny
† 5. 4. 1969 Praha

Škpt. pěchoty v záloze Jaroslav Cabicar se narodil 23. března 1896 v Litětinách čp. 28 v Pardubickém kraji (dnes součásti obce Dolní Roveň). Pocházel ze zemědělské rodiny, měl čtyři bratry a sestru. Sestra zemřela už jako malá, tři bratři – vojáci – se nedožili konce 1. světové války. Ve čtrnácti letech Jaroslav Cabicar přišel o matku, o pět let později i o otce. Po ukončení měšťanské školy v Holicích studoval na obchodní akademii v Chrudimi. Po maturitě v roce 1914 nastoupil do zaměstnání v Hraběcím cukrovaru v Městci Králové. Hned v dubnu 1915 byl však odveden na frontu. Prošel bojišti v Uhrách, Itálii, Bosně, Černé Hoře, Albánii, v jižním Srbsku a na řeckých hranicích. Na podzim roku 1918 onemocněl malárií a byl převezen do Pardubic.

Po zotavení se přihlásil do nově vznikající Československé armády. Podílel se na obsazování a obraně pohraničních oblastí ČSR, obývaných Němci a Maďary. Po proniknutí maďarské bolševické armády na Slovensko byl v květnu a červnu 1919 nasazen do bojových operací jižně od Košic. Při bojích byl zraněn na obou nohách. Po krátké rekonvalescenci se vrátil na severovýchodní Slovensko, kde se účastnil dalších vojenských operací. Od listopadu 1919 do konce roku 1920 působil ve funkci velitele polní roty 30. polního pluku z Vysokého Mýta v oblasti středního Slovenska.

Jako důstojník v záloze se v dalších letech účastnil vojenských cvičení, naposledy v červnu a červenci 1938 v Milovicích v hodnosti štábního kapitána. V letech 1922–45 byl aktivním členem Svazu československého důstojnictva. V roce 1925 z pověření brněnského sjezdu čs. záložních důstojníků předal v Lánech zdravici prezidentu ČSR Masarykovi. Byl aktivní i v dalších organizacích: Československé obci legionářské, po 2. světové válce i ve Svazu brannosti a Svazu bojovníků za svobodu. Po roce 1948 byl ze všech těchto organizací vyloučen. Po demobilizaci v roce 1920 nastoupil v Praze do zaměstnání v Agrární bance. V roce 1924 ho banka přeřadila do továrny na kovový nábytek SAB (Strojírny Agrární banky), která sídlila v Osadní ulici v Praze-Holešovicích. Pracoval v ní jako účetní, prokurista a od roku 1930 jako ředitel.

Svůj protifašistický postoj vyjadřoval Jaroslav Cabicar konkrétními činy. Až do 15. října působil jako majitel, vydavatel a odpovědný redaktor protifašisticky zaměřeného časopisu Branná politika. Po příchodu Němců v březnu 1939 se mu podařilo ve spolupráci se třemi dalšími důstojníky (kpt. Pacákem, gen. Spěváčkem a mjr. Kaplanem) převést přes dejvickou záložnu jeden milion korun pro podzemní hnutí. V nakladatelství J. Otto, kde dříve zastupoval Svaz čs. důstojnictva, pomáhal zřídit tajný fond, ze kterého byly vypláceny finanční prostředky ženám a sirotkům po umučených nebo popravených členech svazu.

V zaměstnání v továrně SAB se mu podařilo ukrýt suroviny a zbraně, které by Němci mohli využít pro potřeby válečného hospodářství. Část surovin byla použita pro tehdy omezovanou a zakazovanou civilní výrobu, část byla zakopána nebo zazděna. Tato činnost – kvůli udání z řad zaměstnanců SAB – neušla pozornosti Němců. Během války byl Jaroslav Cabicar několikrát vyšetřován gestapem pro podezření z hospodářské sabotáže. Na přelomu října a listopadu 1940 byl vězněn na Pankráci. Díky pomoci přátel z Agrární banky se mu podařilo uniknout větším represím. V roce 1942 byl zaměstnavatelem poslán na zdravotní dovolenou, která trvala až do podzimu 1944, kdy začal pracovat v centrále Agrární banky. Tímto rozhodnutím chránila Agrární banka Jaroslava Cabicara i sebe. Do továrny SAB se po skončení 2. světové války, po aktivní účasti na Květnovém povstání v roce 1945, nevrátil. V továrně se ujali vlády soudruzi, kterým vadilo jeho politické přesvědčení. Proto dal k 31. červenci 1945 v továrně výpověď.

Na konci války se hned 5. května 1945 aktivně zapojil do povstání v Praze. V Praze 7 – Holešovicích vzniklo velitelství na 21. policejním revíru v ulici Na Maninách. Jaroslav Cabicar byl zvolen jeho velitelem a ve spolupráci s dalšími čs. důstojníky řídil obranu Holešovic a Trojského mostu. Do října 1945 pak stál v čele praporu Revoluční gardy Holešovice. Za svou činnost během povstání obdržel Československý válečný kříž 1939. Po válce mu byla nabízena služba v armádě. Nabídku však nepřijal, měl rád svou profesi. Předešel tím i postihům, které by ho jako mnoho jiných čekaly po roce 1948. Po přechodných zaměstnáních nastoupil v červenci 1947 po vyhraném konkurzu na místo ředitele finančně hospodářského odboru Československého červeného kříže. Po Vítězném únoru byl na základě udání soudruhů z továrny SAB přeřazen na nižší pozici a v roce 1950 pak poslán na zámek Lišno u Benešova jako správce školicího střediska Československého červeného kříže. Tam psychicky i fyzicky vyčerpán onemocněl zápalem plic, po kterém u něj došlo i k recidivě TBC. Po dvou těžkých operacích plic byl v roce 1952 poslán do invalidního důchodu s malou penzí. Zemřel doma v Praze dne 5. dubna 1969. Byl ženatý, s manželkou Annou, roz. Jankovskou, měl dvě dcery Jaroslavu a Evu. V roce 2008 bylo škpt. pěchoty v záloze Jaroslavu Cabicarovi uděleno čestné občanství Prahy 7 in memoriam.

hudební publicista
* 25. února 1936 Praha
†  17. srpna 2023 Praha

Svou bohatou profesní kariéru zahájil počátkem 60. let jako redaktor časopisu Mladý svět. Následně byl zaměstnán v Československém rozhlase, kde připravoval první československou hitparádu Dvanáct na houpačce. Za normalizace byl z rozhlasu vyhozen, poté působil jako korektor v tiskárně a také jako pedagog v lidové škole umění. Psal články o populární hudbě a spolupracoval s vydavatelstvím Supraphon. Zároveň jezdil po republice s pořadem Antidiskotéka, kde i za normalizace často zněly skladby zakázaných písničkářů. V listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum a moderoval také některé demonstrace. Po revoluci vedl časopis Rock & Pop, vrátil se také do rozhlasu s vlastními pořady a své články publikoval v řadě periodik. V roce 2013 získal Cenu ministra kultury za přínos v oblasti hudby. Roku 2020 byl v rámci Cen Anděl uveden do Síně slávy Akademie populární hudby jako první novinář-nehudebník v historii. Čestné občanství MČ Praha 7 získal v listopadu roku 2019.

voják, veterán II. světové války
* 19. 11. 1921 Vyšný Verecký, Podkarpatská Rus
† 29. 5. 2019

Michal Demjan se narodil v listopadu 1921 v malé obci Vyšný Verecký na Podkarpatské Rusi. Rodiče Vasil a Anastazie zde vlastnili malé hospodářství, jehož správa plně zaměstnala nejen je, ale později i Michala a jeho mladší sourozence – bratra Josefa a sestry Marii a Soňu. Tvrdé životní podmínky v neúrodném podhorském kraji přinutily otce Vasila, aby na počátku třicátých let odjel na několik let za prací do Francie. Po jeho návratu se situace rodiny přece jen o něco zlepšila. I přesto Michal vychodil pouze základní školu, okolní kraj mu neposkytoval možnosti dalšího vzdělání, proti cestě na Slovensko či do Čech se zase postavili Michalovi rodiče. Zůstal proto v rodné obci a vypomáhal v rodinném hospodářství.

V roce 1939, po rozpadu ČSR, bylo území Podkarpatské Rusi obsazeno maďarskou armádou, zdejší mladí lidé byli nuceni vstoupit do polovojenské organizace Leventé, kde prodělávali vojenský výcvik. Nastalá situace přivedla Michala Demjana a několik jeho dalších kamarádů k myšlence na odchod do SSSR, kde se jim podle jejich mínění naskýtaly lepší možnosti pro další vzdělání a život obecně. Svůj plán realizovali 30. března 1940, kdy ilegálně překročili hranice do SSSR. Zde byli ovšem ihned zatčeni sovětskými orgány a převezeni do utečeneckého tábora ve Skolje na Ukrajině, po několika týdnech se dostali do vězení ve městě Vinice. Zde si Demjan vyslechl rozsudek – tři roky pobytu v nechvalně proslulém gulagu za ilegální přechod hranice. Byl tedy převezen do tábora Ivdellag ve Sverdlovské oblasti, kde byl zařazen k pracovní brigádě, která měla za úkol těžit dřevo. Tuto náročnou práci zvládal Demjan na rozdíl od spoluvězňů relativně dobře, vzhledem k tomu, že na ni byl od mládí zvyklý. Další prací byl svoz vytěženého dřeva, poté v rámci rekonvalescence po zranění vypomáhal v kuchyni.

Koncem roku 1942 byl Demjan na vlastní žádost převezen z gulagu do Buzuluku, kde se již od počátku roku 1942 formoval 1. československý armádní sbor. Zde byl Demjan bez problémů odveden a zařazen do 2. roty pod velením npor. Kudliče, Demjanově četě pak velel pozdější hrdina SSSR genmjr. Richard Tesařík. Po krátkém, měsíc trvajícím výcviku se Demjan účastnil s jednotkou její první mise na frontě – bitvě u Sokolova. Nedlouho po zahájení operace byl Demjan těžce raněn na hlavě a krku, byl transportován nejprve do polní nemocnice, poté do Mičurinsku, kde se léčil ze svých zranění. Po zotavení byl zařazen do náhradního sovětského pluku, kde prošel krátkým ženijním výcvikem zaměřeným na pokládání min a jejich odstraňování. S touto jednotkou se účastnil bojů v Kurském oblouku, poté byl zařazen do 44. gardové divize, se kterou bojoval na frontě na území dnešního Běloruska. Zde byl 24. prosince 1943 podruhé raněn a převezen do nemocnice ve Slobotskoje. Po ukončení rekonvalescence žádal Demjan o zařazení zpět k čs. jednotce, byl tedy vyslán do Rovna na západní Ukrajině. Svou původní jednotku zde ovšem již nezastihl, proto byl znovu přidělen k náhradnímu pluku v Sadeguře u Černovic, kde vykonával strážní službu. Po zahájení dukelské operace se Demjan konečně připojil k čs. vojsku, sloužil zde v minometné rotě, se kterou nakonec přešel na území Slovenska. Zde onemocněl, léčil se v nemocnici v Humenném, poté byl zařazen k náhradnímu pluku v Popradu, kde opět pracoval jako strážce – tentokrát hlídal objekty lázní ve Vyšných Hágách ve Vysokých Tatrách.

Po osvobození se dostal přes Prostějov do Prahy. Do října 1945 byl nasazen v severočeské Bílině jako správce skladu zabaveného německého materiálu. Po skončení této „mise“ se přihlásil k organizaci UNRA, která hledala vojáky jako doprovod pro vlaky přivážející humanitární pomoc ze zámoří z evropských přístavů do ČSR. Demjan tak díky této práci poznal Le Havre, Terst, Hamburg a další evropská města.

V roce 1947 odešel z armády a začal pracovat pro Ministerstvo spravedlnosti jako vězeňský dozorce, postupně prošel Valdicemi, Mikulovem a Vrchlabím, v červnu 1949 byl z tohoto zaměstnání bez udání důvodu propuštěn. Podařilo se mu ovšem najít zaměstnání v pergamence v Holešovicích, nejprve zde pracoval jako pomocný dělník, později absolvoval tiskařský kurz a tomuto řemeslu zůstal věrný až do odchodu do důchodu. Již od konce čtyřicátých let bydlel Michal Demjan v Praze 7, zde se také seznámil se svou manželkou Jaroslavou (zemřela 2008) a společně vychovali její dceru, kterou „vyženil“. Michal Demjan byl držitelem mnoha vyznamenání. Mezi nejvýznamnější patří Sokolovská medaile (1948), Dukelská medaile (1959), ukrajinská medaile Za obranu vlasti, medaile Za vítězství ve Velké vlastenecké válce a mnohá další. Čestným občanem Prahy 7 se Michal Demjan stal v květnu 2010. Zemřel 29. května 2019.

hudební skladatel a pedagog
* 22. 1. 1929 Žamberk
† 27. 10. 2007 Praha

Petr Eben se narodil v lednu 1929 ve východočeském městečku Žamberk. Otec Vilém Eben (1887–1963) byl učitelem, později školním inspektorem, matka Marie (1896–1960) rovněž učitelkou. Hudební nadání zdědil Eben zřejmě po obou rodičích, ač se ani jeden nevěnoval hudbě profesionálně, otec hrál v orchestru na housle a matka byla výborná zpěvačka a ovládala hru na kytaru. V roce 1935 se celá rodina přestěhovala do Českého Krumlova, kde později Petr začal studovat na tamějším gymnáziu.

Od útlého dětství se věnoval hudbě, především hře na varhany a klavír, během války o letních prázdninách zajížděl z  Krumlova do dolnorakouského cisterciáckého kláštera v Schlierbachu. Již v jedenácti letech zde působil jako varhaník a sbormistr, jeho povinností bylo doprovázet dvě ranní mše, večerní požehnání a řídil zde i produkci chrámového sboru. V deseti letech také sám komponoval drobné sklady. Kromě hudby se mu vášní stalo studium cizích jazyků – již na gymnáziu znal latinu, hovořil německy, francouzsky a později i anglicky. Koncem války prožil Petr, spolu s bratrem Bedřichem, transport do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Naštěstí se oba bratři i otec po válce vrátili zpět do Českého Krumlova. Po maturitě se rozhodl pro studium klavíru na AMU u profesora Františka Raucha (1910–1995), po dvou letech si přibral další obor – kompozici u profesora Pavla Bořkovce (1894–1972). Klavír absolvoval v roce 1952 přednesem vlastní sonáty, skladbu o dva roky později dokonce vlastní symfonií.

V roce 1953 si vzal sestru svého spolužáka, známého skladatele Ilji Hurníka, Šárku, studentku angličtiny a filozofie na Univerzitě Karlově, která se stala jeho celoživotní oporou. Po krátké pracovní epizodě v hudební redakci nově vznikající televize (1954–55) zakotvil Petr Eben na Katedře hudební vědy na Filozofické fakultě UK, kde působil dalších třicet pět let. Vyučoval zde teoretické předměty: nauku o hudebních nástrojích, hudební formy, analýzu skladeb; prakticky pak výuku hry partitur. Pouze v akademickém roce 1978–79 si Petr Eben „odskočil“ do Manchesteru ve Velké Británii, kde na prestižní Royal Northern College of Music vzdělával studenty v oboru skladba. I přes zájem ze zahraničních univerzit, zůstává Eben na své domovské fakultě pouze odborným asistentem (v letech 1955–1970 dokonce pouhým asistentem), docenturu získává až na sklonku komunistického režimu v roce 1988. Eben vytváří v roce 1960 (spolu s J. Burghauserem) učebnici Čtení a hra partitur (II. vydání v roce 1990), se svým švagrem Iljou Hurníkem a sbormistrem Pavlem Jurkovičem přinesl a adaptoval novou metodu hudebního vzdělávání německého skladatele Carla Orffa Schulwerk. Větší možnosti pro Ebenovu pedagogickou a přednáškovou činnost se otevírají až po změně režimu v roce 1989. Absolvoval poté přednášky či jejich série na západoevropských a amerických univerzitách (Darlington Summer School, univerzitě v Grazu, Fine Arts Center ve Winston-Salemu, USA, Mozarteum Salzburg a dalších).

K dokreslení Ebenovy hudební všestrannosti pochopitelně nelze opomenout jeho rozsáhlou skladatelskou činnost. První úspěchy v této oblasti mu v polovině padesátých let přinesl cyklus skladeb Šestero piesní milostných, za který byl oceněn na Světovém festivalu mládeže v Moskvě. Ačkoliv byl Eben samoukem ve hře na varhany, jeho skladby pro tento nástroj i interpretační mistrovství a schopnost improvizace mu přinesly značné uznání. Z nejvýznamnějších skladeb pro tento nástroj lze jmenovat: Nedělní hudba, cyklus Laudes (1964), cykly Faust (1976) a Mutationes (1980), Krajiny patmonské (pro varhany a bicí, 1984) nebo rozsáhlý osmivětý cyklus Job, za který obdržel v roce 1989 Cenu české a slovenské hudební kritiky. Skladbami pro oblíbený nástroj však výčet Ebenových skladeb zdaleka nekončí. Z poměrně rozsáhlé sborové tvorby lze jmenovat např. třídílnou kantátu Hořká hlína (1960), vytvořenou na verše Seifertovy sbírky Zhasněte světla, která Ebena zaujala především vysoce emocionálním vyjádřením lásky k domovu a české krajině. O sedm let později mělo premiéru třívěté vokálně symfonické oratorium Apologia Sokrates, zkomponované na text řeckého filosofa Platóna. Počátkem sedmdesátých let vyústil trvalý Ebenův zájem o středověk ve zkomponování skladby Pragensia, která se záhy stala jedním z jeho nejčastěji prováděných děl. Ve skladbě je patrná inspirace atmosférou rudolfínské Prahy, je zde vhodně zkombinováno užití současných a historických nástrojů. Byla dedikována sboru Pražští madrigalisté, který ji také poprvé nastudoval. V roce 1983 vytvořil Eben pro nizozemské baletní divadlo (Netherland Dans Theatre) balet Kletby a dobrořečení. Toto dílo však nebylo jeho jediným z oblasti scénické hudby, již v sedmdesátých letech připravil na objednávku slavných divadel doprovod k Faustovi (Burgtheater, Vídeň 1976) nebo Hamletovi. V osmdesátých a devadesátých letech komponuje Eben skladby pro sólové nástroje (cyklus pro varhany a trubku Okna, smyčcový kvartet Labyrint světa a ráj srdce) a komorní sbory. Nedílnou součástí skladatelovy tvorby je i velké množství skladeb určených pro děti, upravil desítky lidových písní, složil řadu vokálních skladeb či jejich cyklů pro dětské pěvecké sbory (Jarní popěvky, Deset poetických duet, Žalm č. 8, Zelená se snítka a další).

Vzhledem k silné skladatelově orientaci směrem k duchovní hudbě a křesťanské víře obecně, nebyla u nás značná část jeho skladeb nastudována, často je znali pouze posluchači v zahraničí, a proto byla Ebenova skladatelská tvorba před rokem 1989 doceněna spíše tam. O oblibě Ebenových děl svědčí i množství cen, které za své skladatelské mistrovství obdržel. V roce 1991 získal od francouzského ministra kultury titul Rytíř umění a literatury, o rok později byl jmenován čestným profesorem na univerzitě v Manchesteru, v roce 1993 si odváží z německého Mannheimu Stamicovu cenu. Po sametové revoluci konečně uznala jeho zásluhy i Univerzita Karlova – v roce 1990 je jmenován docentem filozofické fakulty, o čtyři roky později je mu zde udělen čestný akademický titul doktor honoris causa. Na počátku devadesátých let byl Petr Eben také ředitelem festivalu Pražské jaro. V roce 2002 obdržel z rukou tehdejšího prezidenta medaili Za zásluhy. V roce 1993 ocenilo svého významného rodáka město Žamberk, stal se jeho čestným občanem a jeho jméno od té doby nese i místní Základní umělecká škola. Čestným občanem Prahy 7 se Petr Eben stal v listopadu  roku 2003. Kromě toho, že mnoho jeho varhanních skladeb bylo nastudováno a provedeno v kostele Sv. Antonína na Strossmayerově náměstí, během svých studií žil v letenské ulici U Studánky.

Se svou manželkou Šárkou vychoval Petr Eben společně tři syny. Nejstarší Kryštof (* 1954) je statistikem, působí v Akademii věd ČR v Ústavu výpočetní techniky a statistiky, Marek (* 1957) je známým divadelním hercem a moderátorem. Nejmladší David ( *1965) vykročil v otcových šlépějích – řídí mužský sbor Schola Gregoriana Pragensis a vyučuje v Ústavu hudební vědy na FF UK. Sourozenci společně působí v hudební skupině s příznačným názvem Bratři Ebenové. Petr Eben zemřel 27. října 2007 v Praze.

právník, účastník protifašistického odboje
* 31. 5. 1923 Praha
† 3. 2. 2010 Praha

Miloslav Englc se narodil v květnu 1923 v Praze. Vyrůstal s otcem Antonínem, ruským legionářem a vyučeným krejčím, který ovšem pracoval jako poštovní podúředník, a matkou Barborou, která se starala o domácnost. Miloslav navštěvoval obecnou školu na Hradčanech, středoškolská studia absolvoval na prestižním a náročném gymnáziu v ulici Na Příkopě v centru Prahy. Po maturitě na této škole v roce 1942 byl totálně nasazen a pracoval na úřednické pozici ve firmě F. Kment v Kralupech nad Vltavou, kam denně dojížděl vlakem z Prahy.

V květnových dnech roku 1945 se Miloslav Englc během Pražského povstání aktivně zúčastnil bojových operací v rámci povstaleckého velení Vašek. Se svými spolubojovníky odrážel útoky jednotek ze štábu SS, které se snažily zlikvidovat obranná postavení povstalců a ovládnout území Dejvic a Bubenče. Podílel se i na obsazení muničního skladu německé armády na území bubenečského nádraží a pomáhal koordinovat aktivity povstalců s činností pancéřového vlaku. Za své zásluhy během povstání mu tehdejší primátor udělil medaili Za věrnost 1939–45.

Po osvobození ČSR zahájil Miloslav Englc v roce 1945 studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Zároveň se stal aktivním členem Československé strany národně sociální, vedl dokonce mládežnickou sekci této strany. Angažmá v ČSNS mu ovšem v budoucnu přineslo spíše problémy – po Vítězném únoru byl vyhozen ze studií na univerzitě s poukazem na fakt, že není dělnického původu. Tato záminka byla ovšem lichá – Englcův otec sice pracoval na poště, vykonával zde ovšem fyzickou práci při manipulaci s balíkovými zásilkami. Po vyloučení z fakulty byl Englc nucen nastoupit na podřadné místo v bubenské sladovně, kde obracel slad. Proti vyloučení ze studií se odvolal a nakonec mu komunistický režim umožnil školu dokončit, promoval v roce 1949. Během základní vojenské služby, v roce 1950, se oženil s paní Dagmar, rozenou Hronkovou, o šest let později se manželům narodila dcera Hana. Od roku 1952 bydlel spolu s manželkou a jejími rodiči v domě v letenské ulici Nad Štolou.

Vzhledem k předúnorovému politickému angažmá bylo pro Englce i po studiích obtížné sehnat odpovídající zaměstnání. V roce 1952 nastoupil do účtárny v ČKD Praha, později přešel do právního oddělení v obchodním úseku generálního ředitelství tohoto podniku. Na této pracovní pozici se věnoval především přípravě smluv, nezřídka pro zahraniční kontrakty ČKD, při jejichž tvorbě využíval své vynikající znalosti anglického a německého jazyka. I přes své nesporné profesní kvality nedosáhl nikdy v rámci firmy významnějšího postavení, důvodem byl především fakt, že nebyl členem komunistické strany, figuroval dokonce na seznamu politicky nespolehlivých osob a byl sledován StB. V pražském strojírenském gigantu ČKD zůstal pracovat až do odchodu do důchodu v roce 1988.

Ve svém volném čase se Englc věnoval celé řadě dalších aktivit. V letech 1980–1990 byl poslancem ONV v Praze 7 za Československou stranu socialistickou, prací pro obec doslova žil. I zde ovšem narážel na problémy s tehdy vládnoucími členy KSČ, kterým úspěšně čelil za pomoci své přirozené autority a odborné fundovanosti. Po revoluci v roce 1989 byl krátce i I. místostarostou Prahy 7 (1990–91). V roce 1993 několik měsíců pracoval v právním oddělení Nejvyššího kontrolního úřadu. Právnické vzdělání a zkušenosti využil na pozici obecného zmocněnce ve sporech soudních a mimosoudních rehabilitací, byl i členem trestního senátu obvodního soudu pro Prahu 7. Významně pomáhal při nájemních sporech občanů Prahy 7 s majiteli domů pod hlavičkou Svazu na ochranu nájemníků. Bez nároku na honorář poskytoval právní poradenství či přímo zastupoval občany, kteří se dostali do problémů souvisejících s tehdy častými změnami vlastnických poměrů v nájemních domech.

V roce 1990 se Englc stal členem Klubu Milady Horákové, ve stejné době byl také místopředsedou pobočky Československé obce legionářské v Praze 7. Do vysokého věku zůstal aktivní – zajímal se o změny v právních předpisech a zákonech a stále se věnoval studiu cizích jazyků. Čestné občanství Prahy 7 mu bylo uděleno v květnu roku 2005. JUDr. Miloslav Englc zemřel po dlouhé nemoci 3. února 2010 ve věku nedožitých 87 let.

vědec a pedagog
* 9. 12. 1918 Uherský Brod
† 14. 12. 2004 Praha

Břetislav Hojdem se narodil v prosinci 1918 v Uherském Brodě. Otec Ferdinand pocházel z Ostravy, kde se vyučil elektrikářem. Po sňatku s Josefou Kutalovou se přestěhovali do Uherského Brodu, kde se jim narodil jediný syn Břetislav. Ten zde prožil dětství a vychodil obecnou školu. Přestože otec chtěl, aby se syn vydal v jeho šlépějích a stal se elektrikářem, Břetislav se rozhodl pro studium. Absolvoval reálku v Kroměříži a v roce 1937 začal studovat na Vysoké škole technické dr. E. Beneše v Brně (dnes VUT) obor chemické inženýrství. V téže době se rodiče přestěhovali do Valašských Klobouk, kde si otevřeli obchod s elektromateriálem. Otec se zapojil do elektrifikace menších továren, měst a okolních vesnic na Valašsku. V období po uzavření českých vysokých škol Němci vystřídal Břetislav několik zaměstnání – pracoval jako kampaňový technik v cukrovarech v Dřevohosticích (1940) a Všetulech (1941), posléze přešel do Výzkumného ústavu firmy Baťa ve Zlíně, konce války se dočkal jako zaměstnanec Zbrojovky Vsetín. Ve volných dnech se věnoval sportu, v zimě pořádal ve Valašských Kloboukách lyžařské závody, v létě organizoval turistické výlety.

Po skončení války dokončil studia na vysoké škole (promoval 25. března 1946), od podzimu 1946 působil na pozici technického úředníka v cukrovaru v Hejčíně (dnes součást Olomouce). O tři roky později se B. Hojdem dostal do funkce vedoucího technické skupiny na generálním ředitelství cukerního průmyslu v Praze. Díky svým vynikajícím znalostem francouzštiny a odborným schopnostem se Břetislav Hojdem podílel na zajištění zahájení výroby v cukrovarech Rezayeh a Torbat Heydarie na území dnešního Íránu. Po návratu domů byl krátkou dobu angažován jako poradce tehdejšího náměstka ministra potravinářského průmyslu.

V roce 1954 dosáhl B. Hojdem nejvyššího možného postu ve svém oboru, na následující čtyři roky se stal ředitelem Hlavní správy cukrovarů zřízené při Ministerstvu potravinářského průmyslu. Ve stejném období šéfoval také redakci odborného časopisu Listy cukrovarnické. Po reorganizaci odborových organizací odešel Hojdem na pozici technického náměstka Výzkumného ústavu potravinářského průmyslu, i zde zůstal věrný svému hlavnímu oboru – sacharidům. V roce 1959 přijal pozici šéfa nově zřízeného cukrovaru Adra v Sýrii, kde působil dvě léta. Zároveň i coby expert na spouštění výroby spolupracoval i s několika dalšími cukrovary ve středomořské oblasti, především v Tunisu.

Na počátku akademického roku 1961–62 začala Hojdemova pedagogická kariéra na nově založené Univerzitě 17. listopadu, kde se vzdělávali především zahraniční studenti. Následující rok mu byla udělena docentura v oboru technologie sacharidů. Vyučoval také na Vysoké škole zemědělské na Katedře tropů a subtropů. Po zrušení Univerzity 17. listopadu v roce 1969 přešel B. Hojdem na ČVUT, kde působil až do odchodu do penze v roce 1982. Je autorem četných vědeckých prací z oblasti technologie sacharidů.

I v důchodovém věku zůstal B. Hojdem aktivní. Stále zůstával v kontaktu se svým profesním oborem potravinářství a cukrovarnictví, byl i aktivním zahrádkářem. Především se angažoval v práci pro celoměstský a především místní výbor Svazu důchodců v Praze 7. V letech 1992–2003 byl předsedou pobočky svazu v Praze 7 a během jeho působení v této funkci vzrostl počet členů šestinásobně. Díky jeho organizačním schopnostem a nasazení se podařilo uspořádat pro seniory z Prahy 7 celou řadu výletů a exkurzí, podílel se na zajištění množství přednášek především se zdravotní a sociální tématikou. Inicioval také vznik dosud fungující bezplatné právní porady pro seniory. S manželkou Jarmilou (*1920) žil v Praze 7 od roku 1975, společně vychovali dceru Jitku a syna Břetislava, v roce 2003 oslavili manželé Hojdemovi diamantovou svatbu. Čestné občanství Prahy 7 bylo doc. Ing. Břetislavu Hojdemovi uděleno v roce 2003. Zemřel 14. prosince 2004.

Pavel Holý se narodil v červnu 1927 v rodině s bohatou skautskou tradicí. Otec Josef (1898–1958) byl strojní inženýr, pracoval v holešovické továrně na výrobu strojů na zpracování masa Friedrich a Haaga, matka Božena (1898–1995) zůstávala v domácnosti. Po krachu otcova zaměstnavatele během hospodářské krize se rodina i s Pavlovou sestrou Alenou (*1932) přestěhovala do východočeské Chocně, kde Josef Holý našel nové pracovní uplatnění. Pavel tak vychodil obecnou i měšťanskou školu v tomto východočeském městě. V roce 1938 se v Chocni stal také členem tamějšího skautského oddílu. Po ukončení školní docházky projevoval Pavel zájem o studium na střední škole s uměleckým zaměřením, nakonec však nastoupil na Vyšší průmyslovou školu strojnickou v Pardubicích. Kvůli komplikacím během války dokončil průmyslovku a odmaturoval až po jejím skončení. Po znovuobnovení činnosti Junáka absolvoval Lesní školu, později působil jako její instruktor, stal se také vedoucím oddílu a posléze i zástupcem vedoucího celého střediska. Za pomoci otcových známých získal po maturitě místo v letecké továrně v Chocni, kde sledoval plnění plánu jednotlivých provozů a zpracovával hlášení o stavu výroby pro ředitelství firmy.

Na podzim 1948 se Pavel Holý přestěhoval do Prahy a zahájil zde studia na Českém vysokém učení technickém. V hlavním městě se také ihned zapojil do skautského hnutí a seznámil se s lidmi, kteří ho přivedli k ilegální činnosti. V souvislosti se svým angažmá ve skupině sdružené okolo skautské činovnice Dagmar Skálové, která připravovala protikomunistický puč, byl Pavel Holý 17. května 1949 při cestě do skautské klubovny v Dejvicích zatčen. Dobu během vyšetřování svého případu strávil ve vyšetřovací vazbě ve věznici v Ruzyni, poté na Pankráci, kde se setkal s dalšími politickými vězni, např. s později k smrti odsouzeným veteránem bojů na Středním východě mjr. Květoslavem Prokšem. Při soudním procesu v srpnu 1949 byl Pavel Holý odsouzen k pěti letům vězení.

Po vynesení rozsudku byl internován do severozápadních Čech, do oblasti uranových dolů v Jáchymově. Zde se nejprve nedobrovolně podílel na výstavbě nejvýše položeného lágru Barbora, později fáral do uranového dolu v táboře Rovnost. Posléze byl převeden na práci do důlních dílen, pracoval zde jako svářeč a zámečník. Spolu s kamarády-skauty (Radkem Brožem, Závišem Bozděchem, Jiřím Řehákem, Jiřím Navrátilem, Richardem Nebeským, Jiřím Ullrichem, Františkem Falerskim, Karlem Čečkou a Erichem von Büllow) založil v táboře ilegální skautský oddíl. Vytvořili si dokonce vlastní vlajku, kterou dnes používá oddíl Velena Fanderlika. Ze zbytků materiálu ze zdejších dílen zde Pavel Holý vyráběl nejrůznější artefakty (figurky, šperky, ozdoby, knížky či vánoční stromek), které se postupně dařilo vynášet ven z tábora. Tyto předměty byly v minulosti mnohokrát vystaveny, naposledy na jaře 2010 na výstavě „Vyneseno z lágrů“ v pražské knihovně zakázané literatury Libri prohibiti. Vězni tvořili i prózu a poezii, za zmínku stojí ilustrovaná kniha veršů v několika formátech včetně kolibří, unikátně vázaná a kaligraficky přepsaná P. Holým, nazvaná Přádenko z drátů. Holý vlastní její jediný dochovaný exemplář. Tato kniha byla vydána v Libri prohibiti tiskem v roce 2010.

Po propuštění z vězení v roce 1953 získal Holý práci v podniku Armabeton, kde prováděl fyzicky náročné výkopové práce a vykládal štěrk z vagónů. Později se v podniku Chladírenské věže zabýval konstrukcí těchto technických zařízení. Nakonec zakotvil v družstvu Drupol, kde nejprve působil v oddělení přípravy výroby, posléze vedl produkci těsnění v pobočném závodě podniku v Praze-Satalicích. Ve firmě působil až do poloviny devadesátých let. Během dočasné obnovy organizace skautingu v roce 1968 pokračoval P. Holý v předávání zkušeností v oblasti rukodělné práce se dřevem a kůží, táborové stavby a dřevorubectví. Znovu se také stal instruktorem Pražské lesní školy a Instruktorské lesní školy. I v dobách, kdy byla činnost Junáka zakázána, věnoval se práci s mládeží ve skautském duchu. Pořádal zimní pobyty pro děti zaměstnanců Drupolu v Jizerských horách a vedl řezbářský kroužek v Satalicích.

Naplno se Pavel Holý vrátil ke skautingu až po roce 1989. Působil opět v Lesních školách jako instruktor (do roku 2007) a byl členem řady skautských oddílů (Velen Fanderlik či Svojsík). Každoročně se také účastní setkání předválečných a poválečných skautů v Chocni, kde se skautingem začínal. V létě 2007 zorganizoval cestu Oldskautů na stoleté výroční Jamboree do anglického Chelmsfordu. Na přelomu července a srpna 2011 se znovu zúčastnil tohoto celosvětového setkání vyznavačů skautingu, které se tentokrát konalo ve Švédsku. Aktivně se podílí také na činnosti Konfederace politických vězňů, jíž je členem. Po změně režimu byl Pavlu Holému, tak jako dalším perzekvovaným bývalým vysokoškolákům, kteří nedostali příležitost dostudovat, udělen dodatečně titul inženýra.

Kromě uvedených aktivit také finančně i jinými způsoby podporuje výcvik slepeckých psů. V rámci programu „Adopce na dálku“ již devátým rokem přispívá na vzdělávání indické dívky. Holého velkou vášní i nadále zůstává práce se dřevem a kůží, z těchto materiálů vyrábí nejrůznější dekorativní předměty a uplatňuje tak svůj nesporný talent a zručnost. Pavel Holý žije od roku 1982 se svou druhou manželkou, klinickou psycholožkou a soudní znalkyní PhDr. Štěpánkou Tůmovou, na území Prahy 7. Radost mu dělá i syn MgA. Pavel Holý, akademický malíř, zaměstnaný ve Vojenském historickém ústavu, otec tří dětí. Ing. Pavel Holý je držitelem řady skautských vyznamenání. Nejvyšší z nich, Řád stříbrného vlka, obdržel v roce 1995. Čestné občanství MČ Praha 7 mu bylo uděleno v květnu 2010.

Emilie Hukaufová se narodila v listopadu 1924 v Okrouhlici u Havlíčkova Brodu. Od roku 1929 cvičila v místním Sokole. Po maturitě na obchodní akademii v roce 1943 se přestěhovala za prací do Prahy. Celý profesní život strávila ve Státní bance československé.

Od roku 1948 žije v Praze 7, vychovala zde tři děti. Po roce 1989 se výrazným způsobem zasloužila o znovuobnovení činnosti tělocvičné jednoty  Sokol v Praze 7. Až do pokročilého věku se zde aktivně, činorodě a nezištně podílela na aktivitách Sokola. Pro občany Prahy 7  vždy dělala to, co považovala za nejlepší – ukazovala jim cestu ke zdraví. Paní Hukaufovou znají mnozí příznivci pravidelného tělesného cvičení z Letné i ze vzdálenějšího okolí sokolovny U Studánky, kde dlouhá léta vedla cvičení rodičů s dětmi, cvičení předškolních dětí a cvičení s hudbou, určené ženám. Navzdory svému věku je Emilie Hukaufová zářným příkladem platnosti sokolského hesla „ve zdravém těle zdravý duch“ i aktivního občanství.

Narodil se v rodině středoškolského profesora českého jazyka a francouzštiny Františka (1906–89) a jeho manželky Anny (1911–96) v malé obci Moraveč na Pelhřimovsku. Mládí trávil v jihočeském Písku, kde studoval reálné gymnázium (k jeho spolužákům tehdy patřili také Jiří Pilka, Josef Brukner, Radek Pilař a František Filip). K hudbě ho přivedl otec, velký hudební nadšenec, amatérský houslista. Jiří začal již v šesti letech hrát na klavír u věhlasného virtuosa Vladimíra Polívky (1896–1948), později během studia na gymnáziu se jeho učitelkou hry na tento nástroj stala Ludmila Dombrovská, emeritní profesorka klavírní hry na konzervatoři v Rize.

Další Chválovy kroky vedly do Prahy, rozhodl se studovat mimořádně náročný a prestižní obor – dirigování. Po maturitě napřed absolvoval jednoroční abiturientský kurz při Pražské konzervatoři, aby si doplnil a rozšířil své hudebně teoretické znalosti. Poté byl přijat na Hudební fakultu Akademie múzických umění, kde jeho prvními učiteli byli Metod Doležil a Václav Neumann. Studium ukončil v roce 1958 a již v následujícím roce zde v rámci Katedry dirigování začal působit pedagogicky, nejprve ovšem jako korepetitor. Postupem času přebíral i náročnější pedagogické úkoly, později zde obhájil svou habilitační práci a po úspěšném profesorském řízení byl v roce 1986 jmenován profesorem oboru dirigování. Za více než 50 let působení na fakultě vyučoval celou řadu odborných předmětů – hru partitur, studium repertoáru oratoria a kantáty, dirigování sboru, teorii dirigování sboru, vokální intonaci pro posluchače zpěvu aj. Kromě působení na své alma mater přednášel prof. Chvála také posluchačům oboru sbormistrovství na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity a na celé řadě sborových seminářů doma a v zahraničí (Vídeň, Tokyo, Grasse, Helsinky, Princeton, Singapur aj.).

Již při studiu na AMU se Jiří Chvála seznámil s legendárním sbormistrem Janem Kühnem (1891–1958). Toto setkání zásadním způsobem ovlivnilo jeho další umělecké směřování. Jan Kühn, operní pěvec a režisér, byl jednou z nejvýraznějších uměleckých osobností své doby. Na počátku 30. let zasáhl přímo reformátorsky do vývoje českého sborového zpěvu. Své jedinečné požadavky na pěveckou a vůbec zvukovou kvalitu sborové interpretace uplatňoval a systematicky realizoval ve dvou tělesech, a to v Kühnově dětském sboru, založeném v roce 1932, a též v Českém pěveckém sboru, založeném o tři roky později. Pro své vynikající kvality byly pak oba soubory od roku 1952 začleněny do institucionálního svazku s Českou filharmonií, který trval do roku 1992.

V roce 1957 tedy přizval Jan Kühn Jiřího Chválu ke spolupráci s oběma jmenovanými tělesy. Jako korepetitor a sbormistr zde dostával nejprve dílčí, ale brzy i náročnější, samostatné úkoly. V té době dostal například možnost s Českým pěveckým sborem v Rudolfinu uvést v premiéře tehdy právě objevené pozoruhodné dílo Františka Ignáce Tůmy Stabat mater. Po Kühnově smrti v roce 1958 byl pak další léta v pracovním a uměleckém kontaktu s prof. Josefem Veselkou, který byl v roce 1959 jmenován novým hlavním sbormistrem Českého pěveckého sboru. Také spolupráce s touto dirigentskou osobností byla velice podnětná a obohacující. V roce 1967 se Jiří Chvála stal hlavním sbormistrem Kühnova dětského sboru a zahájil tak dosud více než čtyřicet let trvající etapu v čele tohoto významného uměleckého kolektivu, čítajícího v té době kolem pěti set členů. Navázat na tehdy už legendární éru manželů Kühnových bylo pro něho velkým závazkem. Sbor ještě téhož roku úspěšně absolvoval sérii koncertů na slavném hudebním festivalu Sagra musicale Umbra a v roce následujícím získal 1. cenu s medailí Cum lauda v belgickém Neerpeltu. Kromě bohaté koncertní činnosti v domácím hudebním prostředí včetně spolupráce s Českou filharmonií, Národním divadlem, Československou televizí (televizní filmy o sboru, šestidílný cyklus Česká filharmonie dětem aj.) a pravidelného uvádění premiér soudobé tvorby se od konce šedesátých let začal Kühnův dětský sbor pravidelně prosazovat i na zahraničních pódiích včetně těch nejprestižnějších, jako je milánská Scala, vídeňský Musikverein, lipský Gewandhaus, curyšská Tonhalle, tokyjská Santory Hall a nakonec i newyorská Carnegie Hall. Kromě většiny evropských zemí tak mohli umění zpěváčků z Kühnova dětského sboru pod vedením Jiřího Chvály obdivovat posluchači v Japonsku na devíti turné, několikrát v USA (New York, Philadelphia, Washington, Princeton, Appleton aj.), v Kanadě (Toronto, Ottawa), ale také v Mexiku, Koreji, Malajsii a Singapuru. Součástí některých zahraničních zájezdů bylo i účinkování v operních inscenacích (Massenetův Werther v Bologni, Carmen, Příběhy lišky Bystroušky a Chovanština v rakouském Bregenz a opět Příhody lišky Bystroušky na festivalu Due mundi v italském Spoletu, nepočítáme-li účast na zahraničních zájezdech s operou ND). Na prvním místě však vždy stojí účast sboru na nejvýznamnějších hudebních festivalech domácích – Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, olomoucké Svátky písní, jihlavský Festival sborového umění – a pravidelná spolupráce s našimi nejvýznamnějšími hudebními tělesy a operními divadly. Důležitou součástí aktivit sboru bylo a je nahrávání hudebních nosičů ve spolupráci s našimi i zahraničními hudebními vydavatelstvími a účast v pořadech rozhlasových a televizních, což dokládá dlouhá řada snímků. Stejně tak je činnost sboru zachycena v množství recenzí, článků a jiných dokumentů včetně dvou samostatných publikací Bravo Kühňata z roku 1988 a Krásná je modrá obloha z pera Miloše Pokory z roku 2008.

Připomeňme ještě jednu stránku Chválovy dirigentské činnosti, která, i když stojí poněkud stranou jeho hlavního uměleckého směřování, není bezvýznamná. Je to jeho působení v čele Píseckého komorního orchestru. Toto amatérské těleso vytvořil jako čerstvý absolvent dirigování v roce 1958 v městě, které bylo jeho domovem a kde od dětství intenzivně prožíval jeho zvláštní atmosféru. Umělecká tradice „jihočeských Athén“, spojená se jmény Mikoláš Aleš, Adolf Heyduk, Fráňa Šrámek, Bohuslav a Otakar Jeremiášovi, Otakar Ševčík a pak Jiří Srnka, Václav Krška, Vincenc Beneš a dalšími, byla dosud řadou pamětníků spjata s přítomností. A mladý dirigent s touhou a odhodláním vrátit do Písku orchestrální koncerty místního tělesa, připomínající zejména dobu legendární Ševčíkovy éry a jeho slavné houslové školy (koncert k 75. narozeninám světového pedagoga provedl v Písku v roce 1927 s Filharmonickým spolkem Smetana dirigent Josef Stupka), představil po půl roce zkoušek komorní, asi dvacetičlenný ansámbl. Byl složen z místních hudebníků, učitelů hudebních škol a konzervatoristů. Brzy se tento soubor zařadil mezi nejlepší svého druhu. Spolupracoval s mnoha významnými umělci, Alexandrem Plockem, Marií Hlouňovou, Norou Grumlíkovou, Josefem Hálou, Eduardem Hakenem, Martou Krásovou a dalšími. Chvála vedl toto těleso do devadesátých let (příležitostně s ním vystupuje dodnes) a za tu dobu s ním nastudoval přes sto celovečerních programů značné dramaturgické šíře včetně soudobé tvorby. Zúčastnil se s ním opakovaně řady hudebních festivalů zejména v Německu, Francii, Itálii, Anglii a Holandsku. Všude si získal obdiv. Například na soutěži komorních orchestrů v maďarském Veszprému obsadil 1. místo a ve vídeňském Konzerthausu doprovázel – kromě vlastního programu – v rozšířeném obsazení v Brahmsově Německém rekviem a Orffově kantátě Carmina Burana dvousetčlenný sbor amerických univerzit.

Na takto získané zkušenosti pak Chvála navazoval zejména při provádění kantátových a oratorních děl s profesionálními tělesy (Jihočeská komorní filharmonie, Talichův komorní orchestr, Dvořákův komorní orchestr, Komorní orchestr Pražských symfoniků, Virtuosi di Praga, Komorní orchestr Národního divadla, Orchestr Avignonské opery, Norimberští symfonikové aj.). V roce 1992 prof. Chvála založil také komorní sbor Canti di Praga. Tvoří jej většinou bývalí členové Kühnova dětského sboru. Má pravidelnou koncertní činnost a vystupuje i na zahraničních pódiích. Prof. Chvála dnes zve ke spolupráci se sborem mladé talentované sbormistry. V poslední době sbor nastudoval a na pozoruhodné úrovni provedl i řadu skladeb mladé skladatelské generace. Za svou celoživotní činnost na poli hudebního umění obdržel profesor Jiří Chvála řadu ocenění. Mezi jinými u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin mu tehdejší ministryně školství udělila v roce 2003 vyznamenání II. stupně za celoživotní pedagogickou činnost. Je nositelem medaile k Roku české hudby, Senior Grand Prix, Ceny SČS aj. V říjnu 2009 byl poctěn Cenou Bedřicha Smetany, nejvyšším národním sbormistrovským oceněním. Titul čestného občana Prahy 7 získal profesor Jiří Chvála v listopadu 2003. 

U příležitosti státního svátku 28. října 2023 udělil prezident republiky tomuto přednímu českému sbormistrovi, vysokoškolskému pedagogovi a propagátorovi české hudby prof. Jiřímu Chválovi medaili prvního stupně Za zásluhy v oblasti školství a vzdělávání. 

Erich Jucker se narodil 1. března 1912 ve slovenské Čadci. Vyrůstal ovšem v Orlové poblíž Ostravy v dělnické kolonii nedaleko tehdejšího dolu Eleonora. Pocházel z židovské rodiny, rodiče Adolf a Olga měli kromě Ericha ještě dvě dcery, Lili a Edith. Byť Juckerovi nepatřili mezi ortodoxní Židy, slavili největší židovské svátky a stravovali se podle zásad košer. Erich vystudoval pět tříd reálného gymnázia v Orlové a posléze se vyučil drogistou. Od mládí vedl turistický oddíl, často jezdil poznávat slovenská pohoří (zvlášť si oblíbil . Za první republiky také Jucker absolvoval dvouletou prezenční vojenskou službu u pěchoty, do civilu odešel v hodnosti desátníka.

Na jaře roku 1939 se rozhodl pro emigraci, definitivním impulsem bylo obsazení radnice v Českém Těšíně, kde tehdy pracoval, nacisty. Ještě před svým odchodem pomáhal svým souvěrcům k odchodu do Polska, při této činnosti využíval svých kontaktů v Katovicích a Krakově. V Polsku se Jucker dostal až do Lvova, kde se obtížně protloukal a na skromné živobytí si vydělával vykládáním železničních vagónů. Po necelých dvou měsících byl v domě, který obýval spolu s osmi dalšími emigranty, zatčen sovětskou tajnou službou NKVD. Po týdnu stráveném v katastrofálních podmínkách lvovských kasáren byl s ostatními zajatci přesunut do gulagu v oblasti Volgostroj poblíž města Rybinsk v Jaroslavské oblasti. Byl odsouzen na osm let nucených prací za nedovolený pobyt na území SSSR. Pobyt v sovětském koncentračním táboře s sebou nesl otrockou práci v lese, hlad a neutěšené životní podmínky. Vysvobození ze zajetí zajistila Juckerovi amnestie československých občanů vězněných na území SSSR, kterou vyjednal exilový prezident Edvard Beneš. Po propuštění odjel Jucker na doporučení lékaře do Střední Asie, kde po zotavení z prodělaného zápalu plic začal pracovat na bavlníkových plantážích, poté sbíral rajčata a hroznové víno. Stále ho ovšem lákala možnost připojit se k čs. jednotkám, chtěl se dostat k vojskům generála Karla Klapálka, která tehdy operovala v oblasti Středního východu. Strach z opětovného zatčení NKVD jej nakonec přinutil zůstat u práce v zemědělství.

Když se začala formovat Československá armáda v Sovětském svazu, napsal Jucker do Kujbyševa (Samary), aby nabídl své služby nově vnikající jednotce. Odpovědí mu byla výzva gen. Heliodora Píky, aby se dostavil do Buzuluku, kde mělo vojsko své stanoviště. Po téměř měsíční cestě dorazil Jucker dne 14. února na místo a byl přidělen ke třetí rotě v hodnosti desátníka. V Buzuluku se kromě jiných seznámil i se známými bojovníky Otakarem Jarošem či Antonínem Sochorem. Po vytvoření záložní důstojnické školy se stal Jucker jejím výkonným rotmistrem. Atmosféra v jednotce byla i přes velmi náročný výcvik velmi dobrá, vojáci byli odhodlaní po boku Rudé armády bojovat za obnovu republiky. První bojovou zkušeností jednotky byl boj u Sokolova na počátku roku 1943. Vojáci se vlakem přesunuli do města Valujka, poté pokračovali pěšky (železniční trať dále na západ byla zničena) více než tři sta padesát kilometrů do právě osvobozeného Charkova a po krátkém odpočinku do prostoru města Sokolovo. Jucker se zde nejprve podílel na budování zákopů a kruhové obrany, později se zbraní v ruce bránil německým jednotkám proniknout za řeku Mžu. Úkol se sice podařilo splnit, ale po znovudobytí Charkova německými vojsky byla jednotka donucena stáhnout se k řece Donec a posléze do města Novochoperska (stalo se tak v květnu 1943), kde byla zformována 1. československá samostatná brigáda. Brigáda se přesunula do Besarábie, kde proběhl další krátký, ale intenzivní výcvik. Následovaly bojové operace na ukrajinském území. V roce 1944 se Jucker s jednotkou zúčastnil bojů během kontroverzní dukelské operace, při nichž byl zasažen střepinou granátu do stehna. Delší hospitalizaci odmítl a začal působit jako zbrojní důstojník u své jednotky. Po zotavení se vrátil k bojové jednotce.

Po konci války přišel Jucker již v hodnosti nadporučíka se svou jednotkou do Prahy, teprve zde se dozvěděl, že členové rodiny, rodiče i obě sestry, na které se velmi těšil, byli v roce 1942 internováni do koncentračního tábora Treblinka, kde byli zavražděni. Po osvobození zůstal Jucker v armádě, působil nejprve u 45. pluku v Holešovicích, pak v Kadani, až se nakonec vrátil do Prahy k auto rotě na Strahově. V roce 1947 zažádal o propuštění z armády, pracoval jako správce v malé továrně na holicí čepele v Kunraticích u Chomutova, která se posléze přestěhovala do podniku MAKA Karlín. Po dalším přesunu výroby do moravského Jevíčka již Jucker zůstal v Praze a začal pracovat jako farmaceutický laborant. Nedlouho poté se stal profesionálním řidičem, kterým zůstal až do důchodového věku.

Erich Jucker se po válce oženil se svou spolubojovnicí z 1. československé brigády Annou Benešovou (1910–1998), vdovou po válečném hrdinovi Oskaru Benešovi, který padl jako člen výsadkové partyzánské jednotky Národní mstitel koncem dubna 1945 u Mělníka. Benešová se v dubnu 1942 připojila se svým prvním manželem k čs. jednotce v Buzuluku. U jednotky působila nejprve jako zdravotnice, poté jako radistka. Byla nositelkou Sokolovské pamětní medaile a medaile Mezinárodního červeného kříže Florence Nightingale. Jucker se svou manželkou žili dlouhá léta v Praze 7 v ulici Vinařská čp. 4. Erich Jucker byl nositelem několika válečných vyznamenání – třikrát obdržel Československý válečný kříž 1939 a dvakrát medaili Za chrabrost. Byl aktivním členem Svazu židovských odbojářů a vojáků při Židovské obci, stejně jako Svazu bojovníků za svobodu. U příležitosti 60. výročí konce války byl Erich Jucker povýšen do hodnosti podplukovníka v záloze a obdržel i titul čestného občana Prahy 7. Nedlouho poté, v červenci 2005, Erich Jucker zemřel ve věku 93 let. Pohřben je po boku své ženy na strašnickém hřbitově.

Pavel Jurkovič se narodil v srpnu 1933 v obci Starý Poddvorov na slováckém Podluží. Vyrůstal s matkou Teklou (1905–98), otcem Janem (1906–68) a sourozenci Jenovefou (*1930) a Josefem (1941–2003). Otec Jurkovič pracoval v rodinném hospodářství, později v dělnické profesi. Matka Tekla vypomáhala otci, byla skutečnou autoritou a hlavou rodiny. Dětství Pavla bylo ovlivněno rodným regionem, místním slováckým folklórem a udržováním lidových zvyků, spojených často s hudebními produkcemi, kterých se již od útlého věku přirozeně zúčastňoval. V osmi letech začal hrát na housle u bývalého vojenského kapelníka v Dolních Bojanovicích. Za svou první učitelku hudby však Pavel Jurkovič považuje svou matku, dobrou zpěvačku, která svým přirozeným zpěvem ovlivnila hudebnost svých dětí.

V roce 1945 místní kaplan doporučil Pavla Jurkoviče ke studiu v pražském chlapeckém sboru Schola cantorum. Soubor založil v roce 1939 legendární sbormistr Miroslav Venhoda (1915–87). Těžiště aktivit souboru spočívalo v provádění liturgické hudby v mnoha pražských kostelích, mladým zpěvákům se zde ovšem dostávalo i teoretického a dalšího praktického hudebního vzdělávání. Jurkovič byl do sboru přijat a v září 1945 se jako dvanáctiletý kluk přestěhoval do Prahy. Současně nastoupil do tercie Benešova gymnázia v Dejvicích. V prvním roce v Praze pobýval Pavel v břevnovském klášteře, kde se prakticky seznámil s gregoriánským chorálem, který pak denně v ranním čase provozoval. Rok poté, co byl osloven, aby zůstal členem benediktinského konventu, odešel do Scholy cantorum, kam stejně původně mířil. Soubor často koncertoval i mimo Prahu. Součástí koncertů bývaly kromě jiného inscenace světských či náboženských lidových her. V jedné z těchto her, ve středověké latinské Hře o třech Mariích byl roku 1947 chlapecký hlas Pavla Jurkoviče v roli anděla poprvé zaznamenán na gramofonové desce. Aktivity Scholy cantorum byly provázeny značnými obtížemi, většinou byly podporovány různými donátory. Schola často měnila své působiště: z břevnovského kláštera se zpěváci stěhovali nejprve do Colloredo-Mansfeldského paláce, poté do barokní vily Norbertina, až nakonec zakotvili u premonstrátů na Strahově. Státní bezpečností řízená a plánovaná likvidace mnišských řádů na jaře 1950 ovšem znamenala konec i pro Scholu Cantorum.

Na podzim téhož roku přestoupil Jurkovič na pedagogické gymnázium, kde úspěšně odmaturoval v červnu 1952. Jeho první „štací“ v roli pedagoga bylo místo na základní škole ve Střešovicích. Po skončení dvacetiměsíční základní vojenské služby v roce 1956 se opět setkal se svým starým známým ze Scholy cantorum Miroslavem Venhodou, který ho přizval k účinkování v pěveckém sboru Noví pěvci madrigalů a komorní hudby, který tehdy právě zakládal. Tento smíšený komorní sbor se specializoval na interpretaci středověkých, renesančních a barokních sborů, nicméně na programu se objevovaly často i vokální skladby současných autorů (Eben, Bořkovec, Vycpálek aj). Ačkoli ve sboru působili zpěváci a zpěvačky z rozhlasu a pražských divadel, fungoval na amatérské bázi. Sbor často vystupoval doma i v zahraničí. Za svou desetiletou existenci nahráli jeho členové více než třicet desek nejen pro domácí Supraphon, ale i pro francouzské vydavatele Amadeo a Valois.

Dalším důležitým mezníkem Jurkovičova života bylo setkání se skladatelem Carlem Orffem. V roce 1964 nabídl Jurkovičovi Ilja Hurník (přední český propagátor Orffových metod) studium na Orffově institutu v Salzburku. Po úspěšném složení přijímacích zkoušek a získání stipendia zde Jurkovič dva roky studoval Orffovu revoluční didaktickou metodu výuky hudební výchovy dětí, která je založena především na aktivním zapojení dětí do výuky a rozvíjení jejich kreativity hudební, pohybové i řečové. Po skončení studia v roce 1967 se stal Jurkovič nadšeným zastáncem této cesty, propagoval ji mezi učiteli hudební výchovy po celé republice. V následujících letech také pro učitele pořádal letní kurzy v Chebu a Znojmě. Své zkušenosti v oboru vyučování hudební výchovy zúročil jako autor či spoluautor mnoha publikací (např. Instrumentální soubor na základní škole, Hudební nástroj ve škole, Živá hudba minulosti ve škole a další). V roce stého výročí narození Carla Orffa (1995) stál také u založení České Orffovy společnosti, v letech 1995–2001 byl jejím předsedou.

V roce 1967 se sbor Noví pěvci madrigalů a komorní hudby transformoval v profesionální těleso a začal vystupovat pod novým názvem Pražští madrigalisté. Jurkovič byl jediným ze starého souboru, kdo byl ochoten riskovat a profesionalizovat se. Jurkovič ve sboru nejen zpíval, ale hrál i na celou řadu historických nástrojů. Ve sboru působil deset let do roku 1977, kromě jiného i jako zástupce šéfa Miroslava Venhody. V roce 1974 se Jurkovič oženil s učitelkou Ivou, roz. Rybákovou. Spolu vychovali její dceru z prvního manželství Zuzanu, v roce 1975 se manželům narodila dcera Barbora.

Koncem šedesátých let začal Jurkovič pravidelně spolupracovat s Československým rozhlasem. Připravoval pro něj pořad Zazpívejte si se mnou, Jednalo se o osm pětiminutových pořadů měsíčně, ve kterých vždy zazněla lidová písnička interpretovaná dětským sborem, doprovázená komentářem a návody k muzicírování. Dále vytvořil seriálové hudebně slovesné pořady Endele vendele a Čarohrátky. Jurkovičovu tvorbu pro děti reprezentovalo i vedení hudební části dětského časopisu Sluníčko (1987–1990), kde publikoval své vlastní písně a úpravy lidových písniček. Pracoval i pro Československou televizi při natáčení hudebních pořadů pro děti.  Další významnou Jurkovičovou aktivitou byla a je spoluúčast při tvorbě pořadů uváděných ve vinárně Viola, ke kterým komponuje hudební doprovod. Herci a muzikanti jsou tu často rovnocennými partnery, hudba je tedy nedílnou a důležitou součástí programu, nikoli jen nepříliš významným doplňkem představení, jak bývá u těchto typů umělecké produkce zvykem. S režisérem a dramaturgem Vladimírem Justlem (1928–2010) připravil například představení: Vita Caroli (s herci Janem Kačerem a Ninou Divíškovou), Barokní poezii (přednášel Radovan Lukavský), vánoční pořad, v němž byly propojeny latinské a české zpěvy, Byla cesta, byla ušlapaná, kombinovaný večer staročeské poezie (Pavel Soukup), Legendy o sv. Kateřině (Václav Voska) a mnohá další, celkem více než dvacet různých pořadů s četnými reprízami. K poezii měl Jurkovič vždy blízko, již na střední škole si oblíbil především českou poezii, později ji sám psal a překládal verše ruských a německých básníků.

Po skončení činnosti u Pražských madrigalistů v roce 1977 se Pavel Jurkovič rozhodl vrátit se za katedru. Nastoupil do ZŠ Umělecká v Praze 7, kde působil dalších dvacet let a přispěl k rozšíření výuky hudební výchovy na této škole. Založil tu systém školy s rozšířenou výukou hudební výchovy, kde každá hudební třída vytvářela přirozený pěvecko-instrumentální ansámbl, který i dějiny hudby prožíval prakticky na prezentaci hudebně historických etap, neboť všichni žáci byli vedeni k vokálním i instrumentálním dovednostem. Tato nová cesta hudební výchovy dětí se praktikuje na této škole dodnes. Mnozí absolventi těchto hudebních tříd provozují hudbu profesionálně, pro ty ostatní je samozřejmou součástí jejich života, což je smyslem a cílem této hudebně výchovné cesty. Budiž svědectvím jeho lokálního vlastenectví i více než dvacetiletá spolupráce se soubory Radost a Pueri gaudentes, které jsou v Praze 7 doma a pro něž vytvořil celou řadu kompozic a patří k jejich kmenovým autorům.

Pavel Jurkovič je držitelem mnoha cen, jejichž udělení vyplynulo z celoživotní práce v oblasti hudby a rozvoje hudební vzdělanosti. Z nejvýznamnějších lze jmenovat ocenění Orffovy nadace Pro Merito (1995), Výroční cenu Československého rozhlasu za tvorbu pro děti (1980), Cenu České hudební rady za iniciativní počiny v hudební výchově (1996) či Cenu Společnosti pro vědu a umění (2006). Titul čestného občana Prahy 7 obdržel v roce 2005. Vzpomínky na svůj život s hudbou, setkání s mnoha významnými umělci druhé poloviny dvacátého století a svůj pohled na muziku představil ve vzpomínkové knize Otvírání paměti – Obrázky na plátně času, kterou vydalo nakladatelství Karolinum v roce 2005, a svůj názor na hudební výchovu prezentoval v knize Na cestách k hudbě, vydané u téhož nakladatelství v roce 2006. Pro rok 2011 připravuje nakladatelství Portál dvě publikace: Jak počítají koťata – Jurkovičovy písničky pro děti na verše Jiřího Žáčka a knížku rad, zkušeností a receptur pro „školu i dům“ Od výkřiku k písničce o hudební výchově dětí od narození po vstup na základní školu.

Zorka Kohoutová se narodila v dubnu 1931 svobodné matce Františce (1910–86). Fakt, že vyrůstala bez otce, velmi ovlivnil Zorčino mládí. Matka pracovala jako pomocná dělnice a kvůli svým velmi nízkým příjmům nemohla poskytnout své dceři odpovídající zázemí. Situaci ještě zkomplikovalo úmrtí dědečka, který by byl zřejmě svou dceru a vnučku po ekonomické stránce zajistil. Proto malá Zorka „putovala“ po náhradních rodinách, kde ovšem povětšinou citově strádala a často se jí nedostávalo ani základních materiálních potřeb. Do první třídy nastoupila na školu v Masné ulici na Starém Městě, pak navštěvovala školu ve Vršovicích, teprve poté zakotvila v rodině matčina bratra na Žižkově, kde také pokračovala ve školní docházce. Po několika letech se matka Františka provdala a odešla se svým manželem do České Kamenice, což umožnilo Zorce konečně žít se svou matkou. Vztahy v nové rodině byly velmi dobré, krásný vztah si Zorka vybudovala především se svou nevlastní babičkou. V Kamenici dokončila povinnou školní docházku a také poprvé vystupovala s místními kapelami.

Po dokončení školy se Zorka vrátila zpět do Prahy, kde začala pracovat v podniku ČKD Karlín. Kromě zpěvu ji uchvátil také tanec – stala se členkou tanečního Styl klubu a v následujících dvou letech získala spolu se svým partnerem Josefem Kubrem mnoho ocenění v tanečních soutěžích. Po krátké době získala Kohoutová práci v prestižním módním salónu Šoršová, pracovala zde jako fakturantka, ovšem její půvab jí otevřel cestu také k modelingu – předváděla konfekci tohoto studia. Z této doby také pocházejí její fotografie, které pořídil známý fotograf Erich Tylínek.

Ačkoli měla předpoklady stát se profesionální modelkou, dala přednost zpěvu, z konfekčního závodu odešla na „volnou nohu“ a vystupovala pod hlavičkou Hudební artistické ústředny (HAU). Nejdříve působila v pěveckém duu se svým prvním manželem Otou Kinským, umělecká spolupráce ani manželské soužití však nemělo dlouhého trvání. Poté se Kohoutové naskytla unikátní příležitost – v zájezdovém estrádním pořadu Oblastní varieté nahradila v jednom výstupu herečku Natašu Gollovou. Nejednalo se o zásadní roli, ovšem toto angažmá pomohlo Kohoutové udělat si jméno a získat nezbytné kontakty v umělecké branži. Další Zorčiny profesní kroky vedly směrem k pěveckému účinkování s orchestry Rudolfa Cortéze, Richarda Adama či později s ansámblem Karla Kraugartnera. Na počátku padesátých let došlo k osudovému setkání – při zájezdu do Karlových Varů se Zorka Kohoutová setkala se svým pozdějším uměleckým i životním partnerem Karlem Valdaufem (1913–1982). Po několika měsících oslovil Valdauf Kohoutovou a nabídl jí pozici konferenciérky hudebních pořadů jeho velkého orchestru, krátce nato se stala natrvalo i zpěvačkou tohoto souboru. Postupně se stala bezesporu nejúspěšnější sólovou zpěvačkou dechové hudby. Valdauf pro ni složil známé hity jako Mládí nevybouřené, Tvé vlasy kvetou a mnohé další. Jejím dvorním textařem byl dlouhá léta Sláva Nádvorník, později pro ni psal texty k písním Ladislav Jacura. V pracovní oblasti se manželům (od roku 1961) dařilo, ovšem v soukromém životě byla situace mnohem komplikovanější. Valdauf byl psychicky značně nevyrovnaný, navíc Kohoutovou stále podváděl s jinými ženami. Přestože manželé spolu měli dva syny, Jana (* 1958) a Daniela (*1966), skončilo nakonec manželství v roce 1971 rozvodem, poté samozřejmě skončila i spolupráce na poli uměleckém.

Kohoutová byla tedy nucena, kromě péče o své syny, také „restartovat“ svou uměleckou kariéru. Založila kapelu Kutilka, jejíž členové se rekrutovali především z mladých muzikantů z Posádkové hudby Praha a Ústřední hudby. Kapela získala záhy značnou popularitu, již po necelém půlroce byla pozvána na první zahraniční turné do tehdejší NDR, během let zde Kutilka absolvovala mnoho dalších turné a natočila v Lipsku řadu českých písniček, o množství televizních vystoupení ani nemluvě. S Kutilkou Zorka procestovala množství evropských zemí – tehdejší NSR, Švýcarsko, Polsko, Rakousko a mnohé další. Činnost kapely manažersky zastřešoval po celých dvacet pět let její existence Hanuš Bunzl. V Kutilce působil jako zpěvák i třetí Zorčin manžel Jaroslav Vaňátko. Bohužel ani toto manželství nevydrželo kvůli Vaňátkově přílišné náklonnosti k alkoholu. Na pozici zpěváka kapely se poté vystřídali např. Karel Gult, Pavel Zelníček, Jiří Škvára nebo Pavel Novák.

Kohoutová od počátku šedesátých let spolupracovala také s Josefem Zímou, vystupovala v mnoha epizodách oblíbeného TV pořadu Sejdeme se na Vlachovce. Její diskografie čítá více než 130 desek, které nahrála pro tuzemské i zahraniční nahrávací společnosti. Během své profesní kariéry se setkala i se slavnou herečkou Zitou Kabátovou, která v padesátých letech působila jako host při vystoupeních Valdaufova ansámblu. Přátelila se s Vladimírem Menšíkem, Juditou Čeřovskou, Dagmar Havlovou, Václavem Neckářem a mnoha dalšími osobnostmi z uměleckých kruhů. Po roce 1989 začala jezdit na zájezdní představení, buď sama, nebo s kamarádkou Yvettou Simonovou, například s pořadem Od Vlacha až po Valdaufa. Pravidelně pořádala koncerty po celé republice, vystupovala na výstavě Zahrada Čech v Litoměřicích. Zorka Kohoutová žila v podkrovním bytě na pražské Letné od roku 1971 až do své smrti  v roce 2019. Čestné občanství obdržela z rukou starosty Prahy 7 Marka Ječménka v dubnu 2011 při koncertě, jenž byl uspořádán u příležitosti jejích osmdesátých narozenin. Součástí tohoto slavnostního večera byl i křest knihy mapující její soukromý i profesní život nazvaný Nevybouřené mládí Zorky Kohoutové, stejně jako CD výběru jejích největších hitů Zpívání, má láska.

Paní Zdeňka Koněrzová se narodila 1. května 1944 v Praze. Absolvovala střední zdravotnickou školu v Praze. Od roku 1973 se zabývá péčí o seniory v Praze 7. Během celé své profesionální kariéry klade důraz nejen na kvalitní zdravotní  péči o seniory, ale i  zajištění plnohodnotného života pro klienty v podobě organizování kulturních  či společenských akcí. V roce 2012 zvítězila Zdeňka Koněrzová v rámci Národní ceny asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR  a získala titul pracovník roku v sociálních službách.

Josef Koutecký se narodil v srpnu 1930 v Praze. Již na střední škole mu učarovala biologie a od této vášně byl jen krůček k touze stát se lékařem. Nikdy od té doby neuvažoval o jiném povolání. Těsně před koncem jeho středoškolských studií se rodina Kouteckých přestěhovala do Janovského ulice v Praze 7.

V září 1949 složil Josef Koutecký úspěšně přijímací zkoušky na tehdy jedinou existující Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Po promoci dostal (tehdy nucenou) umístěnku do východočeského kraje. Nastoupil na dětské oddělení malé nemocnice v Novém Bydžově, kde dostal příležitost „přičichnout“ k mnoha lékařským specializacím (dětské lékařství, interna, chirurgie nebo infekční). Po půl roce byl přeložen do Janských Lázní do léčebny pro děti postižené dětskou obrnou.

V květnu 1957 se konečně vrátil do důvěrně známého prostředí na Kliniku dětské chirurgie na Karlově vedenou prof. Václavem Kafkou. Prošel všemi na klinice praktikovanými obory – břišní a hrudní chirurgií, urologií, proktologií, kardiochirurgií a traumatologií. Od počátku roku 1964, kdy dostal souhlas prof. Kafky, se začal v rámci kliniky cíleně zabývat dětskou onkologií. Stal se zakladatelem a průkopníkem tohoto specializovaného oboru v naší zemi. Základními tezemi prof. Kouteckého při zakládání a rozvíjení péče o dětské pacienty byly její centralizace na jednom specializovaném pracovišti a zavedení komplexní péče, která zahrnuje vše od prevence přes diagnostiku, komplexní léčbu, řešení časných a pozdních léčebných komplikací až po psychologickou péči o nemocné děti, jejich rodiče a při neúspěšné léčbě i o pozůstalé.

Do roku 1970 pracoval na Karlově s dětskými pacienty v podstatě neoficiálně, jen díky pochopení vedení kliniky. V tomtéž roce také poprvé vycestoval na Západ, získal stipendium Gutenbergovy univerzity v Mohuči, kde strávil půl roku na dětské klinice, kde již tehdy existovalo onkologické oddělení. V roce 1971 se stal MUDr. Koutecký prvním onkologickým ordinářem v tehdejší ČSSR, o tři roky později vznikla autonomní Stanice dětské onkologie v rámci Kliniky dětské chirurgie. Po přestěhování kliniky do Motola v roce 1978 vzniklo samostatné oddělení dětské onkologie, funkci primáře získal pochopitelně MUDr. Koutecký. Po dalších pěti letech bylo oddělení ustaveno Klinikou dětské onkologie, přednostou tohoto pracoviště zůstal MUDr. Koutecký více než dvacet let, do ledna 2004. Klinika se také stala základnou pro výuku onkologie.

S Kouteckého nespornou odbornou erudicí souvisí i prezentace na 700 odborných přednášek a publikace více než tří stovek vědeckých prací. Mezi nejvýznamnější patří např. vůbec první československá monografie o nádorech Nádory dětského věku (1978), první česká učebnice Klinická onkologie (1988) či Nádorová onemocnění dětí a mladistvých (1996) pro praktické pediatry. O úspěšném rozvoji oboru, který Josef Koutecký založil, a o množství práce, kterou v této oblasti odvedl, svědčí nejlépe rozdíl v počtu přeživších dětských onkologických pacientů na počátku jeho kariéry a v současnosti. Zatímco v šedesátých letech se podařilo vyléčit pouhá 3 % pacientů, dnes je jich více než 80 %.

Další významnou součástí pracovní kariéry MUDr. Kouteckého je bezesporu jeho pedagogické působení. Již jako sekundární lékař vyučoval na Střední zdravotnické škole ve Školské ulici. Později, po přestěhování onkologického pracoviště do Motola, začal přednášet svůj obor na tehdejší Fakultě dětského lékařství UK (dnes 2. LF UK). Akademický senát této fakulty zvolil MUDr. Kouteckého svým děkanem v roce 1990, nejprve na rok, poté tuto funkci vykonával ještě po dvě volební období do roku 1997. V letech 1997–2000 byl dokonce prorektorem Univerzity Karlovy pro vnější vztahy. Po naléhání kolegů z fakulty přijal funkci děkana 2. lékařské fakulty ještě na dvě tříletá funkční období v letech 2000 a 2003. Hlavním cílem MUDr. Kouteckého v akademických funkcích bylo vychovávat nejen odborně zdatné, ale i lidsky kvalitní adepty lékařského povolání a obecně pozvednout pokleslou kulturnost, která zde narůstala po čtyřicet let komunistického režimu.

S úspěchy, kterých MUDr. Koutecký dosáhl během své bohaté lékařské a vědecké kariéry, souvisí i řada ocenění, která obdržel. Jako prvnímu českému lékaři mu v roce 1996 udělil prezident republiky medaili Za zásluhy II. stupně, svým nejvyšším vyznamenáním – čestnou medailí De scientia et humanitate optime meritis – mu vzdala hold Akademie věd ČR. Dále byl držitelem medailí Josefa Hlávky a J. E. Purkyně, zásluhy Kouteckého ocenila i jeho alma mater, a to jak fakulta udělením zlaté medaile 2. LF UK, tak univerzita zlatou medailí UK. V roce 2009 získal Národní cenu vlády ČR Česká hlava. MUDr. Koutecký patřil mezi zakládající členy Učené společnosti ČR, v letech 1998–2002 byl jejím předsedou. Od roku 1989 působil řadu let v předsednické funkci České onkologické společnosti. Čestným občanem Prahy 7 se stal prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc., v roce 2008, stejného ocenění se mu dostalo v roce 2010 od obce Soběhrdy.

Ivan Medek se narodil v červnu 1925 jako syn legionářského spisovatele, básníka a dramatika, účastníka bitvy u Zborova, Rudolfa Medka a jeho ženy Evy, rozené Slavíčkové, dcery slavného českého impresionistického malíře Antonína Slavíčka. Domovem rodiny Medkových byl byt v domě na rohu letenských ulic Dobrovského a Nad Štolou. Nedlouho po narození druhého syna Mikuláše, pozdějšího uznávaného malíře, se rodina přestěhovala na Žižkov, kde se otec Rudolf stal ředitelem nově vzniklého Památníku osvobození na Vítkově. Ivan chodil do obecné školy na Cyrilometodějském náměstí v Karlíně a poté na gymnázium na náměstí Jiřího z Poděbrad na Vinohradech, odkud přestoupil na Akademické gymnázium. Jeho mládí bylo ovlivněno literárním a uměleckým prostředím první republiky, v němž se pohybovali jeho rodiče, a příbuzenskými svazky s rodinou Masarykovou.

Po okupaci Československa v roce 1939 byli Medkovi nuceni na rok opustit Prahu a žili ve svém letním domku v Čejkovicích u Českého Šternberka. Další zlom v životě rodiny znamenala smrt otce Rudolfa v srpnu 1940, která s sebou nesla i hmotné problémy. Rodina tak musela rozprodávat obrazy dědečka Antonína Slavíčka. Během protektorátu se Ivan začal intenzivně zajímat o klasickou hudbu a chodil na soukromé hodiny harmonie a skladby k prof. Jaroslavu Řídkému, na jehož radu přestoupil na konzervatoř. Na konci války se spolu s bratrem podílel na bojových akcích během Pražského povstání. Po osvobození Medek přispíval do denního tisku referáty o hudbě a recenzemi koncertů. V roce 1946 se organizačně podílel na vzniku Českého komorního orchestru, vedeného dirigentem Václavem Talichem, avšak po Vítězném únoru soubor svoji činnost zastavil na protest proti vykonstruovanému obvinění Talicha. Studium na konzervatoři Medek nedokončil a rok 1948 znamenal rovněž konec jeho hudebně publicistické činnosti.

Jako dvacetiletý se Ivan Medek oženil s Ljubou Strakovou, spolužačkou z konzervatoře. V roce 1950 se manželům Medkovým narodila dcera Viktorie, na Štědrý den 1952 syn Jan a v roce 1957 další dcera Tereza. Medek se živil jako koncertní jednatel a jeho manželka dávala soukromé hodiny hry na klavír. V letech 1952 až 1954 byl Medek zaměstnancem České filharmonie, kde se spřátelil s  dirigentem Karlem Ančerlem; po intervenci za opětovný návrat Václava Talicha k tomuto tělesu byl ovšem propuštěn. Nastupuje do Hudební a artistické ústředny, ale i zde dostává výpověď pro své neskrývaně antikomunistické názory a stejně končí i všechna jeho další zaměstnání v kulturně osvětových organizacích.

Politické uvolnění na začátku šedesátých let mu umožnilo návrat k České filharmonii, kde působil oficiálně jako zřízenec, fakticky se však významně podílel na dramaturgii orchestru. Začal spolupracovat s Československým rozhlasem při vytváření hudebních pořadů pro mládež, podílel se na založení Hudební mládeže. Po skončení obrodného procesu v roce 1968 a nástupu normalizace byl z České filharmonie propuštěn a pracoval ve vydavatelství Supraphon. Po podpisu Charty 77 byl vyhozen i odtud. Pracoval jako sanitář v nemocnici Na Františku, poté jako umývač nádobí v hospodě Pod Kinskou. Disidentská aktivity v Chartě 77 a ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných měly za následek řadu mnohahodinových výslechů na služebnách StB. Po jednom z nich byl Medek v květnu 1978 příslušníky tajné policie odvezen do lesa u Lán a tam zbit. Tato událost ho definitivně přiměla k emigraci. O měsíc později dostal vystěhovalecký pas do Rakouska, bez možnosti návratu.

Obtížný nový začátek v Rakousku mu ulehčila Helena Cinybulková, žačka Medkova přítele, pianisty Ivana Moravce, která o Vánocích 1978 emigrovala do tehdejší NSR a v roce 1979 se stala Medkovou druhou ženou. V emigraci považoval Medek za svůj cíl pomáhat odpůrcům komunistického režimu v Československu, proto hned v roce 1978 nabídl spolupráci mnichovské redakci rádia Svobodná Evropa a ve Vídni začal natáčet rozhlasové komentáře a zprávy o situaci v Československu pro české vysílání Hlasu Ameriky. Navázal kontakty s významnými českými exulanty, především s Pavlem Tigridem, redaktorem časopisu Svědectví v Paříži, a opatem Anastázem Opaskem, vedoucím katolického laického sdružení Opus Bonum. Spolupracoval i s dalšími organizacemi Čechů a Slováků v zahraničí a zahraničními médii, kterým pravidelně dodával informace o činnosti a pronásledování disidentů v ČSSR. Do roku 1984 se živil v uprchlickém táboře v Traiskirchenu u Vídně jako poradce Amerického fondu pro československé uprchlíky, který pomáhal běžencům z Československa najít uplatnění nejen v USA, ale i v Kanadě, Austrálii či v Rakousku.

Po sametové revoluci přijel Medek poprvé do Prahy na Silvestra 1989. Na počátku devadesátých let pracoval jako poradce ministra kultury Uhdeho, působil i ve funkci předsedy Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V březnu 1993 ukončil spolupráci s Hlasem Ameriky a nastoupil jako ředitel odboru vnitřní politiky Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla, v letech 1996 až 1998 byl vedoucím celé prezidentské kanceláře. V roce 1999 kandidoval neúspěšně do Senátu za Čtyřkoalici. Po roce 2000 natočil životopisný seriál Medkové pro Českou televizi, pro Český rozhlas memoárový cyklus Osudy. Pravidelně četl své rozhlasové komentáře a fejetony v českém vysílání BBC (do roku 2005) a Radiu Classic (do roku 2006). Výbor z jeho textů pro rozhlas vydalo nakladatelství Vyšehrad pod názvem Jak to vidím (2003), v nakladatelství Torst vyšla jeho autobiografická knížka Děkuji, mám se výborně (2005). Od roku 1999 žil v Praze na Letné. Zemřel po dlouhé nemoci 6. ledna 2010. Za svou celoživotní činnost obdržel Ivan Medek řadu ocenění – v roce 1991 Řád T. G. Masaryka, v roce 1999 medaili Za zásluhy. Byl nositelem žurnalistické Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2008. Titul čestného občana Prahy 7 byl Ivanu Medkovi udělen v roce 2005.

Český rockový zpěvák, skladatel a textař je jednou z nejvýraznějších osobností české populární hudby již od 60. let. Na škole založil kapelu Uragán, později po seznámení s kytaristou Radimem Hladíkem působil ve skupině The Matadors. V roce 1968 pak společně založili skupinu Blue Effect, která o čtyři roky později vydala legendární album Kuře v hodinkách. V roce 1974 vznikla další legendární skupina Etc…, se kterou hraje s přestávkami dodnes. Svou hudbu často skládal na texty předních českých básníků, jako byli Josef Kainar, Václav Hrabě a další.  V roce 1982 mu komunistický režim zakázal vystupovat, na koncertní pódia se mohl postupně vrátit až ve druhé polovině 80. let. V letech 1990–92 byl poslancem České národní rady za Občanské fórum. V roce 2018 mu byla udělena Stříbrná medaile předsedy Senátu. Čestné občanství MČ Praha 7 získal v listopadu roku 2019.
U příležitosti státního svátku 28. října 2023 udělil prezident republiky Vladimíru Mišíkovi medaili prvního stupně Za zásluhy v oblasti umění. 

Jaroslava Moserová se narodila 17. 1. 1930 v Praze. Otec Jaroslav Moser, právník, byl typický selfmademan, z velice skromných poměrů se vypracoval až na pozici ředitele Syndikátu ostravsko-karvinských dolů. Naproti tomu matka Anna, rozená Roosová, byla dcerou ředitele Zemské banky JUDr. Emila Roose. Vyrůstala v harmonické rodině, matka vedla ji i starší sestru Boženu k lásce k umění. Otec v nich probouzel zájem o sport, především o lyžování, sám byl činovníkem Mezinárodní lyžařské federace FIS. Sestra Božena dokonce reprezentovala ČSR na Zimních olympijských hrách 1948 ve Svatém Mořici.

Obecnou školu navštěvovala Jaroslava na náměstí Sv. Gotharda v Bubenči. Střední školu začala studovat na gymnáziu v Praze 1, poté pokračovala jako stipendistka American Field Service ve studiích na Waren Wilson College v Severní Karolíně v USA, kde v roce 1948 složila maturitu. Stipendijní pobyt v USA jí byl, vzhledem ke komunistickému puči v tehdejší ČSR, o rok prodloužen, strávila ho na výtvarné škole Art Students League v New Yorku, kam se dostala i na základě vítězství ve výtvarné soutěži středoškoláků v Severní Karolíně. Během těchto studií si Moserová dokázala vyřídit pracovní povolení a vydělat peníze (např. jako vychovatelka či instruktorka lyžování) a díky tomu si návrat zpět do Československa mohla zpestřit cestou lodí a vlakem přes Indii, Egypt a Itálii.

Po návratu do vlasti uvažovala, že se vydá na uměleckou dráhu, nakonec ale nastoupila na Lékařskou fakultu UK, kde promovala v roce 1955. Během studií se seznámila s legendou české medicíny, profesorem Bohuslavem Niederlem (1907–2000). Studium na fakultě negativně ovlivnilo zatčení a více než roční věznění jejího otce v roce 1951. Svou lékařskou kariéru zahájila v náročných podmínkách na chirurgickém oddělení nemocnice v Duchcově v severních Čechách, kde se setkávala především s pacienty-horníky z tamějších dolů. V roce 1960 se stala členkou týmu na oddělení popálenin Kliniky plastické chirurgie Univerzity Karlovy, nejprve jako sekundární lékař, postupem času se vypracovala na místo vedoucího výzkumného týmu pro studium popálenin. Na tomto specializovaném pracovišti působila až do roku 1990. V atmosféře politického tání na počátku šedesátých let a na základě svých perfektních jazykových znalostí získala v roce 1963 stipendium na vědeckou činnost v USA. I během tohoto pobytu se věnovala své zálibě – výtvarnému umění. Za pomoci přátel se jí v USA podařilo uspořádat výstavu svých prací.

Díky svému pracovnímu zařazení se v lednu 1969 setkala s umírajícím Janem Palachem. Svůj nesporný výtvarný talent využila při práci na Atlasu plastické chirurgie (autora prof. Fr. Buriana), kam přispěla více než osmi sty padesáti ilustracemi. Svou odbornou erudici a mnohaletou zkušenost prokázala i při přípravě publikace (společně s MUDr. Evou Houškovou) Kožní ztráty a jejich krytí. Další oblastí, které se Jaroslava Moserová věnovala, byly překlady z angličtiny. Proslavila se především jako „dvorní“ překladatelka velice oblíbených detektivek z dostihového prostředí anglického spisovatele Dicka Francise. Na jejích překladech je oceňován nejen cit pro jazyk, ale i správné používání nezbytné dostihové terminologie. První přeloženou knihou byla Poslední šance v roce 1972, nedlouho poté se seznámila i se samotným autorem a z tohoto vztahu se vyvinulo oboustranné dlouholeté přátelství. Do češtiny převedla Moserová celkem téměř čtyři desítky Francisových knih, a i když překládala i jiné autory (James Hadley Chase), její jméno bude zřejmě vždy spojováno právě s jeho tvorbou. Moserová se ovšem nespokojila pouze s překládáním cizích literárních děl. Je autorkou scénářů k filmům Vlastně se nic nestalo (režie Evald Schorm, 1988) či Dvojrole (režie Jaromil Jireš, 1998) a divadelní hry Dopis do Wollongongu (1993). Spolupracovala také s rozhlasem, napsala pro něj hru Takový milý chlapec i další povídky.

Po roce 1989 se začala Jaroslava Moserová angažovat ve veřejném životě. V roce 1990 byla za Občanské fórum kooptována do České národní rady, svůj mandát poté ve volebním obvodu v severních Čechách obhájila i v prvních svobodných volbách v květnu 1990. V českém zákonodárném sboru zastávala funkci předsedkyně výboru pro vědu, vzdělání a kulturu. V následujících třech letech působila jako velvyslankyně ČSFR a ČR (1991–93) v Austrálii a na Novém Zélandě. Po návratu do ČR se stala předsedkyní České komise pro UNESCO, v letech 1996–99 zastupovala Českou republiku ve Výkonné radě této organizace a v období 1999–2001 byla dokonce prezidentkou generální konference UNESCO. V roce 1996 se rozhodla opět vstoupit do české politiky – jako kandidátka Občanské demokratické aliance zvítězila na Pardubicku v senátních volbách a následně se stala místopředsedkyní horní komory parlamentu. Mandát obhájila i o dva roky později, senátorkou tak zůstala dalších šest let do roku 2004. V lednu 2003 kandidovala Jaroslava Moserová neúspěšně na funkci prezidentky ČR a získala více hlasů nežli jeden z favoritů, Miloš Zeman. V květnu 2005 obdržela Jaroslava Moserová titul čestné občanky Prahy 7; na udělení této ceny měl kromě nezpochybnitelného přínosu v mnoha oborech vliv i fakt, že se svým manželem žila několik desítek let v Kamenické ulici v Praze 7. Z veřejného života se stáhla v roce 2005, v době, kdy se u ní projevila zákeřná nemoc. Těsně před svou smrtí nahrála pro Český rozhlas pětidílnou sérii vzpomínek ze svého života, vycházející z její veleúspěšné memoárové knihy Historky – Na koho se nezapomíná (Olympia, 2003). V knize, kterou sama ilustrovala, vzpomíná na své přátele z řad známých osobností, se kterými se během svého života soukromě či pracovně setkala – na akademika Ottu Wichterleho, režiséry Evalda Schorma či Miloše Formana, na herečku Janu Brejchovou, Vlastimila Brodského či na Jiřího Šlitra nebo Herbertu Masarykovou. Připomíná zde i členy své rodiny, přátele z dětství nebo pacienty.

V roce 1962 se Jaroslava Moserová vdala za JUDr. Milana Davida (1925–2012), syna významného předúnorového politika, předsedy Ústavodárného národního shromáždění, Josefa Davida (1884–1968). Společně vychovávali Davidova syna z prvního manželství Tomáše, který se později stal lékařem se specializací na gastroenterologii.

Leopold Musil se narodil v listopadu 1911 v Třebíči v dělnické rodině. S rodiči vyrůstal v Čechtíně nedaleko Třebíče, kde také v roce 1918 začal chodit do obecné školy. Školní docházku ukončil v roce 1926 v nedalekých Beneticích. Po dalších třech letech příprav získal v roce 1930 výuční list v oboru zedník. Následující rok nastoupil do základní prezenční vojenské služby, kterou vykonával u 39. pěšího pluku v Bratislavě. Vzhledem k nedostatku pracovních příležitostí využil po skončení vojny nabídky a od května 1933 začal působit jako délesloužící četař u 2. horského pěšího pluku v Ružomberoku. Koncem téhož roku vstoupil do služby u státní policie, působil v uniformovaném sboru v Bratislavě. V této době také absolvoval dva ročníky gymnázia zřízeného organizací YMCA v Bratislavě.

Po vzniku Slovenského štátu byl nucen vystoupit ze služby a vrátit se zpět na Moravu. Počátkem roku 1940 se rozhodl opustit tehdejší protektorát Čechy a Morava a pokusit se dostat k Československé armádě formující se v zahraničí. 4. února 1940 se tedy vmísil mezi slovenské dělníky, kteří pracovali ve Vítkovicích, a přes Makov se dostal na území Slovenska. Odtud se mu přes Budapešť, Bělehrad, Istanbul a Bejrút podařilo dostat do francouzského města Agde, kde se vytvořila československá vojenská jednotka. Do ní byl zařazen v hodnosti štábního rotmistra pěchoty. Po postupu německých jednotek byl spolu s ostatními vojáky z jednotky evakuován do Velké Británie. Po absolvování základního výcviku ve Skotsku byl přemístěn ke 2. odboru MNO s určením pro zvláštní úkoly ve vlasti. V roce 1942 složil externě maturitu na reálce v rámci tamější Československé státní školy.

Na konci září 1944 odletěl Leopold Musil  letounem Dakota z Anglie přes Gibraltar, Alžírsko a jih Itálie do přístavu Bari. Společně s dalšími čs. vojáky, parašutisty se zde připravoval na výsadek na území Čech. Výcvik byl velice náročný, parašutisté museli být navíc stále připraveni k nasazení. Musil byl nakonec vybrán společně s kpt. Rudolfem Pernickým (1915–2005) do skupiny Tungsten. Hlavními úkoly dvoučlenné skupiny pod velením Pernického bylo vytvořit zázemí pro přistání letadla s představiteli londýnského exilu, dále pomocí radiomajáku Eureka, shozeného vojáky, navigovat pozdější dodávky materiálu a zbraní a také dopravit do protektorátu náhradní krystalky pro další odbojovou vysílačku.

První pokus o výsadek proběhl 7. října 1944 (společně se členy další paraskupiny Platinum), avšak letadlo se muselo vrátit zpět na základnu kvůli špatnému počasí a silné protiletecké palbě mezi Vídní a Budapeští. K úspěšnému vysazení došlo až 21. prosince téhož roku, Musil s Pernickým ovšem přistáli u Kolína, a nikoli na Vysočině, kam měli směřovat své aktivity. Poté tedy zahájili obtížný a nebezpečný osmdesátikilometrový přesun, výhradně v noci, při kterém měl Musil na starosti vysílačku Eurika. Po týdnu dorazili na smluvenou adresu do Studnice u Nového Města na Moravě, kde se skryli u odbojáře Cyrila Musila. I přes těžké omrzliny, které Musil s kolegou utrpěli, se ihned pustili do příprav k plnění svých úkolů – příjmu osob a materiálu a vyhledávání potenciálních přistávacích ploch pro kurýrní letadla. Setkali se zde s parašutistou Františkem Širokým ze skupiny Calcium, kterému předali krystalky nutné pro opravu radiostanice Milada.

Prostřednictvím londýnského rozhlasu začali brzy členové skupiny Tungsten dostávat instrukce pro jednotlivé shozy zbraní. Musil tak musel často podstupovat dlouhé cesty na lyžích, kdy se s vysílačkou vydával na označená místa a čekal na smluvený přílet letadel. Parašutisté museli také z konspiračních důvodů často měnit své úkryty, obětavě jim pomáhali obyvatelé obcí na Vysočině. Do celé záležitosti s příjmem materiálu a zbraní byla zapojena celá řada lidí, ovšem ke shozům zbraní ani dalšího materiálu na vytipovaná místa nikdy nedošlo. Kvůli náročným podmínkám během plnění úkolů onemocněl Leopold Musil zánětem pohrudnice, čímž byl na delší čas vyřazen z veškerých akcí. Po uzdravení se na rozkaz Pernického přesunul do oblasti kolem obce Telecí (Pardubický kraj), kde byla připravena další plocha pro shozy, ty se ovšem ani zde nakonec nerealizovaly. Konec války zastihl Musila v obci Pustá Rybná u Poličky, brzo dostal zprávu, že se má hlásit u Ministerstva národní obrany. Cestou se zastavil u své rodiny v Čechtíně a poté se odebral i s vysílačkou Eurika do Prahy.

Po válce zůstal Musil nejprve v armádě, sloužil jako referent oddělení pěchoty na Ministerstvu obrany v hodnosti nadporučíka. V březnu 1946 přešel ke Sboru národní bezpečnosti v hodnosti kapitána a na počátku roku 1949 byl přeřazen přímo na Ministerstvo vnitra. Po roce 1950, kdy byl propuštěn ze služeb “vnitra“, začal pracovat v podniku Pražská stavební obnova jako technik. Do důchodu odtud odešel v roce 1969. Mezitím v roce 1958 složil maturitu na střední průmyslové škole v Praze. V letech 1970–79 pracoval brigádně na ONV Praha 7 na odboru výstavby. Leopold Musil žil s manželkou Drahomírou (1921–2010) v Praze 7 od roku 1962, společně zde vychovali dva syny – Josefa (*1946) a Michala (*1948).   Za svou odbojovou činnost obdržel Leopold Musil celou řadu vyznamenání – Československý válečný kříž 1939 (1945), medaili Za chrabrost (1945), medaili Za zásluhy (1945), pamětní medaili k 20. výročí osvobození ČSSR (1965) a další. U příležitosti tohoto výročí byl Leopold Musil také povýšen do hodnosti majora v záloze. Zemřel po dlouhé těžké nemoci v říjnu 1997. Čestné občanství in memoriam MČ Praha 7 obdržel mjr. Leopold Musil v květnu 2005.

Josef Pleskot patří mezi nejvýznamnější současné české architekty. Od roku 1991 vede vlastní architektonickou kancelář AP atelier. Josef Pleskot je držitelem řady ocenění včetně Grand Prix Obce architektů. V roce 2009 byl v odborné anketě organizované časopisem Reflex zvolen nejvýznamnější osobností české architektury dvacetiletí 1990–2009. V posledních letech je vysoce hodnocena jeho rozsáhlá konverze areálu Vítkovických železáren v Ostravě s multifunkční aulou Gong, vysokou pecí Bolt Tower a Trojhalím Karolina. Za Svět techniky získal cenu Architekt roku 2014. Na svém kontě má celou řadu dalších významných realizací po celé České republice. Je také známý svým zaměřením na společenskou roli architektury.

Radovan Procházka se narodil v květnu roku 1927 v Praze. Otec pplk. Vladimír Procházka (1891–1946) byl velitelem Hradní stráže prezidenta Masaryka, ruský legionář a držitel Řádu sv. Stanislava za zásluhy při dobývání Nižného Tagilu na Urale. Byl také nadšeným amatérským hráčem na violoncello, karikaturistou a před 1. světovou válkou patřil v rámci Sokola mezi reprezentanty ve cvičení na kruzích. Matka Božena (1896–1973), roz. Dohnalová, byla rovněž nadšenou sokolkou. V domácnosti vytvářela zázemí pro otce, Radovana i jeho staršího bratra Vladimíra (1924–67).

Školní docházku zahájil Radovan na obecné škole v Korunovační ulici na Letné, nedlouho poté se rodina přestěhovala do Místku, otec Vladimír se stal zástupcem velitele 8. slezského pěšího pluku a v roce 1937 trasoval v Jeseníkách opevnění čs. hranic. Před první mobilizací se rodina Procházkových přestěhovala do Loun, i sem ji „zavály“ služební povinnosti otce Vladimíra – byl jmenován velitelem zdejšího, tehdy velice moderně organizovaného cyklistického praporu. V této době se i jedenáctiletý Radovan poprvé setkal s výzvědnou činností – spolu se starším bratrem Vladimírem objížděli na kole Němci zabrané území v  Krušných horách a podávali informace čs. zpravodajským důstojníkům. Po rozpuštění čs. armády se Radovan s rodiči a bratrem přesunuli zpět do Prahy, kde otec získal místo ve Statistickém úřadě a zároveň začal spolupracovat s ilegálním vojenským velením „generál Alex“. Protože Radovan byl od mládí atletem, využíval otec jeho běžecké tréninky k předávání zpráv kolegům v odboji. Během války také Radovan vystudoval gymnázium, po primě dokončené ještě v Lounech nastoupil na reálné gymnázium ve Sládkově ulici, po zabrání této školní budovy pokračoval ve studiích na Strossmayerově náměstí.

Během Pražského povstání otec Vladimír vyjednával z pověření Zemského odbojového velitelství na Zbraslavi o ozbrojeném zásahu tzv. Vlasovovy armády na pomoc Praze. Bratr Vladimír se během osvobození stal shodou náhod a díky svým výborným znalostem ruštiny tlumočníkem maršála Rybalka. Brzy si získal v maršálově štábu důvěru a sovětští vojáci před ním mluvili zcela otevřeně. Dozvěděl se tak o plánech uchvátit moc v ČSR pučem. Tyto informace pochopitelně sděloval svému otci, který byl mezitím vyslán do Loun organizovat zábor pohraničí. Plk. Vladimír Procházka získané poznatky předával dál prostřednictvím generála Heliodora Píky prezidentu Benešovi. V únoru 1946 Vladimír st. bohužel umírá při autonehodě na Letenské pláni.

Tragická smrt otce sehrála roli při Radovanově volbě budoucího povolání. Ačkoli váhal mezi lesním inženýrstvím a armádou, rozhodl se nakonec pro vykročení v otcových šlépějích a složil zkoušky na vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. V roce 1948 byl ze školy vyloučen jako čtvrtý nejlepší z ročníku v hodnosti poručíka pěchoty. Již záhy po Vítězném únoru se na akademii formovala tajná protikomunistická organizace, shromažďující informace, pod vedením zástupce velitele školy Alexandra Kordy (1907–58), jejím členem byl i Procházka. Činnost části skupiny byla odhalena již během roku 1949 a odbojáři byli odsouzeni k dlouholetým trestům. Tato první vlna zatýkání se Procházkovi vyhnula a po krátké přestávce zbylí členové (škpt. Bártl, František Kůrka a další) obnovili výzvědnou činnost. Získané informace se dostávaly do rukou kpt. Němce, který odešel do zahraničí po první vlně zatýkání, prostřednictvím kurýrů, kteří na Šumavě přecházeli hranice. Němec je předával americkým zpravodajům. Radovan Procházka po ukončení akademie působil postupně v Brně, Rychnově nad Kněžnou a Hodoníně. Při návštěvě rodiny v Praze 21. ledna 1951 byl ovšem zatčen a odvezen do nechvalně proslulého „Domečku“, kde pocítil na vlastní kůži metody komunistických vyšetřovatelů. Po krátkém pobytu ve věznici na Pankráci byl souzen, obžaloba navrhovala trest smrti, nakonec byl odsouzen „jen“ k patnácti letům žaláře.

Začátek trestu trávil ve vojenské věznici v Opavě, kde pracoval v truhlářské dílně. Se spoluvězni se zde pokusil vyhloubit tunel, kterým by se dalo uprchnout, v dokončení plánu jim však zabránil přesun do věznice v Leopoldově. Toto vězení bylo výrazně horší než opavské. Panovaly zde středověké podmínky, vězni byli šikanováni, dostávali velmi malé příděly potravin a nefungovala zde takřka žádná lékařská péče. Komunistický režim se snažil využívat vězně jako levnou pracovní sílu při nebezpečném dobývání uranu či jiných surovin, a tak byl i Radovan Procházka vybrán pro práci v dolech. Nakonec tedy skončil v táboře Vojna u Příbrami. Nejprve zde pracoval hlubinných dobývkách, později jako povrchový tesař.

V roce 1955 se zde se „zapletl“ do tzv. nudlové aféry. Kvůli naprosto nevyhovující stravě se vězni vzbouřili a někteří se rozhodli držet hladovku. Komunistický režim využil faktu, že se tyto události náhodně seběhly 4. července na americký Den nezávislosti a přisoudil jim politický podtext. Ačkoli Radovan Procházka spoluvězně od této akce zrazoval, nakonec byl obviněn jako jeden z jejích organizátorů a v následném procesu byl odsouzen na dalších 12 let. Následoval přesun opět do Leopoldova. Velké amnestie politických vězňů v letech 1960 a 1962 se Procházky netýkaly, propuštěn byl až v březnu 1964.

Po návratu z vězení mu přátelé pomohli sehnat práci v Národním divadle, stal se kulisákem, později stranním mistrem. V roce 1966 se Procházka oženil, s manželkou Vlastou vychoval dvě dcery a syna. Během pražského jara se stal 2. tajemníkem klubu K-231, vedl informační odbor. Po vpádu sovětských okupačních vojsk se načas ukryl ve vojenských lesích a po čase se opět vrátil do Národního divadla.

Během listopadové revoluce se stal mluvčím stávkového výboru Národního divadla. Divadlo jej posléze nominovalo do občanské a prověrkové komise při Ministerstvu vnitra. Na ministerstvu pak již zůstal, podílel se na transformaci někdejší II. správy StB jako ředitel organizačního odboru Úřadu na ochranu ústavy a demokracie a později ve funkci ředitele ÚZSI (Úřadu pro zahraniční styky a informace). Zásadně organizačně a hlavně ideově přebudoval někdejší I. správu StB a učinil z ní uznávaného spolupracovníka našich současných spojenců v NATO. Od ledna 1993 do konce roku 1997 vedl Radovan Procházka Vojenské zpravodajství. I po odchodu do důchodu pracoval jako poradce ve zpravodajských orgánech státu. Radovan Procházka obdržel řadu ocenění za zpravodajskou činnost: např. vysoké americké vyznamenání Legion of Merit (Řád prezidenta USA) nebo Řád bílého lva IV. třídy (1997). Čestným občanem MČ Praha 7 se jako celoživotní obyvatel Letné stal v roce 2008.

Narodil se 27. srpna 1933 v Praze jako první dítě otci Vladimírovi a matce Růženě. Purnochovi bydleli v Holešovicích, nejprve v Okružní ulici (dnes Jankovcova) a od roku 1939 už trvale v ulici Na Maninách čp. 13. Otec pracoval a podnikal v holešovických Ústředních jatkách jako řezník a matka se až do roku 1948 starala o domácnost. Do školy šel Milan poprvé 1. září 1939, po celou válku docházel do blízké Obecné a měšťanské školy v Praze 7 v Tusarově ulici. V roce 1941 přibyla do rodiny Milanova sestra Helena. Přestože válečné poměry a německá okupace velmi negativně ovlivňovaly životy lidí, vzpomíná Milan Purnoch na své dětství z této doby rád a úsměvně.

Je pravda, že tehdejší Holešovice, byly velmi průmyslové. Jenom v ulici Na Maninách a blízkém okolí byly za války a ještě řadu let potom v provozu poměrně velké podniky, které o sobě dávaly náležitě vědět, mimo jiné svými charakteristickými pachy, a to zejména v létě. Ať už to byl velký Měšťanský pivovar, nebo továrnička na zpracování hovězích kůží zvaná „Kůžárna“, anebo na konci ulice u Vltavy neblaze proslulá „Melšmídka“ vyrábějící klih a olej z kostí a paznehtů. Kousek dál v navazující ulici byla též pachově výrazná Kutinova továrna na zpracování ryb, naproti ní Kozákova továrna barev a laků a továrna na žárovky „Osramka“ a ještě dál v pozadí, jako koruna všeho, byla samozřejmě holešovická jatka. Holešovice byly tehdy přímo prošpikovány různými továrničkami a provozovnami.

Přesto v té době zůstával, blíže k Vltavě, dostatek volných plácků a dolíků, kde se mohli maninští kluci náležitě vyřádit, někdy i formou živelně prováděného sportování, hlavně s míčem. Zvláštní holešovicko-maninská směs výrazných pachů při tom nikomu nevadila. Pro dobrodružné výpravy a v létě také pro vodní hrátky spojené s pokusy naučit se plavat se nabízel celý dlouhý holešovický levý břeh řeky od jatek až k přístavu. Řeka vždycky lákala.

Běžně se odpoledne hrával fotbálek s odřeným tenisákem a hřištěm na šířku ulice, auta totiž tehdy jezdila jenom vzácně. Občas se v ulicích objevovaly koňské povozy vozící poštu nebo sudy s pivem a případně i led do četných hospod. V holešovických ulicích se tehdy také často objevovaly úžasné, supící parní náklaďáky – sentinely, sloužící hlavnímu městu Praha. V zimě se sáňkovalo, kde se dalo, a samozřejmě bylo velmi rozšířené a oblíbené bruslení na četných přírodních kluzištích, která tehdy byla snad u každé školy, anebo na zamrzlé Vltavě. Byla to válečná doba. Časté, později téměř každodenní letecké poplachy spojené s okamžitým přerušením vyučováním a povinným úprkem ze školy domů, předlouhé uhelné prázdniny, to všechno dávalo válečným školákům spoustu volného času pro klukovské radovánky a dobrodružství. Samozřejmě to bylo na úkor školního vzdělávání, s tím se ale nedalo nic dělat a žactvu to až tak moc nevadilo.

Dramatický průběh konce války v květnu roku 1945 v Praze 7 – Holešovicích tehdy dvanáctiletý Milan pozorně sledoval a velmi silně prožíval. Jedno z důležitých řídících center Pražského povstání, velitelství 21. policejního revíru, totiž sídlilo v ulici Na Maninách, přímo naproti domu, kde Purnochovi bydleli. Proto si také všechno, co zde v době Pražského povstání a následně osvobození Prahy viděl a zažil, velmi dobře pamatuje.

Ve školním roce 1945/46, již ve svobodné Československé republice, přestoupil Milan Purnoch na Reálné gymnázium v Praze 7, později přejmenované na La Guardiovo. Během studií na tomto gymnáziu měli studenti vynikající možnost sportovního vyžití. Z iniciativy zdejšího profesora Karla Haly se na dvoře školy vybudovala antuková hřiště pro volejbal a basketbal i mini sportoviště pro některé “neběhavé“ lehkoatletické disciplíny. Tento oblíbený tělocvikář a tělovýchovný funkcionář nejenže uměl základy míčových her a dalších sportovních disciplín skvěle vysvětlit a prakticky je naučit, ale také uměl vzbudit mezi studenty ohromný zájem o jejich provádění např. pořádáním nejrůznějších turnajů a soutěží, vedením výkonnostních žebříčků atd. V rámci těchto školních sportovních aktivit si student Milan velmi oblíbil košíkovou a volejbal, přičemž jeho výška 196 cm pro něj byla velkou výhodou. Nakonec u něj vyhrál volejbal. Impulzem pro tuto volbu byla návštěva závěrečných zápasů turnaje Mistrovství světa odbíjené konaného v roce 1949 na zimním stadionu na Štvanici. Zejména na něj zapůsobilo strhující finálové utkání s nezapomenutelnou diváckou atmosférou, ve kterém reprezentanti československého národního týmu po velkém boji prohráli s družstvem SSSR 2:3. Tenkrát samozřejmě nemohl ani tušit, že si na stejném sportovišti za pár let zahraje velký volejbal se stejným soupeřem, již sám jako reprezentant.

Hned následující rok se Milan Purnoch přihlásil jako dorostenec do volejbalového oddílu klubu SK Slavia Praha, který měl své domovské hřiště na Starém (Libeňském) ostrově. Družstvo mužů SK Slavia Praha tehdy hrálo v nejvyšší volejbalové soutěži republiky a mělo ve svém středu řadu vynikajících hráčů a reprezentantů. Milan vzpomíná, že se v klubu tenkrát nijak zvlášť herní činnosti netrénovaly, hlavně se pořád a naplno hrálo. Za těchto okolností bylo možné se z volejbalu něco naučit hlavně „odkoukáváním“ způsobu a techniky hry od zkušených starších spoluhráčů. Nejvíce se toho naučil, když si s nimi mohl občas zahrát, což se stávalo, jen když se sešlo méně hráčů a bylo potřeba sestavu na hřišti doplnit. Aby měl „bažant“ Milan jako smečař ve zdejší tvrdé hráčské konkurenci vůbec nějakou šanci obstát, musel ve svém volném čase a mimo hřiště sám pravidelně tvrdě posilovat a trénovat „fyzičku“, přičemž se zaměřoval především na výskok. Bylo pro něho velmi obtížné se prosadit, ale pomalu a postupně se to dařilo. V roce 1951 se v Praze konal velký volejbalový turnaj Přebor Prahy dorostenců, za účasti předních dorosteneckých týmů z celé republiky, ve kterém narychlo sestavený tým dorostenců SK Slavie nečekaně zvítězil. Úspěšného mladého smečaře Milana Purnocha si tehdy všiml a „zapsal do notesu“ jako nadějného hráče přítomný pozorovatel tehdejšího Československého volejbalového svazu. Bylo to velmi povzbuzující, ale do vstupu Milana na scénu vrcholného volejbalu bylo ještě daleko.

Na jaře 1952 Milan Purnoch úspěšně odmaturoval a na podzim zahájil studia na Vysoké škole chemicko-technologické. V témže roce byla provedena velká reorganizace čs. tělovýchovy a sportu a tělovýchovné jednoty se od té chvíle musely nově organizovat podle průmyslových odvětví a sportovci se přihlašovali do klubů podle svého profesního zaměření. Mnoho sportovců tehdy ztratilo svá původní a dlouholetá klubová zázemí. Jako čerstvý vysokoškolák byl také Milan nucen změnit klubovou příslušnost a stal se tčlenem volejbalového oddílu Slavia Praha Vysoké školy.

Shodou okolností se na hřišti na Albertově sešla ve stejné době a za stejných okolností řada mladých talentovaných hráčů volejbalu, studentů různých fakult, ze kterých se v krátké době, během dvou let, vytvořil silný a vynikající tým. Milan Purnoch v týmu Slavie Praha VŠ brzy zakotvil jako smečař v základní sestavě tohoto klubu, se kterým v roce 1954 postoupil do I. ligy – nejvyšší volejbalové soutěže republiky. Mezitím také využil nabídnuté možnosti a po prvním roce studia přestoupil do dalších ročníků z VŠCHT na nově zřízenou fakultu technicko-ekonomickou chemického směru na ČVUT, kde další čtyři roky úspěšně studoval.

V roce 1954 Milan Purnoch zahájil svou reprezentační volejbalovou kariéru, i když zatím „jen“ ve družstvu československých vysokoškoláků-akademiků. V silně obsazeném volejbalovém turnaji na Světových akademických hrách v Budapešti vybojovalo družstvo čs. akademiků stříbrnou medaili. Milan k tomuto úspěchu svým dobrým výkonem podstatně přispěl a upoutal tak na sebe pozornost. Shodou okolností tento tým „akademiků“ v Budapešti vedl a koučoval prof. Josef Kozák, nastávající nový trenér národního týmu mužů ČR, pod jehož vedením se později, v druhé polovině padesátých let, československý volejbal proslavil sérií velkých mezinárodních úspěchů, obdobím, kterému se někdy říká „zlatá éra“ československého volejbalu. V roce 1954 se tak Milan Purnoch dostal do širšího reprezentačního výběru.

V roce 1955, vedle dobrých výkonů v ligové soutěži v týmu Slavia Praha VŠ, se Milan dokázal prosadit i v řadě přípravných a nominačních utkání na mistrovství Evropy. Konečně byl nominován jako nejmladší hráč, smečař, do národního týmu na turnaj Mistrovství Evropy v odbíjené, konaný v srpnu a září 1955 v Bukurešti. Byla z toho zlatá medaile, Čechoslováci se stali mistry Evropy jak v kategorii mužů, tak i žen. Potom, ještě ve stejném roce, Milan Purnoch úspěšně reprezentoval jako hráč národního týmu, který bez porážky zvítězil na prestižním mezinárodním Festivalu mládeže ve Varšavě.

Vrcholem Purnochovy sportovní kariéry jako hráče čs. národního týmu byla bezesporu účast na turnaji Mistrovství světa v odbíjené v roce 1956 v Paříži. Tohoto velmi silně obsazeného turnaje se již zúčastnili také reprezentační týmy USA a Brazílie. Československo zde vybojovalo bez porážky světové prvenství a zlatou medaili. Ve strhujícím a dramatickém finále se našemu národnímu týmu podařilo porazit velkého favorita celého turnaje, obávaný tým SSSR. Poslední, rozhodující bod v této pětisetové bitvě ve vyprodaném  pařížském Palais de Sport zařídil právě Milan Purnoch svou nechytatelnou smečí.

Dalším velkým a „zlatým“ úspěchem československé odbíjené a Milana Purnocha jako hráče našeho národního týmu byl titul mistrů Evropy získaný na domácí půdě v Praze v roce 1958. Finálové zápasy tohoto mistrovství se hrály na pražském zimním stadionu na Štvanici. Milan si připomněl, že před deseti lety, v roce 1949, na tomto samém sportovišti upraveném pro odbíjenou ještě jako kluk obdivoval umění některých tehdejších borců reprezentantů, jako byl třeba populární dlouhán „Medák“ Josef Tesař, se kterým však tentokrát „válel na place“ jako se spoluhráčem.

Kromě vzpomínaných zlatých úspěchů na evropských šampionátech a mistrovství světa hrál v těchto letech Milan Purnoch za národní tým v dlouhé řadě mezinárodních turnajů a přátelských mezinárodních utkání po celé Evropě, které v naprosté většině končily vítězně pro naše barvy. Za zmínku stojí i zájezd národního týmu do Itálie v roce 1957, kde náš tým po samozřejmě vítězných zápasech s italskými soupeři sehrával na přání pořadatelů a diváků ještě exhibiční zápasy na dva vítězné sety mezi sebou, jako A:B. Tehdy jsme Italy, budoucí několikanásobné mistry světa, ještě mohli učit hrát volejbal.

Posledním velkým úspěchem Purnochovy reprezentační dráhy bylo první místo a zlatá medaile z volejbalového turnaje na Světových akademických hrách v Turíně v roce 1959. Dres národního týmu naposledy oblékl o rok později. Sportovní úspěchy na mezinárodním poli, zlaté medaile z Mistrovství Evropy 1955 a 1959 a Mistrovství světa 1956 byly pochopitelně podepřeny Purnochovými kvalitními výkony v domácí volejbalové lize. Se svým vysokoškolským týmem Slavie Praha VŠ a spoluhráči, dalšími vynikajícími hráči a reprezentanty, jako byl Josef Musil, Zdeněk Malý, Zdeněk Humhal, získal celkem šest mistrovských titulů (v letech 1955–59 a 1964), pětkrát byl navíc vicemistrem (v letech 1960–63 a 1965). S aktivní hráčskou kariérou se rozloučil v roce 1965.

Ačkoli byl Milan Purnoch vynikajícím volejbalistou a doslova miloval tento sport, nikdy se nechtěl sportu věnovat jako profesionál, bral ho jako vedlejší, krásný doplněk života. Proto hned po absolutoriu na ČVUT v roce 1957 nastoupil do chemičky Spolana Neratovice, kde pracoval řadu let ve výrobě jako směnový a provozní inženýr, dokonce i v době, kdy ještě úspěšně reprezentoval. Z Neratovic odešel zpátky do Prahy, ale zůstal v chemickém průmyslu. Přes dvacet let se pracovně angažoval na generálním ředitelství koncernového podniku Chemopetrol (1969–1990). V sedmdesátých letech byl zde za svůj postoj k událostem roku 1968 profesně degradován a posléze byl, jako mnoho dalších lidí, dlouhou řadu let pod politickým dohledem kádrováků, bez možnosti jakéhokoliv dalšího kariérního i platového postupu. „Za trest“ byl přeřazen k počítači, na práci v oboru programování a zpracování dat, způsobem „ber, nebo neber a jdi“. Nezbylo nic jiného než se této možnosti chopit. K této životní události dnes už jenom s nadhledem poznamenává, že něco na tom je, když se říká, že všechno špatné je pro něco dobré. Milanu Purnochovi tahle vynucená změna v pracovním zařazení nakonec paradoxně prospěla tím, že získal novou perspektivní kvalifikaci. Naučil se pracovat s počítači a programovat je a tyto své znalosti zúročil na Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR jako externí expert na zpracování dat databázových systémů ve svém oboru.

Ani po skončení své závodní činnosti na volejbal samozřejmě nezanevřel. V letech 1972–92 působil ve svém volném čase ve vysočanském klubu TJ Praga Praha jako velmi úspěšný a uznávaný trenér. Zejména rád vzpomínal na svou trenérskou práci s mládeží, kdy se mu zde v relativně krátké době podařilo vychovat vynikající družstvo starších dorostenců, působící v nejvyšší dorostenecké volejbalové soutěži po řadu let v několika generacích.

Na konci osmdesátých let byl požádán význačnou skupinou hráčů a volejbalových nadšenců, aby pomohl zorganizovat živelně se rozvíjející novou „odnož“ tohoto sportu – beachvolejbal, česky plážový volejbal. Stal se tak jedním ze zakládajících členů a předsedou asociace tohoto nového sportu v ČSFR a ČR (1991–93) a přispěl k jeho začlenění do struktur Českého volejbalového svazu a současně Evropské CEV a světové FIVB. V letech 1994–99 byl prezidentem Asociace plážového volejbalu, členem Správní rady a místopředsedou Českého volejbalového svazu.

Milan Purnoch byl dvakrát ženatý, z prvního manželství měl syny Milana (* 1962) a Tomáše (* 1965). Jeho velkým koníčkem bylo pilotování ultralehkých letadel. Za své zásluhy v oblasti sportu obdržel Milan Purnoch řadu ocenění – byl držitelem titulu mistr sportu, členem Síně slávy Českého volejbalového svazu. Čestné občanství Prahy 7 získal v roce 2003 u příležitosti svých sedmdesátých narozenin. Zemřel 25. dubna 2017. 

Radko Pytlík se narodil v říjnu 1928 v Praze. Otec ing. dr. Rudolf Pytlík pracoval jako ředitel rybářského a hydrobiologického ústavu, později se věnoval vědecké práci v oboru hydrobiologie. Matka Růžena byla ženou v domácnosti, kromě Radka vychovávala ještě jeho bratra Jiřího, rodina žila na Letné v Malířské ulici. Radko zde v Praze 7 vychodil obecnou školu, později studoval gymnázium na Strossmayerově náměstí, kde odmaturoval v roce 1947. Poté se nechal zapsat na Filosofickou fakultu UK, studoval zde český jazyk, literární vědu a filosofii. Mezi jeho profesory na univerzitě patřili například přední literární vědec a znalec ruské literatury Bohumil Mathesius či významný český filosof, propagátor fenomenologie Jan Patočka. Vysokoškolská studia završil v roce 1952 doktorskou prací na téma počátků tvorby Jaroslava Haška.

Po ukončení dvouleté služby v armádě v Boru u Tachova (1952-54) nastoupil do zaměstnání v Ústavu pro českou literaturu ČSAV pod vedením Jana Mukařovského, který vedl ústav v duchu strukturalismu, jehož byl čelným představitelem a zastáncem. V rámci vědeckého bádání v ústavu publikoval Pytlík řadu prací  – monografie o Vilému Mrštíkovi, Jaroslavu Kratochvílovi či Josefu Kadlecovi, komparatistické studie Česká literatura v evropském kontextu, Sedmkrát o literatuře nebo O literatuře faktu. Přispíval také do celé řady slovníků a almanachů (Slovník české literatury, Dějiny české literatury, O české satiře a další). 

Od počátku padesátých let se také mohli čtenáři setkat s Pytlíkovými texty v odborných i populárních periodikách  – Květnu, Hostu do domu, Kulturní tvorbě, Květech, Dikobrazu a mnohých dalších.

V popředí Pytlíkova badatelského a publikačního zájmu již řadu desetiletí stojí osobnost a literární tvorba Jaroslava Haška a byl bezesporu největším současným „haškologem“. Řada Pytlíkových knih věnovaná tomuto autorovi je opravdu úctyhodná –  Bibliografie Jaroslava Haška (1960), Zpráva o Jaroslavu Haškovi (1982 a 1997), Lidský profil Jaroslava Haška (korespondence- 1979), 1982 Jaroslav Hašek a dobrý voják Švejk, Kniha o Švejkovi (1983) Tak pravil Josef Švejk (1994) a další. Nejkomplexnějším počinem je biografická kniha Toulavé house. Pytlík zde zevrubně popisuje spisovatelovy komplikované osudy, snaží se nacházet paralely mezi Haškovým osobním životem, zážitky a zkušenostmi, atmosférou doby před první světovou válkou a jeho literárním dílem. Zároveň reviduje některé nepřesné či nepravdivé informace z předchozích Haškových biografií. Kniha vyšla poprvé v roce 1971, do současné doby byla ještě dvakrát přepracována a doplněna (1982 a 1998) a dočkala se i přeložení do pěti jazyků.

Dalším Pytlíkovým oblíbencem byl spisovatel Bohumil Hrabal, s nímž ho navíc poutalo i mnohaleté přátelství. Po Hrabalově smrti v roce 1997 vydal knihu …. A neuvěřitelné se stalo skutkem. V této práci mapuje jako první i Hrabalova díla, která vycházela v samizdatu a připojuje postřehy ze spisovatelova osobního a tvůrčího života získané z četných kontaktů s ním. Další práce věnovaná „králi pábitelů“ nese název Koridor smrti Bohumila Hrabala. Zde reflektuje především motivy smrti v Hrabalově díle a zamýšlí se nad okolnostmi jeho záhadného úmrtí. Ze zahraničních spisovatelů obracel Pytlík svou pozornost na klasika ruské literatury Fedora Michajloviče Dostojevského, kterému věnoval knihu F. M. Dostojevskij – život a dílo. V široce pojaté publikaci oceňuje hloubku Dostojevského myšlenek, přenesených do jeho tvorby.

Dalším velkým okruhem Pytlíkova zájmu je humor v literatuře. Je autorem antologie Malá encyklopedie humoru, v níž se mu podařilo zachytit vývoj humoru v české literatuře a dokreslit ho na konkrétních ukázkách. Podobnou tématikou se zabývá i kniha Fenomenologie humoru. Pytlík se nevyhýbal ani v Čechách tradičnímu kreslenému humoru a karikatuře v publikaci Český kreslený humor 20. století či zmapování studentského recesistického časopisu Trn. 

O Radku Pytlíkovi bylo všeobecně známo, že byl velkým holešovickým a letenským patriotem. Svědčí o tom řada jeho literárních prací, v nichž se zabývá právě Prahou 7 – ať už se jedná o Toulky Prahou 7 – Ze zápisků rodáka (2001), Stručné dějiny Prahy 7 (2004) či knihu fejetonů pojednávající o osobnostech spojených s Prahou 7 Neznámé o známých z Holešovic (2009). Prahy 7 se, byť okrajově, dotýká i publikace O Bubenči a okolí vydaná v roce 2004 u příležitosti stoletého výročí povýšení této obce na město. Pytlík také dlouhá léta publikoval v časopise MČ Praha 7 Hobulet pod značkou Okdar. Obecně souvisí tematicky s Prahou i průvodce po dávných hospodách, kavárnách a šantánech Ve stínu pípy vydaná v roce 1996.

 I po odchodu do důchodu v roce 1993, zůstal Pytlík aktivním a plodným autorem. Přispíval do Svobodného slova (redigoval zde přílohu Kvítko), Vlasty, Signálu, Prager Zeitung a dalších periodik. V roce 1991 zakládal spolu s vnukem Jaroslava Haška Richardem Mezinárodní společnost Jaroslava Haška, redigoval listy této společnosti. V roce 2003 se při stodvacátém výročí Haškova narození podílel na organizaci velké mezinárodní konferenci o spisovatelově díle konané v Lipnici nad Sázavou.

Radko Pytlík žil celý život na Letné. Z prvního manželství měl dceru Markétu a syna Martina, jeho druhá manželka Věra Dyková pracuje v Památníku národního písemnictví a současně vede rodinné nakladatelství Emporius, které vydávalo současnou Pytlíkovu tvorbu. S Věrou Dykovou vychoval Radko Pytlík dvě děti – dcera Kristýna je profesorkou na gymnáziu, syn Vojtěch je známým divadelním a filmovým hercem a zpěvákem.

Radko Pytlík obdržel čestné občanství Prahy 7 v roce 2008 u příležitosti svých osmdesátých narozenin.    

Zemřel 31. 1. 2022 ve věku 93 let.

Rudolf Roubíček se narodil v únoru 1918 jako jediné dítě manželů Huga Roubíčka a Anežky, roz. Benešové. Otec Hugo byl spolumajitelem slévárny a továrny na výrobu technologických zařízení pro průmysl mlékárenský a pivovarský, později se v podniku vyráběla i zařízení pro cihelny. Továrna sídlila ve Strojnické ulici v Praze 7 na místě dnešní budovy Policejního prezidia. Rodinný podnik původně založil děd Rudolfa Jakob Raubitschek a vyráběl v něm stroje na drcení kamenů a výrobu štěrku, teprve později se továrna začala specializovat na produkci výše uvedených technologií. V roce 1934, v souvislosti s tehdejší tendencí vytlačovat průmyslové podniky z obydlených oblastí, se továrna stala součástí Škodových závodů.

Větší část mládí prožil Rudolf Roubíček na území Prahy 7, vychodil zde obecnou a střední školu v Korunovační ulici, byl aktivním účastníkem akcí pořádaných jednotou Sokola U Studánky, kterou zakládal a podporoval jeho otec Hugo. Sport a především tenis se stal jeho celoživotní vášní, na kurt se naposledy postavil ve svých devadesáti letech. V době, kdy se továrna stala součástí Škodových závodů, odešel otec Hugo do důchodu z pozice státního rady a rodina Roubíčkových se přestěhovala do vily ve Střešovicích. Po maturitě nastoupil Rudolf na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze-Dejvicích.

Vzhledem k židovskému původu rodiny Roubíčkových bylo pro ni období okupace velice problematické. Některým sourozencům Huga Roubíčka a dalším členům rozvětvené rodiny se sice podařilo zachránit si život včasnou emigrací (Rudovi bratranci Bedřich a Jiří odešli do Palestiny, Jiří následně vstoupil do československé zahraniční vojenské jednotky na severu Libye v Tobruku, Rudův strýc Erich odešel do Iráku), ovšem sám Hugo, jeho bratr Viktor a teta Marie s manželem zahynuli v koncentračních táborech. Ačkoli Rudolfova matka nebyla židovského původu, i on sám byl ohrožen perzekucí ze strany nacistického režimu. Těsně před válkou se však jeho otci podařilo sehnat mu falzifikát křestního listu, což Rudolfa zachránilo. Po uzavření vysokých škol v roce 1939 začal pracovat jako technik v Ústavu pro vědecký výzkum uhlí v Praze na Rokosce. Po dobu války spravoval rozsáhlý majetek rodiny (tovární pozemky, činžovní dům na rohu ulic Dukelských hrdinů a Strojnická a další nemovitosti) německý správce.

Po skončení války dokončil Roubíček v letech 1945–46 inženýrská studia chemie, v roce 1949 pak obhájil svou doktorskou práci a promoval. Rodinný majetek se mu sice podařilo na krátký čas získat zpět, ovšem záhy byl donucen, tak jak bývalo tehdy zvykem, prodat ho za nevýhodných podmínek státu, řízenému komunisty. Peníze z nuceného prodeje nikdy nedostal a navíc mu nadále hrozilo vystěhování z Prahy. Paradoxně ani po roce 1989 nedošlo k napravení těchto majetkových křivd. Stále probíhá soudní pře se státem v záležitosti rodinných pozemků, na nichž stávala rodinná továrna. Letitý spor s Prahou 7, který se týkal špatného hospodaření se společně vlastněným činžovním domem, byl již ukončen a byty v domě byly prodány stávajícím nájemníkům.

Po dokončení vysoké školy pracoval Rudolf Roubíček do roku 1952 v oblasti potravinářského výzkumu. Poté až do roku 1968 působil v různých funkcích, především jako technolog nových výrobků, ve farmaceutickém podniku SPOFA. V roce 1960 byl Roubíček zatčen StB a vyšetřován kvůli podezření ze špionáže. Byl sice na základě amnestie propuštěn, ale nikoli zbaven viny. Důvodem pro toto absurdní obvinění mohl být i fakt, že v padesátých letech odmítl s StB spolupracovat. Problémy se státní bezpečností zapříčinily přeřazení Rudolfa Roubíčka v rámci podniku SPOFA na Slovensko, kde pracoval na patentové výrobě, která byla prodána jedné anglické farmaceutické společnosti. Po šesti letech strávených na Slovensku se vrátil do Prahy, kde nastoupil do Výzkumného ústavu antibiotik.

Po invazi sovětských vojsk v srpnu 1968 odešel přes Velkou Británii do Kanady, kde se záhy uchytil jako technolog nových výrob ve společnosti Canada Packers. Ve firmě působil až do roku 1980, kdy mu byla nabídnuta řádná profesura na univerzitě v Novém Mexiku. Přednášel zde předměty biochemické strojírenství, zacházení s průmyslovým odpadem a řadu dalších, byl i vedoucím katedry chemického strojírenství na této škole. V roce 1980 mu byl v Kanadě a následně v roce 1983 v USA udělen titul „Professional Engineer“, k jehož získání bylo třeba složit velice náročné zkoušky. Rudolf Roubíček je autorem 43 odborných publikací a vlastnil řadu českých, kanadských i amerických patentů. Zároveň byl členem mnoha odborných a profesních sdružení, např. Společnosti průmyslové mikrobiologie (SIM) nebo Amerického institutu chemického inženýrství. Na univerzitě působil až do roku 1990, kdy odešel do penze jako jeden z nejuznávanějších pedagogů této školy a zároveň mu byl udělen titul emeritního profesora.

Celý život Rudolfa Roubíčka provázely výčitky, že v Praze zanechal milovanou maminku, která ho sice díky jeho dvojímu občanství (Kanada a ČSSR) mohla v emigraci několikrát navštívit, ale v době jejího skonu nemohl být s ní. Podobné pocity prožíval i v případě otce, mrzelo ho, že ho před válkou nepřemluvil k emigraci a tím mu nezachránil život. V roce 1993 se Roubíček dozvěděl, že je veden v seznamech StB jako agent s krycím jménem Ruda, což ihned soudně napadl a v roce 1996 byl Vrchním soudem v Praze zcela očištěn. Ve stejném roce se rozhodl, že se vrátí do své vlasti ke zbylým členům rodiny a přátelům z mládí, na které vzpomínal celý život. Ve stejné době také již stála po jeho boku dávná přítelkyně, vdova po jeho příteli, paní Zora, která mu byla velkou životní oporou a věrně ho doprovázela životem až do jeho smrti v červenci 2010. Čestné občanství Prahy 7 obdržel prof. Ing. Rudolf Roubíček v červnu 2006.

Eva Roubíčková, roz. Mändelová, se narodila 16. července 1921 v Žatci v německy mluvící rodině. Otec Arnošt byl gymnaziálním profesorem latiny a řečtiny. V kritickém roce 1938 se, vzhledem k vzrůstajícím antisemitským náladám  v rodném městě, stěhuje rodina do Prahy. Ještě před válkou se Eva zasnoubila s Richardem Roubíčkem, kterému se ještě podařilo uprchnout do Anglie. Snažil se poté zajisti pro svou přítelkyni anglické vízum, ale marně.  Koncem roku 1941 byla Eva společně s rodiči deportována do terezínského ghetta. Eva měla štěstí, protože byla zařazena k práci v zemědělství, což jí na nějakou dobu zajistilo, že byla vyjmuta z probíhajících transportů a také mohla občas přinést do ghetta sobě a svým blízkým nějaké jídlo. Tím ji také zásoboval  jeden z místních českých železničářů, ovšem jednou byla Eva  zadržena ostrahou při pokusu pronést získaný proviant do ghetta. Následoval měsíční pobyt ve vazbě prokládaný tvrdými výslechy a mučením. S velkým štěstím byla nakonec Eva propuštěna bez trestu, dokonce se mohla vrátit k původní práci. Učila se česky a snažila se žít relativně normální život. Jedním z posledních transportů byli odvezeni do Polska i Evini rodiče. Nikdo z nich se z koncentračního tábora nevrátil. Po osvobození Terezína zde pracovala jako ošetřovatelka nemocných tyfem. Eva Roubíčková si vedla o životě v ghettu deníky, které vyšly v českém překladu v roce 2009 pod příznačným názvem Terezínský deník. Po válce se Eva shledala se svým snoubencem Richardem, který se vrátil do Prahy jako voják západní armády. Manželé společně vychovali dceru a syna. Eva Roubíčková zemřela 1. prosince 2013 v Praze.               

Paní Milica Sklenčková se narodila 11. listopadu 1945 v herecké rodině, jejím otcem byl divadelní a filmový herec a pedagog Ota Sklenčka (1919–93) a matkou dlouholetá členka Vinohradského divadla, herečka Nina Popelíková (1920–82). Útlé mládí prožila Milica postupně v Teplicích a Liberci, kde rodiče působili v místních divadlech. V roce 1951 se rodina přestěhovala do Prahy, kde získali oba mladí herci angažmá v tehdejším Divadle Československé armády. V šatnách a zákulisí tohoto divadelního stánku strávila Milica značnou část svého dětství.

V Praze-Dejvicích chodila Milica na základní školu, poté se vcelku překvapivě rozhodla pro kariéru zdravotní sestry, přestože okolí spíše očekávalo, že půjde ve šlépějích svých rodičů a vydá se na uměleckou dráhu. Středoškolská studia zahájila na Střední zdravotnické škole v Belgické ulici na Vinohradech, maturitní zkoušku ovšem složila v roce 1963 na škole stejného typu v Benešově. Profesi sestry začala vykonávat ve stejném roce, na tehdy jediné specializované neurologické klinice, která patřila pod Fakultní nemocnici na Karlově náměstí. Přednostou tohoto pracoviště byl legendární český neurolog, akademik MUDr. Kamil Henner.

Od roku 1968 pracovala v protialkoholní poradně okresu Praha-západ. Práce spočívala v kombinaci ambulantní a terénní práce – tři dny v týdnu objížděla rodiny postižených a na základě jejích zjištění v rodinách závislých byl stanovován další léčebný postup i komplexnější řešení situace v rodinách alkoholiků. Během této práce se při stáži setkala i s nestorem boje proti alkoholismu v tehdejším Československu, docentem MUDr. Jaroslavem Skálou. V roce 1975 se Milica Sklenčková vrátila k práci sestry na lůžkovém oddělení, a to do Interní nemocnice Prahy 7 v Dušní ulici (nemocnice ovšem sídlila na území Prahy 1) a na tomto pracovišti také získala svou první specializaci v oboru „ošetřování nemocných“. V roce 1983 odsud z pozice vrchní sestry odešla a po půlročním pracovním působení v Léčebně dlouhodobě nemocných v Praze-Bohnicích zakotvila na koronární jednotce II. interní kliniky Vinohradské nemocnice. S tímto zařízením spojila svůj profesní život na více než deset let. V roce 1990 se stala vrchní sestrou kliniky, kterou již v té době vedl profesor MUDr. Michal Anděl. V poslední fázi svého působení na Vinohradech iniciovala vznik pracoviště domácí péče při Vinohradské nemocnici.

Zkušenosti nabyté při dalším pomaturitním studiu tohoto oboru využila při zakládání agentury domácí péče GALIUM, která zahájila svou činnost v únoru 1996. Primárním cílem agentury, která stále v lokalitě Prahy 7 působí, je poskytování služeb domácí péče. Pracují v ní erudované zdravotní sestry v čele s Milicou Sklenčkovou. Princip domácí péče spočívá v provádění odborných výkonů zdravotních sester přímo v domácnosti klientů, tedy ve vlastním sociálním prostředí nemocných. Nemocní za tuto péči neplatí, je plně hrazena zdravotními pojišťovnami. V počátcích své existence měla agentura ambice poskytovat tyto služby po celé Praze, později se však začala soustředit pouze na území Prahy 7. Toto užší zaměření umožňuje vybudovat bližší vztahy založené na důvěře mezi klientem, jeho ošetřujícím lékařem a sestrami agentury GALIUM, který je naprosto nezbytný pro kvalitní fungování tohoto druhu péče o nemocné. Koncem devadesátých let agentura GALIUM činnost a asistenční službu v domácí péči ještě rozšířila. Dvě asistentky agentury poskytovaly klientům, kteří byli v základní zdravotní péči agentury, ještě služby sociální: doprovod při vycházkách, pochůzky dle dispozic klientů, aktivity s nemocnými doma atd. Šlo doslova o asistenci v běžném životě. Přijetí nového zákona o sociálních službách v roce 2006 a jeho nepřekročitelné parametry způsobily, že tuto službu musela Milica Sklenčková ukončit. Laskavá a velmi žádaná sociální služba asistentek se nevešla do mezí nového zákona…

Další významnou činností agentury je domácí péče hospicového typu, která je poskytována nevyléčitelně nemocným v konečné fázi jejich choroby, a to těm, kteří mají rodinu ochotnou se o ně postarat a přejí si zemřít doma. Jedná se tedy o paliativní ošetřování, zaměřené na tišení bolesti a zmírnění všech nepříjemných projevů nemoci. Nedílnou součástí této péče je i pomoc a podpora pečující rodině. V současné době působí v agentuře GALIUM, kromě Milici Sklenčkové, ještě šest vyškolených a zkušených sester.

S Prahou 7 spojila Milica Sklenčková nejen svůj profesní, ale i soukromý život. Se svým manželem Vladislavem Zadrobílkem (1932–2010), majitelem nakladatelství, knihkupectví a antikvariátu Trigon, zde žila od roku 1967. Manželé společně vychovali dcery Karolínu (* 1966) a Zuzanu (* 1974). Za svou celoživotní práci v péči o nemocné obdržela Milica Sklenčková v roce 2002 ocenění Sestra roku, v kategorii sestra v sociální péči. Titul čestné občany Prahy 7 jí byl udělen v roce 2003.

Miloslav Smotlacha se po absolvování základní školy vyučil strojním zámečníkem v podniku Tatra Praha. V roce 1946 nastoupil dobrovolně jako letecký dorostenec do Vojenské školy leteckých mechaniků. V roce 1948 byl z této školy vyřazen a pro politickou nespolehlivost odvelen do Náhradního pluku ve Valašském Meziříčí. Dne 14. 5. 1954 byly zatčen a v následném procesu odsouzen na 14 let za velezradu. Propuštěn na základě amnestie v roce 1960. Poté pracoval jako horník v dole Nosek v Kladně. V roce 1968 se stal instruktorem autoškoly, později pracoval jako řidič na ministerstvu kultury. V dubnu 1989 odešel do důchodu. Po listopadu 1989 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka letectva. Sloužil také šest let jako letecký technik u Dopravního pluku Praha-Kbely. Nyní zastává funkci předsedy vojenské sekce v Konfederaci politických vězňů. S manželkou žije v Praze 7 v ulici U Akademie téměř padesát let.        

Vladislav Souček se narodil v dubnu 1937 v Praze. Vyrůstal v rodině nakloněné hudbě, otec Karel byl houslistou v amatérském orchestru, matka Marie byla šikovná klavíristka a varhanice. Oba rodiče se také angažovali v Sokole, matka byla náčelnicí jednoty, otec župním cvičitelem. Vladislav se od útlého mládí hudebně vzdělával – věnoval se hře na klavír, později na trubku. Oblíbil si i hru na varhany, dodnes je varhaníkem ve Sboru církve československé husitské v Holešovicích.

Vladislav žil s rodiči do svých patnácti let v Rudné u Prahy, po dokončení základní školy studoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Praze v ulici na Na Příkopě. Vysokoškolská studia absolvoval na Fakultě elektrotechnické ČVUT, po jejich skončení zde zůstal až do roku 1969 na  pozici odborného asistenta. Časem zatoužil více se realizovat jako pedagog, proto začal vyučovat odborné elektrotechnické předměty nejprve na průmyslovce Na Příkopě, později na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Ječné ulici, kde po roce 1989 vykonával i funkci ředitele.

Vladislav Souček během své pedagogické kariéry nezanevřel pochopitelně ani na hudbu. Soukromě si doplňoval hudební vzdělání, zkoušel i studovat hudební výchovu na pedagogické fakultě, s čímž ovšem narazil u svých nadřízených na ČVUT, proto se rozhodl studium ukončit. I přesto se dále věnoval muzice, zpíval ve sboru Komické opery na Vinohradech, později se stal druhým sbormistrem tohoto souboru. Aktivně se podílel i na činnosti pěveckého sboru Mír Čs. rozhlasu.

V roce 1961 převzal Vladislav Souček pěvecký kroužek na základní škole Korunovační, který v té době vedl tamější učitel Jiří Dušek. Z původních třiceti členek sboru jich zůstalo jen několik málo, Souček tedy musel vybudovat zcela nový sbor, který nazval Radost. V letošním roce (2011) zahájil sbor Radost svou již padesátou sezónu. Na oslavu tohoto významného výročí je na říjen 2011 připravován velký koncert v reprezentativních prostorách Rudolfina, přičemž zúčastnit se a zazpívat si by zde mohli i bývalí členové sboru. Mezi zakládající členky Radosti patřila i Zdena Řezníčková, pozdější Součkova žena.

Od roku 1965 pracoval sbor v tehdejším Obvodním domě pionýrů a mládeže, čímž získal působnost na celém území Prahy 7. Od roku 1994 je zřizovatelem Radosti ZUŠ v Praze 7 v Šimáčkově ulici, kde členové i vedení sboru našli, kromě vyhovujících prostor ke zkoušení a možnosti „využívat“ hráčských dovedností zdejších studentů a pedagogů, i podporu vedení školy. V současné době jsou zpěvačky sboru Radost rozděleny do 6 pěveckých oddělení – jednotlivé stupně přípravných oddělení tvoří Předškoláci, Koťata a Písnička, poté zpěvačky přecházejí do vlastního koncertního sboru, část z nich má také možnost zpívat v komorních sborech Cesmína a Puellae. Během své téměř padesátileté existence prošly jednotlivými odděleními sboru tisíce dětí, v koncertním oddělení zpívalo více než sedm stovek děvčat. I přes kvalitní práci sbormistrovského týmu pod vedením Vladislava Součka se pěvecký sbor Radost v posledních letech potýká s odlivem zpěvaček, především vinou obecného poklesu prestiže dívčího sborového zpívání a množství jiných volnočasových aktivit dostupných mládeži.

Repertoár sboru je velmi široký – od církevních skladeb a gregoriánského chorálu přes lidové písničky až po skladby současných autorů. Cílem Vladislava Součka tedy je, aby sbor nebyl stylově omezen, vyhýbá se jen dnes velmi oblíbenému prvoplánovému popu. Pro potřeby sboru upravuje Souček také české i cizí lidové písně. Během své téměř pět desítek let trvající existence koncertoval sbor Radost na mnoha českých i zahraničních pódiích. V letech 1994 a 1997 podnikly členky souboru úspěšná turné po Kanadě. Za zmínku jistě stojí vystoupení v katedrále v Kodani (1998) v rámci zájezdu do Dánska, několik turné po Španělsku a Portugalsku, při jednom z nich v roce 2002 vystoupil sbor s celovečerním programem v prestižním barcelonském Pallau de la Musica.

Důležitou součástí života sboru je i účast na soutěžních přehlídkách a festivalech, ze kterých se členky sboru pod vedením Ing. Součka zpravidla vracejí ověnčeny nejvyššími oceněními – mezi nejvýznamnější bezesporu patří vítězství na tradičním Evropském hudebním festivalu mládeže v belgickém Neerpelt (1. cena a cena Cum laude), první cena a Cena diváků na soutěži ve slovinské Celji a ve španělském Cantonigros. První cenu přivezly členky sboru i ze sedmého ročníku soutěžní přehlídky v řeckém Karpenisi v roce 2009. S částí repertoáru sboru Radost se lze seznámit na několika audio nahrávkách, které sbor natočil pod Součkovým vedením, např. CD s duchovní hudbou autorů B. Brittena, P. Ebena a L. Delibese (BM Music, 1994), vánočními koledami (2003) či výběrem z nejlepších skladeb „dvorního“ skladatele Radosti Emila Hradeckého (2003).

Vedle praktického působení v oblasti sborové hudby se Ing. Souček věnuje i předávání svých bohatých zkušeností – kromě výuky předmětů Sborový zpěv, Intonace a Hlasová výchova na ZUŠ v Praze 7 je i lektorem sbormistrovských kurzů, pořádaných pod hlavičkou Unie českých pěveckých sborů (UČPS) a určených pro učitele hudební výchovy. Často je také zván jako člen porot při soutěžích ve sborovém zpěvu. Ing. Vladislav Souček působí řadu let v předsednictvu hlavního výboru Unie českých pěveckých sborů, je členem Odborné rady ARTAMA Praha pro dětské sbory. V roce 1991 ocenily UČPS, Sdružení sborových dirigentů AHUV a Nadace českého hudebního fondu Součkovu dlouholetou sbormistrovskou práci udělením prestižní Ceny Františka Lýska. Neméně významnou poctou bylo pro Vladislava Součka udělení Ceny Bedřicha Smetany v roce 2006 za celoživotní záslužnou činnost v oblasti sborového zpěvu. Čestným občanem Prahy 7 se Ing. Vladislav Souček stal v roce 2005. V listopadu 2021 obdržel se svou ženou Zdenou bronzovou medaili hlavního města Prahy.

Zdena Součková, roz. Řezníčková, se narodila v roce 1949 v Benešově. Od roku 1955 žila s rodiči a dvěma sourozenci v Praze 7. V roce 1961 se stala spolu se svojí sestrou jednou ze zakládajících členek sboru Radost pod vedením svého pozdějšího manžela Ing. Vladislava Součka. Vystudovala Střední pedagogickou školu v Benešově. Od roku 1968 vedla přípravná oddělení sboru Radost, o rok později se provdala za Vladislava Součka, jejich cesty se tedy protnuly jak v profesionálním, tak v osobním životě. Manželům se narodil syn Michal (*1970) a dcera Lenka (*1974). V roce 1974 Zdena také dokončila na DAMU dálkové studium loutkoherectví, avšak profesionálně se tomuto oboru nikdy nevěnovala, i když s manželem si tento druh divadla zahrála na pražské scéně Říše loutek. Od roku 1975 pracovala Součková v estetickém oddělení tehdejšího Obvodního domu pionýrů a mládeže v Praze 7.

V roce 1990 stála Zdena Součková u zrodu chlapeckého pěveckého sboru Pueri gaudentes (Radostní chlapci), který je v současnosti největším tělesem svého druhu v Praze. K založení sboru vedl Součkovou nejen zájem chlapců a jejich rodičů o zpěv, ale i přátelské „hecování“ kolegy-sbormistra dr. Jiřího Skopala, který založil královéhradecký sbor Boni pueri. Podobně jako sbor Radost fungují i Pueri gaudentes pod hlavičkou a v prostorách Základní umělecké školy v Praze 7. V současné době má sbor šest oddělení. Společně s Radostí Předškoláky, dále tři přípravná oddělení Pueri 1-3 pro chlapce ve věku 7-12 let, kde se zpěváci věnují nejen vlastnímu zpěvu, ale i hudební teorii. V koncertním sboru působí chlapci ve věku 11-14 let, starší zpěváci postupně přecházejí do mužské části sboru. Dění v pěveckém souboru se účastní i chlapci, kteří procházejí obdobím mutace. Po překonání těchto problémů zpravidla přecházejí do mužské části sboru. Repertoár sboru je velice pestrý, zahrnuje skladby pro chlapecké hlasy (soprán, alt) pro hlasy mužské (tenor, bas) i smíšený sbor. Škála nastudovaných skladeb sahá od nejstarší hudby (gregoriánský chorál) až po moderní skladby současných autorů, kteří díky vzácnosti chlapeckého sborového zpěvu často komponují skladby přímo pro Pueri (Jurkovič, Bořkovec či Eben). Mnozí členové sboru jsou také aktivními hráči na různé hudební nástroje a často sbor doprovázejí.

Pueri gaudentes se velmi rychle po svém založení etablovali na českých i cizozemských pódiích. První zahraniční turné absolvovali v roce 1993 na Sicílii, v roce 1999 předvedli zpěváci poprvé úspěšně svůj um v Japonsku, kam byli pozváni ještě v letech 2003 a 2007. Velkou koncertní šňůrou bylo i „severské turné“ (2004), kdy sbor postupně koncertoval v sedmi zemích (Německu, Polsku, Švédsku, Finsku, Estonsku, Lotyšsku a Litvě). Kromě těchto turné se sbor Pueri gaudentes účastnil mnoha soutěžních klání, hned při debutu na festivalu ve francouzském Nantes v roce 1995 postoupil sbor do semifinále, o rok později již zvítězil ve své kategorii na festivalu v Neerpelt, o deset let později tento úspěch pěvci zopakovali a přidali i cenu Cum laude. V mezidobí zaznamenali chlapci a muži ze sboru celou řadu dalších úspěchů na soutěžích – kupříkladu v italském Leccu (1997, 2. místo), v řeckém Prevezu (2000, stříbrná medaile) či vítězství v roce 2002 v Gorzii v Itálii.

Své umění prezentovali členové sboru na celé řadě nahrávek, ať už samostatně, či ve spolupráci s dalšími umělci. Prvním CD byla v roce 1996 profilová nahrávka sboru mapující tehdejší repertoár Pueri. O dva roky později doprovodili Pueri zpěvačku Evu Kriz-Lifkovou na CD spirituálů a gosspelů Crossin’ Jordan. S tímto projektem sbor vystupoval také v letech 1997 a 1998. U příležitosti desetiletého výročí trvání souboru bylo vydáno kompilační CD s příznačným názvem 10 let Pueri gaudentes (2000). Dosud pravděpodobně nejvýznamnějším počinem v oblasti zvukových nahrávek sboru je deska Gabriel Fauré: Requiem, kterou natočili Pueri Gaudentes spolu s Komorní filharmonií Pardubice pro dánskou firmu Olufsen Records. Prozatím poslední deskou sboru je kompilace českých, moravských i zahraničních koled upravených pro potřeby sboru Pavlem Jurkovičem, vydaná v roce 2007 pod názvem Laudate Pueri Dominum.

Již po třech letech existence sboru, v roce 1993, byl sbor přizván k  účinkování v operních inscenacích ve Státní opeře Praha. První operou, ve které jeho členové zpívali sborové party, byla Bizetova Carmen následována mnoha dalšími (Pucciniho Turandot, Kouzelná flétna W. A. Mozarta, Musorgského Boris Godunov a další). Spolupráce s operou trvá nepřetržitě dodnes. Jistě také nelze opomenout spolupráci sboru s Českou televizí. V roce 1996 se Pueri gaudentes podíleli na natáčení šestidílného televizního seriálu Ďábel v Praze o příchodu jezuitů do Čech. Televize také poměrně často přenáší či natáčí vystoupení sboru, především ve vánočním čase. Vedením a organizováním sboru Pueri gaudentes však činnost Zdenky Součkové zdaleka nekončí. Spolu s manželem Vladislavem vedou od roku 1988 smíšený sbor Gaudium, jehož jádro tvoří bývalé členky sboru Radost či jejich rodiče. V současné době se počet zpěváků tělesa pohybuje okolo šedesáti a stejně jako v případě obou dětských sborů má poměrně rozmanitý repertoár čítající více než 150 skladeb od klasické renesanční a barokní polyfonie po současné skladby. Gaudium je od září 2009 sborem 1. lékařské fakulty a Sokola Královské Vinohrady, do té doby byl sborem ZUŠ Praha 7. V osmdesátých a devadesátých letech manželé Součkovi zorganizovali v Praze 7 třináct ročníků nesoutěžního setkání dětských pěveckých sborů Letenská vonička. Zdena Součková je držitelkou Ceny Františka Lýska, která jí byla udělena v roce 1997. Čestné občanství Městské části Praha 7 získala v roce 2005, v listopadu 2021 obdržela bronzovou medaili hlavního města Prahy.

Miroslav Steiner se narodil 20. prosince 1929 v Praze 7 – Holešovicích v rodině řemeslníka, který se živil opravami automobilů. Celá rodina žila a pracovala v provizorních dřevěných domcích na břehu Vltavy. Časté záplavy dolních Holešovic v letech 1940–46 a komplikace s nimi spojené způsobily těžké onemocnění otce rodiny, který zemřel v pouhých 36 letech. I Steinerova matka onemocněla na počátku války těžkým zánětem všech kloubů, a proto musela být dlouhodobě hospitalizována v nemocnici Na Bulovce. V té souvislosti se stala svědkem atentátu na Reinharda Heydricha, po něm byla vyslýchána, a dokonce vězněna gestapem. Jejího syna se tehdy ujali obětaví sousedé, u kterých žil. Pražské povstání prožil mladý Miroslav Steiner jako jeho přímý účastník. Zásoboval povstalce na barikádách na tehdejším Trojském mostě zbraněmi a náboji. Později fungoval jako spojka mezi ústřednou ČNR v Bartolomějské ulici a jednotkou Revolučních gard na Strossmayerově náměstí. Během revoluce utrpěl těžké zranění, s jehož následky se potýká dodnes.

Již před válkou navštěvoval Steiner obecnou školu U Studánky v Praze 7. Nejprve se sice vyučil automechanikem, ovšem již v roce 1953 promoval na Fakultě strojní Českého vysokého učení technického, kde již o šest let později získal titul kandidáta technických věd. V roce 1984 mu byl udělen titul doktor věd Vysokou školou dopravy a spojů v Žilině, ve své době nejvyšší vědecká hodnost v zemi. Na stejné univerzitě pak v roce 2003 obdržel čestný akademický titul doktor honoris causa. Během své vědecké kariéry se prof. Steiner věnoval především řešení problémů chování a dynamiky dopravních prostředků a jejich interakcím s dopravní cestou včetně metod optimalizace. Vypracoval také řadu měřících a hodnotících metod a zkonstruoval měřící zařízení, např. impulzometry, měřící teleskop a zařízení pro měření dynamických sil působících mezi koly automobilů a vozovkou. Jeho poznatky byly využity pro potřeby analýzy vazeb mezi dopravním systémem a jeho subsystémem.

Jako dlouholetý vedoucí Katedry základů strojnictví a konstruování na ČVUT (v roce 1987 byl jmenován řádným profesorem na této vysoké škole) vytvářel vědecko-výzkumné programy. Úzce také spolupracoval s automobilovým průmyslem a resortem dopravy. Podařilo se mu také vybudovat odborné katedry se zaměřením na dopravní systémy na univerzitách v Praze, Brně, Žilině, Pardubicích a v Plzni. Se Steinerovou vědeckou činností souvisí i prezentace jejích výsledků. Profesor publikoval více než stovku vědeckých a odborných článků, referátů a přednášek doma i v zahraničí (v USA, Austrálii, Japonsku, Německu, Rakousku, Itálii, Francii, Polsku a Maďarsku). Jeho publikační činnost je mezinárodně velmi uznávaná. Některá jím navržená řešení byla později realizována formou norem ČSN. Metody měření a hodnocení technických řešení využívali výrobci automobilů a specialisté pro stavbu dopravních cest. Podařilo se mu propojit a koordinovat výzkumné programy výrobců a provozovatelů automobilů. Vykonával několik let funkci předsedy Státní komise pro povinné hodnocení kvality. To přispělo k efektivnějšímu vývoji nové techniky dopravních prostředků.

V roce 1984 založil a postupně vybudoval vědecké pracoviště ČSAV a Federálního ministerstva dopravy pro bezpečnost a spolehlivost dopravních systémů. Vybudoval laboratoře pro hodnocení a zkoušení bezpečnostních zadržovacích systémů a získal pro ně mezinárodní akreditace EHK, EU, OSN. Tato mezinárodní zkušebna byla první v rámci států RVHP. Aktivně se podílel na koncepci rozvoje dopravy, techniky a technologie dopravních systémů a na formování základního a aplikovaného výzkumu v dopravě a automobilovém průmyslu. Za desítky let, kdy působil jako pedagog, vychoval celou řadu odborníků a vědeckých pracovníků. Profesor Steiner je také členem mnoha odborných organizací – Mezinárodní federace automobilového strojírenství FISITA, České společnosti pro mechaniku a biomechaniku nebo vědecké rady Fakulty PEDAS v Žilině. V letech 1984–2010 byl členem a předsedou komisí pro obhajobu doktorských a kandidátských prací v oboru dopravní technika a technologie. Svou odbornou erudicí a zkušenostmi přispíval i ke snahám zlepšit stav dopravy v Praze 7 jako člen dopravní komise Rady MČ Praha 7 v letech 2004–06.

Ing. Miroslav Steiner, DrSc., dr. h. c., byl a je uznávanou kapacitou v pedagogice, technice, vědě a výzkumu, zejména v oblasti zavádění inteligentních systémů do konstrukce dopravních prostředků a jejich vazeb na dopravní cestu. Proto není divu, že za svou dlouholetou vědeckou, odbornou a pedagogickou činnost byl vyznamenán medailemi v letech 1985, 1987, 1989, 1994 a 2002 doma i v zahraničí (ve Francii, Německu, Srbsku a Maďarsku). Čestným občanem Prahy 7 byl jmenován v červnu 2005.

Antonín Sum se narodil v lednu 1919. Otce Antonín st. (1877–1947) byl právník a po vzniku ČSR začal pracovat v diplomatických službách mladého státu. Matka Marta byla významnou činovnicí organizace YMCA a Červeného kříže. V roce 1920 se celá rodina přestěhovala na dva roky do USA, kde se Antonín st. stal sociálním atašé na nově zřízeném čs. konzulátu ve Washingtonu. Po skončení této mise a několikaletém pobytu v ČSR zavedly v roce 1928 povinnosti otce diplomata opět do ciziny. Domovem Sumových – obou rodičů a jejich dětí Antonína, sestry Marty (1920–97) a Herberta (1922–99) – se stala Vídeň, kde se otec rodiny stal čs. generálním konzulem. Na tomto místě působil až do roku 1935. Větší část gymnaziálních studií tak Antonín prožil v hlavním městě Rakouska. Po maturitě složené již v Praze na gymnáziu v Truhlářské ulici (1937) uvažoval Antonín o studiu medicíny, nakonec však nastoupil na Právnickou fakultu UK.

Po uzavření vysokých škol v listopadu 1939, kdy jen se štěstím unikl zatčení, začal Antonín pracovat v lékárně, později se stal notářským pomocníkem, kterým zůstal až do květnových dnů roku 1945. Zároveň během války udržoval spojení se členy tehdy zakázané organizace Junák. Během Pražského povstání pracoval jako tlumočník revolučního vedení Prahy, České národní rady. Po osvobození země se mu velice rychle podařilo, ovšem s vynaložením velkého úsilí, dokončit studium práv, promoval v lednu 1946. Následující měsíc již pracoval v sekretariátu Úřadu předsednictva vlády, kde vydržel až do poloviny září následujícího roku. Poté nastoupil na Ministerstvo zahraničí a stal se jedním ze čtyř tajemníků tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka. S Masarykem hovořil naposledy večer 9. března, druhý den ráno byl ministr nalezen pod okny svého bytu v Černínském paláci mrtev. Antonín Sum až do své smrti nikdy nezapochyboval o tom, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu – považoval ji za jeho dobrovolnou oběť. Poté ještě rok pracoval na ministerstvu, měl zde za úkol uspořádat archív písemností rodiny Masarykových. Přes americký konzulát posílal do Irska, kde tehdy dlel další z bývalých ministrových tajemníků, dr. Lumír Soukup, důležité písemnosti Jana Masaryka. K definitivnímu Sumově konci na „zamini“ došlo v březnu 1949, kdy byl propuštěn.

Nedlouho poté se začala psát nejtemnější kapitola života JUDr. Suma. 8. listopadu 1949 byl vzat do vyšetřovací vazby a v červnu 1950 byl povolán jako svědek v nechvalně proslulém procesu s dr. Miladou Horákovou. O měsíc později byl Sum sám souzen, obviněn byl z kontaktů s britskou zpravodajskou službou. Nakonec byl shledán vinným a odsouzen k dvaadvaceti letům vězení. Doma zanechal svou první manželku Helenu, roz. Hačeckou, a dvě děti ve věku dva a půl a půl roku. Výkon trestu strávil postupně v Příbrami, v Jáchymově, poslední dva roky ve Valdicích. Podmíněně propuštěn byl na základě amnestie v roce 1962. I přes relativní společenské uvolnění v šedesátých letech se JUDr. Sum nemohl věnovat svému původnímu povolání právníka. S výborným prospěchem složil zednické a kominické zkoušky a do roku 1967 pracoval na střechách domů v Praze 8 jako kominík. Po propuštění se také podruhé oženil, s manželkou Terezií (*1932) vychoval dceru Johanu. V roce 1967 začal pracovat v Dopravních a inženýrských stavbách hl. m. Prahy jako tlumočník pro sovětské experty, kteří působili jako konzultanti během příprav k výstavbě pražského metra.

Pražské jaro 1968 umožnilo Antonínu Sumovi zapojit se opět do veřejného života. Podílel se například na znovuobnovení činnosti Junáka, v prosinci roku 1968 byl zvolen v sále Domovina v Praze 7 starostou této organizace (znovu rozpuštěna byla na podzim 1970). Jako nestraník se stal jedním z tajemníků Ústředního výboru Národní fronty, orgánu, který zastřešoval všechny tehdejší politické i nepolitické organizace. I s tímto angažmá byl po vpádu sovětských vojsk do tehdejší ČSSR konec. Pozitivním výsledkem obrodného procesu roku 1968 byl pro JUDr. Suma fakt, že byl soudně rehabilitován. V sedmdesátých letech se začal věnovat tehdy nově objevované oblasti – péči o životní prostředí v rámci nově zřízené Rady pro životní prostředí, která byla podřízena přímo tehdejší vládě ČSR. JUDr. Sum v ní měl za úkol především připravovat brožury, jakési manuály, pro Národní výbory, jak postupovat při ochraně životního prostředí. Podílel se tedy na vzniku téměř třiceti publikací s touto tématikou, své jazykové znalosti využil při přípravě almanachu s příspěvky z mezinárodní konference ve Stockholmu konané v roce 1973, který vyšel pod názvem Mezinárodní zkušenosti v oblasti životního prostředí o rok později.

Zhroucení komunistického režimu v roce 1989 umožnilo JUDr. Antonínu Sumovi pustit se do mnoha dříve zapovězených aktivit. Opět stál u znovuzrození Junáka, zajistil obnovené organizaci vstup do mezinárodního společenství skautů. Podílel se na transformaci Svazu bojovníků za svobodu v nekomunistické sdružení, zasadil se o vzkříšení činnosti YMCA, ve které byli aktivní oba jeho rodiče. Stal se také členem Společnosti Dr. Milady Horákové. Jeho hlavní zájem se však soustředil směrem k restaurování společenského povědomí o rodině Masarykových. Byl spoluzakladatelem Společnosti Jana Masaryka (1999), inicioval zasazení pamětní desky na nádvoří Černínského paláce v místech, kde byl nalezen jeho bývalý nadřízený mrtev. V sídle Ministerstva zahraničí se podílel na organizování odhalení ministrovy busty, kterou pro ten účel věnoval prof. Milan Dušek. Po roce 1996 uspořádal pozůstalost Jana Masaryka a jeho sester a předal ho Národnímu archívu. O rodině Masarykových také napsal či sestavil několik knih – Osudný krok Jana Masaryka (1996), Otec a syn (2000), Syn Jan (2003) a Jan Masaryk stále s námi (2004).

Za svou celoživotní činnost v nejrůznějších oblastech obdržel JUDr. Antonín Sum celou řadu ocenění – např. Řád T. G. Masaryka III. stupně, Čs. válečný kříž 1939, francouzský Národní řád za zásluhy, polské vyznamenání Polonia restutia či jubilejní medaili Univerzity Karlovy. Je také čestným občanem hlavního města Prahy (2005) a městské části Dolní-Chabry, odkud pocházela část jeho rodiny. Stejného ocenění se mu dostalo i od Městské části Praha 7, slavnostního předání v květnu 2006 se již bohužel nemohl ze zdravotních důvodů zúčastnit, zemřel nedlouho poté 15. srpna 2006.

Český básník, textař, scenárista, novinář a překladatel začínal jako redaktor v Mladé frontě. V letech 1950–1960 pracoval v Československém rozhlase, později byl členem redakce literárního časopisu Květen. Za normalizace nemohl oficiálně publikovat, pracoval proto v dělnických profesích. Jeho díla dále vycházela v samizdatu a v zahraničí. Byl držitelem řady ocenění: Ceny Jaroslava Seiferta (1989), Státní ceny za literaturu (1999 za sbírku Šarlat), ceny Českého literárního fondu (2000) nebo ocenění Magnesia litera (2004 za sbírku Zimoviště). V roce 2010 jej prezident Václav Klaus vyznamenal medailí Za zásluhy. Čestné občanství MČ Praha 7 získal v listopadu roku 2019.

Martina Špinková se narodila roku 1959 v Praze. Od poloviny osmdesátých let se věnuje ilustrování knih pro česká i zahraniční nakladatelství. Na svém kontě má více než 80 titulů. V roce 2001 spoluzakládala neziskovou organizaci Cesta domů, která poskytuje širokou škálu zdravotních, sociálních a poradenských služeb v oblasti péče o nevyléčitelně nemocné a umírající, pomáhá také pozůstalým a zároveň usiluje o zvýšení povědomí široké veřejnosti v oblasti paliativní péče formou vzdělávání odborníků a osvětových kampaní. V letech 2003–12 byla ředitelkou této organizace, následně působila v její dozorčí radě. Po celou dobu zároveň nepřestala být aktivním dobrovolníkem při péči o pacienty a podílí se na řadě dalších záslužných aktivit Cesty domů. Čestné občanství MČ Praha 7 získala v listopadu roku 2019.

Ctibor Turba se narodil 16. října 1944  v Mariánských Lázních. Studoval školu uměleckých řemesel v Brně, obor hračka a loutka. Absolvoval stáže u Ervíny Týrlové a Karla Zemana. Spolupodílel se na projektu Cirkus Alfred (1975–79), kde kromě Turby působili ještě např. Boris Hybner nebo Boleslav Polívka. V roce 1997 založil v Praze 7 divadlo Alfred ve dvoře. 

Významná je i jeho pedagogická činnost  – vyučoval na HAMU, JAMU (zde založil a do roku 2008 vedl Ateliér klaunské scénické a filmové tvorby) a FAMU. Jako pedagog působil i v zahraničí, v Teatro scuola Dimitri nebo v Centre National des Arts du Cirque ve Francii. Je považován za hlavního průkopníka žánru „nový cirkus“ v České republice.  V roce 2013 získal prof. Turba Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla.

Otakar Vávra se narodil v únoru 1911 v rodině zaměstnance pojišťovny v Hradci Králové. Po dvou letech přesídlili manželé Vávrovi s oběma syny Otakarem a Jaroslavem (1902–90) do Brna. Zde začal chodit Otakar do obecné školy, jeho spolužákem byl již tehdy velmi talentovaný klavírista Rudolf Firkušný. Mládí Otakara bylo poznamenáno brzkou smrtí otce (1918), která přinesla rodině v dalších letech problémy se zajištěním důstojné existence. Již v útlém věku se stalo Otakarovou vášní loutkové divadlo, pro vlastní představení vyráběl dekorace, kulisy i osvětlení. Také poměrně záhy v něm bratr Jaroslav vzbudil zájem o filmové umění, bratři si oblíbili především filmy s historickou tématikou. Jako výborný student byl Otakar přijat ke studiu na reálném gymnáziu v brněnské Antonínské ulici. V nižších ročnících gymnázia byl Vávra nadšeným skautem, v roce 1923 dokonce navštívil s oddílem Jugoslávii. Později začal Otakar pravidelně navštěvovat brněnská divadla, v sextě se sám stal ochotníkem. Před maturitou zahájil spolupráci s brněnskou odnoží sdružení Levá fronta, pomáhal pro ni organizovat promítání avantgardních filmů. Později publikoval na výzvu dr. Bedřicha Václavka filmové recenze v levicových časopisech Index a Rovnost. Po zdárném dokončení gymnázia začal studovat architekturu na brněnské technice.

V roce 1931 startuje Vávra kariéru u filmu. Se svým známým z Brna Františkem Pilátem natočili experimentální tříminutový film Světlo proniká tmou. V těžkých podmínkách vznikl abstraktní snímek, který byl inspirován originální kinetickou plastikou Zdeňka Pešánka (1896–1965), instalovanou tehdy na Jindřišské věži v Praze. Film, jehož natáčení trvalo pouhé dva dny, byl poté s úspěchem promítán v pásmu avantgardních snímků v pražském kině Kotva. V roce 1932 přizval E. F. Burian Vávru, s nímž se znal ze společného působení v brněnské Levé frontě, k působení v kabaretu Červené eso, v němž měl Vávra vést filmovou sekci. Vávra tedy definitivně přesídlil do Prahy, v začátcích mu pomáhal bratr Jaroslav, u kterého bydlel a který pracoval jako redaktor ve Vilímkově nakladatelství. Původně pokračoval i ve svých univerzitních studiích, přestoupil na pražskou architekturu, ovšem po čtvrtém ročníku (tři absolvoval v Brně) se rozhodl studií zanechat. V kabaretu nebyl Vávra příliš vytížen, proto se snažil realizovat psaním scénářů – krátký film Oči topičovy podle Jiřího Wolkera ani další dílčí náměty ovšem nebyly natočeny.

Po brzkém krachu Burianova kabaretu dostal v roce 1933 Vávra příležitost napsat scénář k filmu Ze světa lesních samot podle knihy Karla Klostermanna. Film režíroval Miroslav Krňanský, Vávra měl ovšem jako scénárista možnost se natáčení osobně účastnit, „přičichl“ zde prakticky i k režisérskému řemeslu. Další Vávrovou prací byl scénář k filmu Svítání (námět: F. V. Krejčí, režie: Václav Kubásek). Následující rok natočil poetický dokumentární film o hlavním městě pod názvem Žijeme v Praze, který byl kritikou kladně přijat a režisér byl v recenzích označen za nový, slibný talent. Rok 1935 byl pro Vávru velice úspěšný – stal se spoluautorem scénáře ke dvěma filmům podle námětu Ignáta Herrmanna (Vdavky Nanynky Kulichovy a Bezdětná) a k filmové adaptaci divadelní hry bratří Mrštíků Maryša, režíroval středometrážní lyrický film Listopad a spolu s legendárním bohémem E. A. Longenem připravil pro režiséra Martina Friče scénář k filmu podle hry F. F. Šamberka Jedenácté přikázání. V roce 1936 dostal Vávra šanci sledovat při práci tehdejšího slavného režiséra Juliena Duviviera, který v Praze natáčel film Golem v produkci Miloše Havla, který mladému režisérovi vyjednal stáž. Vávra tak viděl, jak se natáčejí filmy na vysoké profesionální úrovni, a tato zkušenost ho ovlivnila při vlastní režisérské práci.

V druhé polovině třicátých let se rozvinul pracovní i přátelský vztah mezi Vávrou a hercem a autorem Hugo Haasem. Spolupracovali spolu při tvorbě scénářů k filmům Ulička v ráji aneb dobrodinec chudých psů (1936), Mravnost nade vše (1937) a Velbloud uchem jehly (1936), tento snímek spolu dokonce režírovali. Hugo Haas si ve všech těchto snímcích zahrál i hlavní mužskou úlohu, byl obsazen i do filmu Tři muži ve sněhu, ke kterému napsal scénář Vávra. V roce 1937 byla Vávrovi svěřena  první plně samostatná realizace filmu –Filosofská historie podle románu Aloise Jiráska. Výroba filmu byla organizačně velmi náročná, bylo například třeba zvládnout scény se stovkami komparzistů. Film se vydařil a měl velký úspěch, k němuž přispělo  jeho vlastenecké vyznění v kontextu tehdejší mezinárodně politické situace. Za film Vávra obdržel státní filmovou cenu, první v jeho kariéře. Následovala práce na scénáři k filmu Hlídač č. 47 podle románu Josefa Kopty, který režíroval Josef Rovenský. Druhým Vávrovým snímkem bylo téhož roku 1937 Panenství, film, jehož natáčení Vávra převzal v jeho průběhu po zmíněném režiséru Rovenském. Během několika dnů přepsal Vávra scénář, nechal předělat dekorace a změnil obsazení některých rolí. Ve filmu se sešly dvě nejzářivější hvězdy tehdejšího filmového nebe – Adina Mandlová a Lída Baarová. Z předválečných Vávrových filmů jistě nelze opomenout komedii Cech panen kutnohorských, kde v hlavní roli Mikuláše Dačického z Heslova exceloval Zdeněk Štěpánek. Film získal zlatý pohár na Filmovém festivalu v Benátkách, ovšem hned po začátku německé okupace byl spolu s Filosofskou historií zakázán.

Po převzetí barrandovských ateliérů německou správou se Vávra snažil nepodílet se na natáčení německých filmů, scénáře odmítal s poukazem na jejich nízkou uměleckou kvalitu. Přesto během prvních let okupace natočil Vávra několik snímků, například komedii Dívka v modrém s Lídou Baarovou a Oldřichem Novým nebo film Přijdu hned. Těsně po jeho realizaci byla zatčena a později popravena za nepřímou účast na atentátu na Heydricha představitelka jedné z vedlejších rolí, herečka Anna Letenská. Během Pražského povstání natočil Vávra dokumentární film Cesta k barikádám. Po skončení války se Vávra vrhnul do práce, tentokrát však již v podmínkách znárodněného filmu. Během tří let do Vítězného února vytvořil snímky Nezbedný bakalář, Předtucha a Krakatit podle Karla Čapka. V roce 1949 potom film Němá barikáda podle stejnojmenné povídky Jana Drdy. Děj filmu je inspirován obranou Trojského mostu statečnými dobrovolníky během Pražského povstání. Na počátku padesátých let bylo rozhodnuto, že se uskuteční výroba tzv. husitské trilogie za Vávrova režijního vedení. Přípravě filmů a studiu materiálů věnoval režisér mnoho úsilí, při realizaci spolupracoval s předními odborníky na toto téma. Filmy Jan Hus (1955), Jan Žižka (1956) a Proti všem (1957) byly na svou dobu rekordně nákladné a produkčně náročné. Snímky byly později oceněny na festivalech v Benátkách a Edinburgu.

Za nejzdařilejší Vávrova díla jsou obecně považovány jeho filmy ze šedesátých let. V tomto období Vávra navázal spolupráci s básníkem Františkem Hrubínem, v roce 1960 převedl na filmové plátno jeho divadelní hru Srpnová neděle. Spolupráce pokračovala i později a dala vzniknout psychologickému dramatu Zlatá reneta (1965) a především snímku Romance pro křídlovku (1966). Vávrovi se podařilo mistrně převést nepříliš rozsáhlou Hrubínovu báseň na filmové plátno, včetně lyrické atmosféry a jejího baladického rozměru. Vyznění filmu podepřeli svými výkony představitelé hlavních rolí: Jaromír Hanzlík, Zuzana Cigánová a Miriam Kantorková. Sám režisér označoval toto dílo za nejlepší ve své kariéře.

Desetiletí, které je v dějinách českého filmu nazýváno jako tzv. nová vlna, uzavřel Vávra neméně povedeným snímkem Kladivo na čarodějnice podle románu Václava Kaplického. Sugestivně zde zobrazuje průběh čarodějnických inkvizičních procesů na Olomoucku koncem 17. století. Pasáže filmu, kde je z obviněných mučením vynucováno přiznání, nápadně připomínaly stalinské procesy v padesátých letech, proto byl film záhy stažen z distribuce a znovu se promítal až po roce 1989. Nejvýznamnějšími Vávrovými filmy v sedmdesátých letech byly opět snímky z trilogie, tematicky čerpající z historie: Dny zrady (1973), dvoudílný snímek pojednávající o době mnichovského diktátu, Sokolovo (1974), přibližující především okolnosti vzniku československé vojenské jednotky v SSSR a legendární bitvu, a Osvobození Prahy (1976) o příchodu Rudé armády do Prahy a Pražském povstání. Především natáčení druhého dílu triptychu, Sokolova, se odehrávalo v těžkých podmínkách v Sovětském svazu, k obtížím českého štábu přispěla z velké míry i neprofesionalita sovětských kolegů.

V osmdesátých letech zpracovával Vávra především náměty spisovatele M. V. Kratochvíla, vrátil se tedy k osvědčené spolupráci z filmu Kladivo na čarodějnice z konce let šedesátých. Vznikly tak postupně Putování Jana Amose (1980), Komediant (1984), Veronika (1985) i poslední Vávrův celovečerní film Evropa tančila valčík (1989). Mezitím si Vávra „odskočil“ i k dalšímu známému, Františku Hrubínovi, při filmové adaptaci jeho divadelní hry Oldřich a Božena odehrávající se na úsvitu českých dějin. Filmem Temné slunce (1980) se pak znovu vrátil k již jednou zpracovanému románu Karla Čapka Krakatit.

Významnou stopu v dějinách české kinematografie zanechal Vávra nejen svou vlastní tvorbou, ale i pedagogickou činností na pražské FAMU. Na fakultu nastoupil v akademickém roce 1957/58 a přinesl sem novou koncepci výuky i přijímacího řízení. Jeho kolegy v pedagogickém sboru školy byli například Karel Kachyňa, Bořivoj Zeman, Karel Hőger nebo Milan Kundera. Prvními absolventy vedenými Vávrou byla silná generace režisérů Chytilová, Schorm, Schmidt, Menzel a Merta. V roce 1963 byl Vávra jmenován řádným profesorem fakulty. I přes snahy Vávru během normalizace z fakulty odstranit, zde působil padesát let až do roku 2008.

Z prvního manželství měl Otakar Vávra syna Jiřího. Na počátku sedmdesátých let se seznámil se svou studentkou z FAMU Jitkou Němcovou (*1950), která se stala jeho druhou manželkou, a několik desetiletí spolu žili v holešovické ulici U Smaltovny. Titul čestného občana obdržel Otakar Vávra v roce 2008. Zemřel po krátké nemoci ve věku sta let 15. září 2011.

Vilibald Vladyka se narodil 17. července 1923 v Brně rodičům Vilbaldovi a Olze. Gymnázium absolvoval v Třebíči, kde maturoval na jaře roku 1942. Po maturitě ho před hrozícím totálním nasazením v Německu zachránil strýc, který tehdy pracoval jako personální ředitel Křižíkovy továrny na Smíchově a zajistil zde synovci místo skladníka.

Po osvobození v roce 1945 se Vilibald zapsal na studia na lékařské fakultě v Praze, promoval roku 1950. Při studiích se seznámil a v roce 1949 se oženil s kolegyní z fakulty Jaroslavou, rozenou Taiblovou, která se v pozdějších letech prosadila jako oční lékařka, vyučovala také pregraduální i postgraduální adepty této lékařské specializace na Oční klinice 1. LF UK. V roce 2015 jí byl udělen titul Rytířka lékařského stavu. Zemřela 3. dubna 2018.

Svou lékařskou kariéru zahájili manželé Vladykovi na základě tehdy povinných tzv. umístěnek v Pardubicích. Práci v Praze získala nejprve Jaroslava, později i Vilibald, kterému se podařilo přejít z východních Čech na neurologické  oddělení Ústřední vojenské nemocnice (ÚVN) v Praze-Střešovicích. Po roce dostal nabídku od legendy české neurochirurgie Zdeňka Kunce (1908–1985) stát se konziliářem na specializovaném neurochirurgickém pracovišti v rámci ÚVN. Spolupráce s tímto odborníkem byla pro doktora Vladyku inspirující a ovlivnila v podstatě celý jeho profesní život.

Práce na tomto oddělení znamenala pro Vladyku také možnost specializovat se na tzv. stereotaktickou neurochirurgii (stereotaxe neboli stereotaktická neurochirurgie je minimálně invazivní neurochirurgická metoda, která umožňuje malými operačními přístupy zasahovat cíle v nitrolebním prostoru), která se tehdy  začala prosazovat jako metoda k potlačování nežádoucích symptomů chorob, jež mají svůj původ v činnosti mozku (např. Parkinsonova nemoc, epilepsie nebo těžké psychoneurotické poruchy). Díky kontaktům profesora Zdeňka Kunce v zahraničí se podařilo získat přístroj, který umožňoval provádění těchto stereotaktických operací. První zákrok uskutečnil doktor Vladyka v roce 1958, celkem jich během třiceti let na tomto pracovišti provedl více než tisíc. Tyto výkony vyžadovaly velkou přesnost a spolupráci několika lékařů různých specializací. Během šedesátých let dostal doktor Vladyka možnost vycestovat dvakrát na stáže do Francie. První prožil v roce 1964 na neurochirurgii v pařížské nemocnici sv. Anny. Jednalo se o stipendium Světové zdravotnické organizace (WHO), seznamoval se zde s tehdy moderními metodami svých francouzských kolegů.  V roce 1968 pak působil opět v Paříži, tentokrát na specializovaném neurofyziologickém  pracovišti u profesora Scherrera na tamější univerzitě. Tento pobyt v zahraničí se časově překrýval se srpnovými událostmi v tehdejším Československu. V šedesátých letech také získal  titul kandidáta věd (1962) a obhájil docenturu (1968). V roce 1988 dosahuje doktor Vladyka důchodového věku, je mu však nabídnuta práce na poloviční úvazek na 1. LF UK, kterou  přijal.

Významným zlomem ve Vladykově profesní kariéře byl na počátku devadesátých let nákup Leksellova gama nože pro Nemocnici Na Homolce. V porevoluční euforii uspořádala Nadace Charty 77 úspěšnou celonárodní  sbírku na zakoupení tohoto unikátního přístroje. Nůž využívá gama paprsky, které jsou s vysokou přesností zacíleny na chorobné ložisko. Jedná se tedy o neinvazivní léčbu, která je k pacientovi velice šetrná a zpravidla nevyžaduje  žádnou rekonvalescenci. Používá se pro léčbu zhoubných i nezhoubných nádorů v oblasti mozku, úspěšnost těchto zákroků se dlouhodobě pohybuje nad 90 % vyléčených pacientů. Gama nůž ovšem pomáhá i nemocným s funkčními onemocněními mozku, nejčastěji s bolestí trojklanného nervu. Pro provedení zákroku je potřeba spolupráce několika lékařů-specialistů – neurochirurga, neuroradiologa, radiofyzika a radioonkologa.  

První operace tímto unikátním  přístrojem byla provedena v říjnu 1992. Od počátku až do roku 1998 stál MUDr. Vladyka v čele oddělení stereotaktické a radiační neurochirurgie, významně se tedy podílel na zavádění této moderní léčby a formoval tým lékařů, kteří na oddělení  dodnes pracují. Toto pracoviště se během téměř dvou desítek let stalo velice uznávaným v celém světě, a to jak z hlediska kvality léčby, tak i z hlediska množství úspěšně vyléčených pacientů. Důkazem této kvality bylo udělení ceny Pioneers of the radiosurgery award kolektivu pracovníků oddělení v roce 2004. Na jaře roku 2010 byl proveden operativní zákrok na desetitisícím pacientovi.

Kromě vlastní lékařské praxe se MUDr. Vilibald Vladyka během své bohaté kariéry věnoval i publikační činnosti. Podílel se na vytvoření téměř 160 vědeckých publikací a článků v odborných periodikách (u 29 z nich jako jediný nebo první autor), napsal dvě samostatné monografie (Stereotaxe v neurochirurgii a Jak čelit Parkinsonově chorobě) a přispěl do několika dalších. Kromě publikování vyučoval MUDr. Vladyka v letech 1957–1988  i na 1. LF UK v Praze. Byl členem mnoha profesních i odborných organizací – dlouholetým členem a vědeckým sekretářem české neurologické společnosti, počátkem sedmdesátých let byl zakládajícím členem Evropské společnosti stereotaktické a funkční neurochirurgie.

Spolu s manželkou Jaroslavou žil Vilibald Vladyka v Praze 7 od roku 1955. Vychovali zde dceru Helenu, která v současnosti působí jako docentka lingvistiky na univerzitě v Helsinkách. Jeden z vnuků, Martin, se rozhodl pokračovat v dědově tradici a stal se lékařem-neurochirurgem.

Čestné občanství Prahy 7 obdržel doc. MUDr. Vilibald Vladyka, CSc., v roce 2005.            

Emil Viklický se narodil v Olomouci v listopadu 1948. Pocházel z umělecké rodiny, otec byl profesorem výtvarné výchovy na olomoucké univerzitě, před Vítězným únorem 1948 pracoval jako asistent Jana Zrzavého. Strýc Viktor byl oblíbeným portrétistou. Od dětství se Viklický věnoval svému oblíbenému nástroji – piánu, jeho první učitelkou byla Libuše Fiurášková. Již během středoškolských studií si přivydělával na plesech a zábavách jako hráč v big bandu Věroslava Melčáka v Olomouci a okolí. Po maturitě na Slovanském gymnáziu v Olomouci začal studovat tamtéž na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého obor numerická matematika, který úspěšně ukončil v roce 1971. Oboru se ovšem nikdy profesionálně nevěnoval, vydal se směrem ke kariéře hudebníka.

Vojenskou službu si „odkroutil“ v Armádním uměleckém souboru – v jazzově orientovaném orchestru Zdeňka Nejedlého. Během tohoto angažmá se mu podařilo navázat kontakty s pražskou  jazzovou scénou. Po vojně, v první polovině sedmdesátých let, hrál paralelně v  profesionálních kapelách – Jazz Sanatoriu Luďka Hulana a SH quintetu pod vedením multiinstrumentalisty Karla Velebného. Byl také členem jazz-rockové skupiny Energit kapelníka Luboše Andršta, se kterou v roce 1975 natočil stejnojmennou desku. S Andrštem také později koncertně vystupovali jako akustické duo. V druhé polovině dekády se Viklický začal individuálně prosazovat, v roce 1976 zvítězil v mezinárodní soutěži jazzových pianistů ve francouzském Lyonu, ve stejném roce získal i skladatelskou cenu Zelený satén udělovanou konzervatoří v Monaku.

Akademický rok 1977/78 strávil ve Spojených státech v Bostonu na tamější prestižní jazzové škole Berklee College, kde studoval kompozici a aranžmá. Kromě vzdělávání se mu v USA podařilo si zahrát v mnoha známých klubech v Bostonu a New Yorku. Po návratu domů využil nabytých znalostí a kontaktů při přípravě alb Okno a Dveře, která natočil za účasti svých bostonských spolužáků – kytaristy Billa Frisella, baskytaristy Kermita Driscolla a bubeníka Vintona Johnsona. Prvním velkým úspěchem v kariéře Viklického-skladatele bylo bezesporu album V Holomóci městě vydané v roce 1978. Viklickému se na albu poprvé úspěšně podařilo integrovat folklórní prvky s jazzovou hudbou, o úspěchu desky svědčí mimo jiné ocenění Supraphonu za desku roku 1979.

Po návratu z USA Viklický utvořil také vlastní hudební těleso, které zpočátku vystupovalo pod názvem Československé jazzové kvarteto, posléze pod kapelníkovým jménem. Kvartet vystupoval na koncertech i festivalech v tehdejším Československu (Bratislavské jazzové dny) i v zahraničí (Jazz Ost-West Norimberk). Kariéru v zahraničí rozvíjel Viklický na počátku osmdesátých let jako člen mezinárodně obsazeného kvartetu jazzového trombonisty Lou Blackburna, se kterým koncertoval na četných západoevropských pódiích. Od počátku osmdesátých let se také datuje začátek dosud trvající spolupráce s finským skladatelem, trumpetistou a hráčem na klávesy Jarmo Sarmilou, z Viklického pobytu ve Finsku (1982–83) a z tohoto hudebního partnerství vzešla velmi ceněná nahrávka Confluence nebo album Finnczech Quartet, na kterém se podílel Viklický jako interpret i komponista části hudby.

Počátkem devadesátých let se Viklického zájem stočil zpět k folklórní moravské hudbě. Spolu s cimbalistkou a zpěvačkou Zuzanou Lapčíkovou a primášem folkového sdružení Hradišťan Jiřím Pavlicou založil v roce 1993 příležitostné hudební sdružení Ad lib Moravia. S Lapčíkovou dosud natočil několik alb pro tuzemské i zahraniční labely, např. v roce 2001 desku Morava, na jejíž nahrávání přizvali ještě významného jazzového kontrabasistu George Mráze, či Uspávanky vydané ve stejném roce. Společně vystupovali v USA, Japonsku a Mexiku. Po změně režimu v roce 1989 se Viklickému díky kontaktům a vysokému renomé podařilo přilákat celou řadu předních jazzmanů k vystupování v Praze, takto si zahrál se Stevem Laceym, Roscoe Mirtchelem či Johnem Surmanem, na piano doprovázel také autorské čtení beatnického spisovatele Alana Ginsberga v literární kavárně Viola v roce 1993.

V posledních dvou dekádách začal být stále více patrný posun Viklického skladatelských aktivit směrem k soudobé klasické hudbě. Po několika komorních skladbách (Částečná symetrie pro flétnu, hoboj, basklarinet a piano, Tauromaquia pro hoboj, housle a piano, nebo Adaemus pro sólový hoboj) vzniklých již na počátku osmdesátých let bylo prvním významnějším dílem z tohoto hudebního ranku album Homage to Joan Miró z roku 1988, které nahrál Viklického ansámbl s Talichovým kvartetem. Inspiraci ve výtvarném umění našel skladatel i při komponování skladeb pro album Homage to Josip Plečnik připravené u příležitosti retrospektivní výstavy tohoto architekta na Pražském hradě v roce 2000. Deska je kompilací skladeb pro různě obsazená komorní tělesa a sbor, klíčovou vokální skladbu Dopisy Plečnikovi nazpívala Magdalena Kožená. Další důležitou kapitolou Viklického tvorby v oblasti vážné hudby jsou opery, první z nich – Faidra –, podobenství inspirované případem údajného znásilnění americké seržantky dvěma českými vojáky na misi v Bosně, měla premiéru v září 2000 ve Státní opeře Praha. O dva roky později byla uvedena opera Oráč a Smrt zkomponovaná na text Jana ze Žatce z roku 1401. Dílo uvedly i berlínské operní scény Deutsches Oper a Unter den Linden. Dalším dílem z této oblasti je komická opera Máchův deník aneb Hynku, jak si to představuješ na libreto Yohana Kaldiho, premiérově uvedena v květnu 2003 v divadle Kolowrat. Opeře žánrově příbuzným dílem je i melodrama Mystery of Man složené na texty Václava Havla speciálně k příležitosti otevření Lincolnova Jazz Centre v New Yorku v roce 2004. Premiéru skladby nastudoval a provedl bigband Wyntona Marsalise.

Nedílnou součástí Viklického skladatelské tvorby je komponování filmové hudby. Prvním počinem v této oblasti byl hudební doprovod k filmu Karla Smyczka Krajina s nábytkem z roku 1986. Spolupracoval i s německými režiséry Wolfem Vollmarem a Martinem Walzem, v Čechách potom s Lordanem Zafranovičem (film Má je pomsta z roku 1995), za hudbu k filmu Drahomíry Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba byl v roce 2000 nominován na cenu Český lev. V roce 2009 složil Viklický hudbu k televiznímu filmu Rytmus v patách režisérky Andrey Sedláčkové. Nevyhýbá se ani tvorbě hudby k dětským pořadům – kupříkladu k seriálu Křeček v noční košili nebo pro animované seriály Hugo z hor či Karafiátovy Broučky. Prozatím posledním angažmá na tomto poli je hudba k nezávislému snímku Bloudím režiséra Martina Müllera.

Škála Viklického muzikantských aktivit zůstává nadále velmi široká. V současné době koncertně vystupuje především se svým triem, které tvoří spolu s kontrabasistou Františkem Uhlířem a bubeníkem Laco Troppem. V nedávné době vydala skupina záznam koncertu pod názvem Live in Vienna. Spolupracuje i s dalšími hudebními osobnostmi, například s Ivou Bittovou, důkazem budiž společně připravené album Moravian Gems (2007) či nedávné turné po USA (2010). Významným skladatelským počinem bylo album Sinfonnieta – The Janáček of Jazz z roku 2009, kde Viklický hraje na klavír a je autorem hudby, ve které opět výborně propojil prvky moravského folklóru s moderním americkým jazzem. Součástí desky jsou i tři Janáčkovy skladby upravené Viklickým v jazzovém aranžmá.

Emil Viklický žije s rodinou na Letné od konce sedmdesátých let. Manželka Miluše pracuje jako umělecká ředitelka divadla Viola, se kterým spolupracuje i Viklický jako autor hudby k představením či zde na klavír doprovází vystupující umělce. Významného skladatele současné vážné i jazzové hudby a pianistu světové úrovně Emila Viklického ocenila Praha 7 udělením čestného občanství v květnu 2010. V říjnu 2011 obdržel z rukou prezidenta republiky Medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění.

Josef Vlach se narodil v Plzni jako jediný syn Josefa (1886–1971) a Marie (1890–1975) Vlachových. Otec sloužil jako rotmistr v Československé armádě, matka byla v domácnosti. Po skončení obecné školy začal studovat na plzeňské II. čs. státní reálce. Jeho spolužákem zde byla například známý herec a spisovatel Miroslav Horníček – po letech se oba sešli jako sousedé v Praze 7. Od mládí cvičil v Sokole, věnoval se gymnastice a lehké atletice, což bezesporu přispělo k tomu, že později dokázal přežít, ač zraněn v podmínkách koncentračního tábora.

Po maturitě (1937) byl pro výborný prospěch a nemajetnost přijat do prestižní Hlávkovy koleje a započal studia na Vysoké škole strojní a elektrotechnické ČVUT (dnešní fakultě strojní). Na tehdejším systému výuky oceňuje nejen důkladnou teoretickou přípravu a to, že tehdejší profesoři byli skutečnými osobnostmi, ale také skutečnost, že studenti si museli „přičichnout“ k realitě strojírenských závodů v poměrně rozsáhlých školních dílnách. Po mobilizaci v září 1938 se přihlásil a byl zařazen ke střežení mostů v Plzni. Ještě před uzavřením vysokých škol stačil složit I. státní zkoušku (Ing. C.). Mimo to se aktivně podílel na kolejním životě, který se vyznačoval odporem k okupantům. Zúčastnil se i příprav a ochrany pohřbu Jana Opletala, se kterým v prvém roce svého studia na koleji sousedil. Spolu s ostatními studenty na Hlávkově koleji byl poté zatčen a deportován do koncentračního tábora, kde se u jednoho stolu sešel se šesti spolužáky ze své třídy. Tam také utrpěl hnisavý zásah levého kolena a přečkal i jeho operaci v primitivních podmínkách tábora. Bezprostředně následoval další úraz, rozkopnutá Achillova šlacha, tentokrát na pravé noze, s následnými obtížemi a také operacemi, jak bezprostředně po propuštění z tábora, tak i v novém tisíciletí, a trvajícími až do dnešních dnů.

Po návratu z koncentračního tábora našel zaměstnání v Železárnách Sedlec u Starého Plzence. Zde nabyl značné praxe v oboru obecného strojírenství včetně znalostí dílenského provozu. Koncem války v podniku pracoval již jako samostatný projektant především zdvihacích strojů a dopravních systémů. Po skončení druhé světové války se vrátil na vysokou školu, kde využil znalostí z praxe k rychlému dokončení studií. V roce 1946 získal titul strojního inženýra, ale už před dokončením studia se stal na ČVUT odborným asistentem. Vojenskou prezenční službu vykonal v letech 1946–47 ve škole pro záložní důstojníky v Kežmaroku. Na doporučení svého profesora z ČVUT Jana Pulkrábka, jehož energetických seminářů se zúčastňoval, dostal zaměstnání ve Výzkumném ústavu energetiky (EGÚ), kde se začal věnovat oboru, který se stal jeho osudem – teplárenství a energetickému hospodářství.

Od roku 1950 v ústavu pracoval v různých vedoucích funkcích až do roku 1983, kdy byl převeden jako vedoucí odboru teplárenského do tehdy nově zřízeného vrcholového Výzkumného ústavu palivo-energetického komplexu, kde působil až do odchodu do důchodu v roce 1987. Dále však spolupracoval s ústavem i dalšími institucemi. V letech 1990–2002 měl vlastní inženýrskou firmu, která řešila závažné a velmi rozsáhlé zakázky. I dnes zůstává nadále v kontaktu se svým oborem, v uplynulých letech vypracoval nebo se podílel na studiích pro Ministerstvo průmyslu a obchodu, stále zpracovává nejrůznější posudky, technické studie a návrhy na řešení soustav centralizovaného zásobování teplem.

Neméně bohatou činnost vykázal a dosud vykazuje i na poli pedagogickém a publikačním. V roce 1949 získal na ČVUT titul Dr. tech. a v roce 1964 tamtéž obhájil vědecký titul doktora věd (DrSc.). V padesátých letech přednášel externě 7 let na Fakultě stavební ČVUT předmět strojírenství a elektrotechnika. Na Fakultě strojní byl téměř třicet let členem státní komise pro obhajobu diplomových prací v oboru „technika prostředí“, následně předsedou komise na katedře „Energetické stroje a zařízení“. Během své činnosti vyškolil 18 kandidátů věd (CSc.), posuzoval habilitační práce docentské i profesorské, byl oponentem při obhajobách řady vědeckých prací. V roce 1972 byl jmenován soudním znalcem v oboru tepelná technika, zásobování teplem a tepelné hospodářství a dosud zpracoval více než 30 znaleckých posudků. Svou odbornou erudici uplatnil i v rámci Čs. vědecko-technické společnosti jako dlouholetý předseda celostátní odborné skupiny teplárenské a v letech 1969–71 jako předseda celostátní společnosti energetické.

V průběhu let řešil desítky výzkumných úloh i provozních úkolů – celkem vypracoval nebo se podílel na více než šesti stech výzkumných zprávách, studiích a článcích a tisících krátkých zprávách do zahraničních publikací. Připravil také desítky referátů na konference domácí, zahraniční a mezinárodní včetně dvou sympozií OSN, na jejichž předsednictví se podílel. Jako autor či spoluautor napsal osm knižních publikací, včetně statí pro Národní technické muzeum. Jeho stěžejními díly jsou samostatné Teplárenství (SNTL, 1972) a Zásobování teplem a teplárenství (SNTL, 1985). Soustředil se vždy na odbornou činnost – politice se vyhýbal.

V Praze 7 žije Ing. Josef Vlach od roku 1948, s manželkou Blaženou (1920–2005) má syna Josefa. V letech 1990–96 byl předsedou obvodního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu, pro velké pracovní vytížení později přešel do funkce místopředsedy. Čestné občanství Prahy 7 bylo Ing. Dr. Josefu Vlachovi, DrSc. uděleno v květnu 2005.

Viktor Wellemín se narodil 24. března 1923 v pražské židovské rodině. Jeho otec pracoval jako obchodník s malířskými barvami s čilými kontakty na Rakousko. Proto se stal po anšlusu Rakouska byt Wellemínových první stanicí pro řadu židovských emigrantů z Rakouska a rodina tak měla šanci dozvědět se záhy o nacistických zločinech páchaných na Židech. V období po vzniku protektorátu se proto rodiče snažili zajistit Viktorovi i jeho staršímu bratru Adolfovi (1919–1974) odchod do Palestiny. Po mnoha peripetiích se oba bratři dostali do Rumunska a nastoupili  na tureckou loď, která je měla odvézt do Palestiny. Během plavby však byla zadržena anglickou válečnou lodí a uprchlíci včetně Wellemína byli internováni v zajateckém táboře v Haifě. Po uznání londýnské  exilové vlády a vytvoření čs. zahraniční jednotky byl Viktor odveden ( 14. 5. 1942). Záhy po zařazení k jednotce se Wellemín nakazil furunkulózou, což oddálilo jeho nástup k bojovým jednotkám u Tobruku. Po několika měsících se zotavil a odjel do Tobruku. Byl zařazen  k protiletecké četě, kde obsluhoval děla Bofors. V roce 1943 se s ostatními čs. vojáky komplikovaně dostal zpět do Anglie. Zde byl po přeorganizování jednotky zařazen spolu s bratrem k motorizované jednotce a absolvoval výcvik před dalším bojovým nasazením. K němu došlo v rámci Československé obrněné brigády při invazi do Francie v létě 1944. Symbolicky se dne 28. října 1944 při výročí vzniku  ČSR dobrovolně přihlásil k účasti na bojové akci při obléhání města Dunkerque. Při akci byl však těžce raněn minou, po nejnutnějším ošetření byl transportován zpět do Anglie. Po rekonvalescenci byl zařazen  k náhradní jednotce poblíž Londýna, kde ho zastihl i konec války.

Po návratu do Prahy již nenalezl své rodiče ani větší část příbuzenstva – všichni zahynuli v koncentračních táborech. Nepodařilo se mu získat zpět ani rodinnou firmu. Zaměstnání získal nejprve jako účetní u firmy V Kozák, posléze v Gramofonových závodech. V Praze 7 žil více než šedesát let.                     

Rudolf Zahradník se narodil v říjnu 1928 v Bratislavě, kde jeho otec Rudolf st. působil jako důstojník Československé armády u 153. dělostřeleckého protiletadlového pluku. Kvůli vojenské kariéře otce se rodina – otec, matka Jindřiška (1903–76), Rudolf a sestra Zora (*1933) – po několika letech přestěhovala do Piešťan a těsně po obsazení země Němci zakotvila v Praze. Školní docházku tedy Rudolf zahájil na Slovensku, po přesídlení do Prahy navštěvoval obecnou školu na Hanspaulce. V roce 1939 se stal studentem gymnázia ve Sládkově ulici poblíž Letenského náměstí, s rodiči a sestrou tehdy žil nedaleko – ve Skuherského ulici (dnes pplk. Sochora).

Před začátkem války se stal nadšeným skautem, v době protektorátu, kdy byla činnost této organizace zakázána, patřil do neoficiálního oddílu vedeného legendárním Jaroslavem Foglarem. Od útlého mládí také projevoval značný zájem o chemii, proto nebylo překvapením, že v roce 1944 úspěšně složil přijímací zkoušky na Vyšší průmyslovou školu chemickou v Betlémské ulici. Na konci války se nevyhnul totálnímu nasazení, byl vyslán na kopání zákopů u Brna, naštěstí pro něj však neměla tato práce dlouhého trvání. Během Pražského povstání se seznámil se svou budoucí ženou Milenou (*1931), se kterou se oženil v roce 1954. O čtyři roky později se manželům narodila dcera Milena.

I další Zahradníkova studijní dráha směřovala k jeho oblíbenému oboru – na podzim 1948 začal studovat na Vysoké škole chemicko-technologické, kde se specializoval na fyzikální chemii. Zahradníkova studia však zkomplikovalo nucené přestěhování rodiny do Čelákovic. Vysokoškolská studia dokončil v roce 1952, v jeho výstupním kádrovém posudku bylo však uvedeno, že se nemůže stát aspirantem ani asistentem, což Zahradníkovi na dlouhá léta zamezilo v pedagogické činnosti. Ve stejném roce začal pracovat v Ústavu hygieny práce a chorob z povolání. Dalších devět let se zde věnoval především studiu vztahů mezi strukturou a biologickou účinností organických sloučenin. V roce 1956 získal titul kandidáta věd. V roce 1961 nastoupil do Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie ČSAV a působil zde až do roku 1989 jako vedoucí skupiny pro aplikovanou kvantovou chemii, což je obor teoretické chemie, který využívá kvantovou mechaniku k řešení chemických problémů. Jednou z nejdůležitějších oblastí kvantové chemie je popis chování elektronů v atomech a molekulách, vliv na jejich reaktivitu a optické vlastnosti. Obor kvantové chemie tehdy představoval, nejen v Československu, oblast vědy ve stádiu svého zrodu. Během šedesátých let ji také Rudolf Zahradník přednášel jako hostující profesor na univerzitách ve Würzburgu (1965), Darmstadtu (1966) a v roce 1967 v Giessenu a Groningenu, další hostující profesury následovaly později. V tomto období také zahájil pedagogickou kariéru doma – začal vyučovat na Přírodovědecké fakultě UK, i když tato jeho činnost byla v průběhu normalizace několikrát přerušena zákazy z politických důvodů. Řádným profesorem na tomto vysokém učení se stal až po roce 1989.

V roce 1990 se Rudolf Zahradník stal ředitelem Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského při ČSAV (později AV ČR). V únoru 1993 byl zvolen Akademickým sněmem prvním předsedou Akademie věd České republiky. Jeho cílem bylo očistit tuto instituci od balastu a transformovat ji v moderní, konkurenceschopnou výzkumnou instituci. V čele Akademie věd zůstal až do roku 2001, jejím čestným předsedou zůstává dodnes. Počátkem devadesátých let založil spolu s profesorem Otto Wichterlem a podporou prezidenta Václava Havla Učenou společnost ČR, která sdružuje více než osm desítek nejvýznamnějších reprezentantů české vědy všech oborů, v letech 1994–97 byl jejím předsedou. Poslední léta usiluje profesor Zahradník o to, aby podpora školství, vzdělávání a vědy nebyla proklamována pouze před volbami, ale stala se skutečnou součástí politiky ČR.

S vědeckou kariérou profesora Zahradníka souvisí i jeho bohatá publikační činnost. Jako hlavní autor či spoluautor se podílel na vzniku více než 380 odborných publikací. Kromě těchto odborných prací vyšla v devadesátých letech v nakladatelství Academia kniha Myšlení jako vášeň, obsáhlý rozhovor, který s profesorem Zahradníkem vedla Lenka Jaklová. Výběr nejrůznějších Zahradníkových textů obsahuje publikace Za vládu rozumu z roku 1996. U příležitosti profesorových osmdesátin byla vydána kniha Laboratorní deník, ve které Zahradník vhodně prolíná vzpomínky na svůj osobní život, vědeckou kariéru a její zaměření a názory na obecné klima panující v české společnosti v posledních šedesáti letech.

K dlouholeté vědecké kariéře a veřejné činnosti profesora Zahradníka se váže celá řada ocenění, která obdržel. Z nejvýznamnějších lze jmenovat Zlatou plaketu J. Heyrovského ČSAV (1990) nebo Votočkovu plaketu VŠCHT (1992). U příležitosti 80. výročí vzniku republiky v roce 1998 propůjčil Rudolfu Zahradníkovi tehdejší prezident Václav Havel vysoké státní vyznamenání – medaili Za zásluhy. O rok později mu bylo uděleno papežem Janem Pavlem II. vyznamenání Pro Ecclesia et Pontifice za přínos v oblasti humanitní a kulturní a rakouským prezidentem Čestný kříž za zásluhy. O velkém významu a širokém uznání Zahradníkových zásluh v oblasti kvantové chemie svědčí i množství čestných akademických titulů a doktorátů nejen z tuzemských a evropských, ale i  severoamerických a kanadských univerzit, jakož i členství v několika mezinárodních akademiích. V Praze 7 žil Rudolf Zahradník více než sedmdesát let, čestné občanství obdržel v roce 2004. Byl také čestným občanem hlavního města Prahy a jihočeské Třeboně.

V roce 1956 absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK. Od té doby dosud pracuje ve Fyzikálním ústavu ČSAV. V letech 1961–62 pobýval na pracovním pobytu na univerzitě v Moskvě, v letech 1968–69 působil na univerzitě v Marylandu v USA.  RNDr. Závěta se zabývá magnetickými vlastnostmi oxidů, zaváděl v tehdejším Československu studium amorfních magnetik. Podílel se na autorství více než 90 odborných publikací.

Helena Zmatlíková se narodila v listopadu 1923 v Praze. Vyrůstala se sportovně založenými rodiči Karlem a Helenou Wehrbergerovými ve Veletržní ulici na Letné. V útlém věku se Helena objevila jako dětské herečka ve dvou filmech – v Pohádce máje (1926) režiséra Karla Antona a jako pětiletá v dramatu Josefa Rovenského Životem je vedla láska. Na popud rodičů se vyučila švadlenou, což ji ovšem zcela neuspokojilo, proto se otec uvolil zaplatit jí kurzy kreslení, kde dostala šanci rozvinout svůj zřejmý talent. Toto vzdělávání započala u Grigorije Musatova (1889–1941) v jeho Ukrajinské akademii, poté pokračovala v Rotterově škole reklamní grafiky a módního návrhářství a v soukromé grafické škole Officina Pragensis na Valdštejnském náměstí u profesora Jaroslava Švába (1906–99).

Období druhé světové války bylo dosti obtížné, rodiče se rozvedli a Helena žila jen se svou matkou, učitelkou němčiny a angličtiny. Přesto se mladé výtvarnici podařilo během válečných časů získat zaměstnání v oboru – pracovala dva roky ve výtvarném ateliéru prestižního nakladatelství Melantrich. Vedle stabilní práce ve vydavatelství se věnovala oděvnímu návrhářství nebo vymýšlela a kreslila vtipy, které se snažila nabízet k otištění v novinách a časopisech. V roce 1941 se jako osmnáctiletá vdala, vzala si pracovníka nakladatelství Petr (později vedoucího antikvariátů a ještě později ředitele nakladatelství Academia) Ivo Zmatlíka. Manželům se narodil syn Ivan (*1944), manželství však nemělo dlouhého trvání, v roce 1948 se Zmatlíkovi rozvedli. Na konci války schovávala rodina Zmatlíkových ve svém bytě několik dívek, kterým se podařilo uprchnout z koncentračního tábora.

Po skončení vláky se mladé výtvarnici podařilo plně prosadit na poli ilustrování knih, začínala s beletrií pro dospělé. Úplně první byla knížka E. Schleinitze Deset děvčat jede na sever, v roce 1947 pak svými kresbami doprovodila například povídkovou knihu Jak jsem hledal zlato, v roce 1948 vyšla poprvé Hrubínova knížka Paleček v nakladatelství Orbis (v současnosti je v prodeji již třinácté vydání), na svém kontě má také několik ilustrovaných kuchařek, v roce 1953 pak jedno z vydání Drdovy knihy Městečko na dlani. Postupně se těžiště její tvorby přesunovalo směrem k ilustrování knih pro děti a mládež. S grafickou úpravou knih jí v poválečném období pomáhal i druhý manžel, výtvarník a grafik Zdeněk Seydl (1916–78).

V padesátých letech zahájila Zmatlíková spolupráci se Státním nakladatelstvím dětské knihy, později přejmenovaným na Albatros. Doslova nesmrtelnost zajistila Zmatlíkové práce na ilustracích k bestselleru dětské literatury švédské spisovatelky Astrid Lindgrenové Děti z Bullerbynu. Prostřednictvím ilustrátorčiných obrázků se generace českých dětí mohly seznámit s touto knihou, v češtině byla vydána již více než jedenáctkrát, naposledy v roce 2011. Podobných úspěchů dosáhly i její obrázky v knihách spisovatele Bohumila Říhy – Honzíkova cesta (1954) a O letadélku Káněti (1957) nebo série dětských knih od Eduarda Petišky (např. O Jabloňce, Martínkova čítanka a dvě klubíčka pohádek). Velkou oblibu si získala knížka Malý princ A. de Saint-Exupéryho s jejími ilustracemi, s láskou ilustrovala i Poláčkovu knížku Bylo nás pět. V šedesátých letech navázala Zmatlíková spolupráci se spisovatelem Ludvíkem Aškenazym, k jehož knihám pro děti (Putování za švestkovou vůní a Cestopis s jezevčíkem) i pro dospělé (Milenci z bedny) připojila své obrázky. Další společné práci zabránila spisovatelova emigrace v roce 1968. Z velké řady titulů, které znovu a znovu vycházejí, je třeba připomenout Kolářovu oblíbenou knihu Z deníku kocoura Modroočka.

Ze jeden z nejvýznamnějších počinů Zmatlíkové jsou považovány obrázky ke knize italského spisovatele Antonia Collodiho Pinocchiova dobrodružství. Nevyhýbala se však ani práci na knihách českých klasiků, důkazem budiž ilustrace k pohádkám Boženy Němcové (Bylo nebylo) či K. J. Erbena (Pohádky). Ani světoví klasikové dětské literatury bratři Grimmové neušli jejímu zájmu, výsledkem byly její nezaměnitelné ilustrace v knihách Zahrada pohádek a Pohádkové království bratří Grimmů.

Práce Heleny Zmatlíkové se však neomezovala pouze na ilustrování knih pro mládež. Na televizní obrazovce se v roce 1983 objevily pohádky nakreslené Zmatlíkovou jako populární Večerníček – Domeček u tří koťátek, seriál nezaměnitelným způsobem vyprávěl František Nepil. Svůj smysl pro humor a nadsázku dokázala Zmatlíková při práci na humoristických knihách určených pro dospělé čtenáře – povídce Jindřicha Plachty Pučálkovic Amina, Poláčkovy klasiky Bylo nás pět nebo barvité humoristické knize amerického autora Roarka Bradforda Černošský Pán Bůh a páni izraelité.

Po roce 1989 se Zmatlíková spolupodílela na mnoha knihách vydávaných nakladatelstvím Artur, které založil malířčin syn Ivan. Pro tohoto nakladatele ilustrovala celou řádku knih pro děti od Aleny Vostré (U nás ve Švandaluzii, Pepibubu a další) nebo svou oblíbenou knihu z dětství od francouzského spisovatele Andrého Mauroise Země tisíce rozmarů. Pro nakladatelství Alter připravila s Jiřím Žáčkem několik učebnic pro nejmenší (Slabikář či Moje první čítanka), nebránila se ovšem ani pokračování spolupráce s dalšími nakladateli – Albatrosem nebo Knižním klubem, který v roce 2003, u příležitosti malířčiných osmdesátých narozenin, vydal knihu Helena Zmatlíková dětem, výbor z jejího díla pro malé čtenáře.

Knihy ilustrované Zmatlíkovou se dočkaly vydání i ve více než dvaceti cizích jazycích, její originální kreslířský styl si oblíbili zvlášť čtenáři v Japonsku, kde stále vycházejí nové a nové reedice těchto knih. Celkově ilustrovala téměř tři stovky titulů, přičemž většina z nich se do současnosti dočkala dalších vydání. Je jedinou ženou, která se dostala do první desítky nejvydávanějších ilustrátorů ve dvacátém století. Kromě práce na knihách byla realizována celá řada jejích autorských výstav, za zmínku stojí např. reprezentativní výstava u příležitosti autorčiných padesátých narozenin, kterou zorganizovalo nakladatelství Albatros v roce 1973.

Za svou práci obdržela mnoho ocenění u nás i v zahraničí – například již v padesátých letech titul za nejkrásnější knihu (1957 a dvakrát v roce 1958), zlatou medaili na světové výstavě EXPO v Bruselu (1958), japonskou cenu za dětskou kulturu (1972) nebo ocenění za nejlepší učebnici v roce 1992 a další. Paní Helena Zmatlíková zemřela uprostřed pilné práce 4. dubna 2005. Čestné občanství Prahy 7 in memoriam obdržela v květnu 2010.